Ústav jako budova

Před nějakou dobou mě na webových stránkách Psychologického ústavu zaujalo, že jedna jeho zaměstnankyně, PhDr. Martina Klicperová-Baker, již přes deset let žije v USA a přesto je v ústavu vedena jako zaměstnanec. Na dotaz, jak je to možné, jsem dostal tuto odpověď:

Pokud je to pravda, nabízí se otázka, proč tedy existují společenskovědní ústavy v té podobě, jak je známe. Na rozdíl od dejme tomu technických či přírodovědných pracovišť, kde jsou nezbytností složité přístroje a týmová spolupráce, badatelé z okruhu společenských věd pracují převážně sami a věci, které ke své práci potřebují, jsou z 99 % knihy, počítač a internet.

Kdyby se psychologický, sociologický, filosofický, historický, orientální apod. ústavy sloučily do jednoho, znamenalo by to velkou finanční úsporu pro českou vědu. Badatelé by pracovali převážně doma, za sebe by ušetřili náklady a čas na cestování, za AV pak náklady na provoz budov (energie, vrátné, uklízečky apod.) a zároveň by se uvolněné prostory mohly komerčně využít.

To by ovšem neznamenalo, že by sociální vědci přišli o veškeré zázemí. K dispozici by byla budova, kde by se scházeli k pracovním poradám, v které by se konaly přednášky, výzkumy, jež by vyžadovaly přítomnost většího počtu lidí, k dispozici by byla pochopitelně knihovna, kopírka apod. Jistě i dočasné prostory pro ty, jimž bytové podmínky (např. malé děti) znemožňují se doma na práci soustředit. Rozdíl by byl ale v tom, že namísto řekněme pěti budov/pracovišť by byla k dispozici jen jedna, za to však racionálně využívaná.

Finanční úspory by byly velké. Otázkou je, co podobné změně stojí v cestě. Napadají mě pouze dva důvody:

• zvyk,
• pocit důležitosti (kanceláře, ředitel má „svůj“ ústav, někam patřím apod.).

Nic z toho mi nepřijde pro vědeckou práci podstatné. V profesním životě vědce je jen jedna důležitá věc: čím je schopen svému oboru prospět, co přinese nového, a pokud má vnitřní motivaci, je jeho produkce zcela nezávislá na tom, zda chodí každý den na osmou do práce, či zda bádá v tichu své domácí pracovny. Navíc z ušetřených peněz by si mohli polepšit i sami badatelé (např. více prostředků na odbornou literaturu, konference, publikace, výzkumy apod.).

Pokud práce na dálku může úspěšně fungovat v případě dr. Klicperové-Baker již deset let, proč by to nemohlo být podobné u většiny dalších pracovníků?

Je nabíledni, že by se podobná transformace neobešla bez projevů nevole, zároveň je ale jisté, že zastánci statusu quo by debatu museli prohrát – chyběly by jim totiž racionální argumenty (pokud ovšem neakceptujeme, že argumentem je, že by je to ohrozilo – to je z jejich pohledu racionální, ovšem nikoli z pohledu společnosti jako celku). Navíc by mohla přijít na přetřes i otázka, jaká je vlastně efektivita práce sociálních vědců. Což je jistě druh diskuse, kterému by se mnozí raději vyhnuli.

Efektivita sociálních vědců

Následující pilotní analýza je založena na údajích o hospodaření Psychologického ústavu za rok 2008. Ústav má 32 odborných, event. vědeckých pracovníků. Náklady na jeho provoz činily 23 400 000 Kč. Za rok 2008 uspořádal ústav 2 semináře, dalších 6 popularizačních aktivit bylo externích včetně takové kuriozity jako je účast na Šrámkově Sobotce. Třináct jeho pracovníků má pedagogický úvazek na některé VŠ (za což jsou však většinou honorováni z prostředků těchto vysokých škol).

Hlavní náplní práce ústavu je ovšem výzkumná a následně publikační činnost. Seznam publikačních výstupů obsahuje 53 položek (jsou v něm však velké nesrovnalosti: 7 bylo vydáno již v roce 2007 – z toho dvě jsou i uvedeny v seznamu výstupů za rok 2007, jedná se tedy o duplicitu, nikoliv však v jedinou, v samotném seznamu je 2x uvedena tatáž práce, která notabene byla také publikována v roce 2007).

Pro potřeby analýzy budeme brát v úvahy jen ty práce, které byly vydány v roce 2008 – tj. 47. Z nich 18 vyšlo v impaktových časopisech (z toho však pouze 6 v jiných než v Československé psychologii, kterou si ústav vydává sám a jejíž impakt je velmi nízký – 0, 153).

Pokud převedeme těchto 18 článků na stránky, přičemž jejich počet upravíme podle toho, zda se na nich podíleli i lidé, kteří nebyli zaměstnanci ústavu, jedná se o zhruba 159 stránek. Jedna stránka včetně seznamu použité literatury vyjde na 147 000 Kč. Pokud vezmeme všechny publikační výstupy jako celek a to včetně populárních článků, textů v rozsahu 2 až 5 stran, textů publikovaných na internetu a konferenčních příspěvků vydaných na CD, recenzí (to vše pod hlavičkou „nejvýznamnější výsledky vědecké činnosti“), zjistíme, že jeden výstup přijde na cca 500 000 Kč. Přepočteno na stránky (celkem 792) vychází stránka na 29 000 Kč. Pokud bychom se seznamu vyřadily dvě neobsáhlejší knihy (285 a 147 stránek, z nichž první má povahu ryze popularizační; sepsání zmíněné knihy „Dívčí a chlapecká identita. Vývoj a úskalí“ vydaná nakladatelstvím Grada stálo v přepočtu 8, 4 milionu korun ), vyjde jedna stránka na 65 000. Přepočítáme-li všechny publikované stránky na pracovní hodiny, zjistíme, že pracovníkům trvalo napsání jedné stránky zhruba 80 hodin (tj. 10 pracovních dnů). Zcela zde pomíjím problematiku redundance a skutečného přínosu těchto textů pro vědu.

Je možné, že zmíněné odhady nákladů na publikační výstupy jsou o něco nadhodnocené a bylo by nespravedlivé jednoduše poměřovat náklady na provoz ústavu s počtem publikací (např. ne všichni zaměstnanci ústavu pracují na plný úvazek, někteří přednáší na vysokých školách bez nároků na honorář, náklady na vydávání časopisu, ústav je zapojen do dalších aktivit). Dejme tomu, že je 20 % prostředků a času jde na jiné činnosti než je výzkum a publikační činnost. Ale i tak vyjde jedna stránka na 23 000 Kč a pracovníkům ústavu zabere její napsání 64 hodin (tj. 8 pracovních dnů). To je nejnižší možný odhad nákladů.

Je skutečně pozoruhodné, že kontrolní komise pokládá tento stav za normální. Ve výroční zprávě si mj. můžeme přečíst tato slova: „Podle průběžného hodnocení se Psychologický ústav progresivně vyvíjí, výzkumný záměr je řešen plně v souladu s předpokládanými cíli. Na pracovišti jsou týmy dosahující evropské úrovně, převážná většina vědeckých útvarů představuje špičku v národním měřítku.“ Nejsmutnější na tom je, že to může být dokonce i pravda. To, že evaluační komise a jiné kontrolní orgány hodnotí činnost ústavu kladně, vypovídá spíše o tom, že se jedná o systémovou chybu – standardy jsou nastaveny příliš nízko (za socialismu byla činnost podniků též hodnocena kladně).

Závěr

Snad by bylo možné zabít dvě mouchy jednou ranou tím, že by se redukoval počet zaměstnanců (a tím i počet kanceláří) skutečně jen na ty, kteří mají takové vlastnosti jako jsou talent a pracovitost. Ti v tomto ohledu méně nadaní by mohli pro ústav pracovat externě a být honorováni např. na základě odvedené výzkumné a publikační činnosti.

Zároveň je ale zřejmé, že nikdo ze zaměstnanců ústavu k podobným opatřením nebude mít motivaci – podobně jako ti kapři v onom notoricky známém rybníku. Jedna věc je, že sociální vědci nejsou schopni pracovat efektivně. Druhou – a zásadnější je, že jim to systém umožňuje/toleruje. Nakonec se ale není čemu divit, nastavili si ho tak sami.

Mám pocit, že česká věda má před sebou zase jedno Kolumbovo vejce, možná dokonce pukavce, který se dá pracovně definovat vztahem 1 publikovaná stránka = 23 000 Kč daňových poplatníků.