V dané situaci už přece nejde jen nebo hlavně o technickou proveditelnost čehokoli ani o hrátky ekonomů s virtuálními penězi. Citovaný J. M. Greer (nejen on) snad dost "po lopatě" vysvětlil existenci a důsledky fungování třetí (virtuálně finanční) ekonomiky, díky jejímž současným celosvětovým "úspěchům" jsou výsledky jakýchkoli úvah o cenách a nákladech čehokoli obecně a energetických surovin zvlášť předem odsouzeny k nevěrohodnosti a praktické nepoužitelnosti - tedy pokud za ukázku praktické použitelnosti nepovažujeme hmatatelný příspěvek těchto úvah k vylepšování jistých pečlivě vybraných soukromých bankovních kont.

Stejně tak zmiňovaná technická proveditelnost realizace jakéhokoli vehementu, čurapantu nebo harapáku produkujícího jakoukoli formu energie bude k ničemu, když do jeho vymýšlení, stavby, montáže, provozu, likvidace jeho pozůstatků, havárií i znečištění a znehodnocení okolního prostředí budeme muset vrazit víc energie, než z něj za dobu jeho životnosti vyždímáme. A když píšu energie, myslím tím opravdu veškeré související energie ve fyzikálních jednotkách, ne cen nebo nákladů na energii získanou a vydanou - a je úplně jedno, jestli je měříme v dolarech, tolarech, vládních dluhopisech, bobulích, sekuritizovaných hypotéčních papírech nebo kuních kožíšcích. Laskavý čtenář si jistě rád vygoogluje pojem EROEI - Energy return on energy investment. Termodynamické zákony - především ten druhý, o entropii a jejím vlivu na ekonomiku už toho také bylo napsáno dost i na těchto stránkách - nakonec stejně vždycky budou mít navrch nad našimi zoufalými pokusy udržet strukturu průmyslové společnosti postavenou na bázi fosilních paliv i po jejich vyčerpání.

Úzce technicistnímu pohledu páně Vomáčkovu zřejmě také unikají širší zákonitosti životního cyklu civilizací. Joseph Tainter a jeho následovníci na historických faktech celkem bezesporně dokázali, jaký je časový vývoj vztahu mezi výnosy z investic do složitosti civilizace a náklady na její provoz (pro šťouraly: výnosy ≠ peníze, náklady ≠ peníze) včetně důsledků, které má jeho průběh a dynamika na její životnost a časovou perspektivu její existence. O vlivu vlastnicko-mocenských struktur na podobu těchto důsledků by asi byla jiná diskuse, ve které by moderní marxisté od Wallersteina po Valacha určitě s nasazením veškerého svého temperamentu bojovali proti přisuzování fatálního vlivu povaze a (ne)vyčerpatelnosti energetických zdrojů na podobu a dynamiku společnosti. (Pracovně bych to nazval - v duchu nejlepších marxistických tradic, což teď výjimečně nemyslím ironicky - energetickým determinismem. Na copyrightu na tento pojem netrvám.) Ale to je obecný nedostatek všech úvah o reálné možnosti změny společensko-ekonomického systému (pokud jich jsou ještě vzácně schopni) většiny zbývajících dosud žijících levicových intelektuálů, kteří pro stromy rozdělování nevidí (a nikdy neviděli) řídnoucí les zdrojů.

Nakonec se patří ještě upozornit na většinou opomíjená a občas vysmívaná upozornění vědců z pomezí přírodních a sociálních věd. Takové specializace jako sociální biologie nebo kulturní antropologie a v poslední době možná dokonce i neurobiologie ještě jistě neřekly své poslední slovo o příčinách přirozeného sklonu lidí ke hromadění a plýtvání, o našem genetickém dědictví po opičích předcích a jeho projevech ve formách organizace průmyslové společnosti, o vlivu některých látek produkovaných některými orgány našich tělesných schránek na naše mozkové pochody a zprostředkovaně na naše sociální chování apod. V BL byl nedávno v jiné souvislosti citován Nate Hagens ze serveru The Oil Drum. Původem sice ekonom, přesto zajímavým a přínosným způsobem otevřel diskusi o tom, které biochemické pochody v našich mozkových strukturách a jak ovlivňují organizaci lidstva včetně její energetické náročnosti a - zatím nesměle, protože si tím bezpochyby koleduje o nařčení ze sociálního inženýrství - jestli by se s tím náhodou něco nedalo dělat. (Jakoby současný stav bankovnictví, politiky a médií neposkytoval denně nespočet příkladů sociálního inženýrství par excellence.) Ale tady už narážíme na hranice utopií daleko bláznivějších - protože reálně představitelných a za jistých podmínek realizovatelných - než je třeba Huxleyův Báječný nový svět. Snad bude příležitost někdy se k tomuto tématu vrátit.

Tohle všechno a nikoli čistě hypotetická možnost donutit ředitele zeměkoule, aby laskavě svolili ke včasné výstavbě dostatečného počtu množivých reaktorů (ve prospěch celého lidstva a nejen v zájmu zajištění neregulovaného růstu velikosti svých hovniválských kuliček), rozhodne o energetickém zajištění životních potřeb a budoucí povaze lidské civilizace. Ty potřeby bude zřejmě nutno redefinovat, což ale vůbec nemusí znamenat masové vymírání lidstva nebo návrat do jeskyň, jak je aktivistům v této oblasti často podsouváno. Spíš bude záhodno zjistit, co z té asijské tržnicové veteše, hybridních priusů, závodů formule 1 nebo skvělých masných výrobků z jatečního separátu (obsah masa 3%) skutečně potřebujeme k životu a zda energii vynaloženou na jejich výrobu, dopravu, prodej a reklamu nebude možno ušetřit bez náhrady. Příprava na pobyt v sestupné části Hubbertovy křivky vyčerpání fosilních energetických zdrojů nebo na dosažení průsečíku křivek rostoucích nákladů na udržení komplexity společnosti a klesajících výnosů z ní v Tainterově grafu bude jistě účinnější a méně bolestivá, bude-li provedena vědomě, v předstihu a řízeným způsobem, než když jen budeme reagovat na valící se události a katastrofy. Možná i množivé reaktory v ní za jistých okolností najdou své přesně vymezené místo. Nebudou však samospasitelné a především je nutno zjistit, jestli energii z nich lidstvo vůbec bude potřebovat k přežití.