To že univerzální emancipační ideologie Západu představuje už jen omalovánky po pradědečkovi se ví již celé dekády - přinejmenším od počátku 70. let, kdy vize postupné modernizace a industrializace zemí Třetího světa ve stylu světa Prvního či Druhého narazila na brutální fakt omezenosti přírodních zdrojů, na jejichž úkor se průmyslový rozvoj vyspělejších zemí uskutečňoval. Ti, kdo se navzdory tomu před Kodaní kojili nadějí na všeobecné sbratření byli tedy brutálně vyvedeni z omylu. Ustavil se "emisní klub", obdoba "jaderného klubu", jež má v úmyslu určovat pravidla hry i pro všechny ostatní. Kromě toho se už jen rozdávají almužny. Žádný spravedlivý rozvoj se nekoná.

Je zajímavé poněkud podrobněji si všimnout, kdo nakonec zůstal za dveřmi klubu vyvolených. Ten kdo chtěl vidět, mohl už při první Obamově návštěvě Evropy zpozorovat, že se starý kontinent navzdory "debushizaci" vzájemných vztahů stejně z někdejšího strategického partnera Spojených států mění v jakýsi oblíbený soubor písní a tanců z rodného kraje, s nímž je sice "cool" zapózovat před fotografy, avšak o zásadních věcech s ním nediskutujeme. Obama přijel, přednesl něco líbivých řečí, zazpívali Merta s Křesťanem - a následně se letělo do Turecka řešit otázku strategických produktovodů. Je už nudné se opakovat, ale stejně to udělám: Ani pro americké vojáky už Evropa není perspektivním hlavním bojištěm jako v dobách studené války, protože za hlavního rivala štáby nepovažují slábnoucí Rusko, ale sílící Čínu - podle všeho oprávněně. Evropa už dávno není pupkem světa a navzdory dosud značné hospodářské síle je kvůli demografickým trendům a nedostatku vlastních surovinových zdrojů nejen za zenitem své velikosti, ale čeká ji postupná marginalizace.

To co platí o EU je ještě mnohem zřetelnější v případě Japonska. Země se vlastně nikdy pořádně nevymanila z krize 90. let, v pozici hlavního dodavatele na americký trh ji vystřídala Čína - a demografické ukazatele hrají dosti temnými barvami. Jde a nepochybně i nadále půjde o důležitou zemi, ale nikoliv už o legendu představující nedostižný vzor ekonomické efektivity jako před dvěma dekádami. Konec faktického mocenského monopolu Liberálně demokratické strany navíc přináší oslabování dosavadní úzké vazby na USA. Japonsko není příliš perspektivní spojenec ani proto, že jeho malá armáda a námořnictvo nemají většího významu. Takže proč ho nevyloučit z klubu...

Ti kdo si ještě pamatují tak předpotopní artefakt jako dětský krasohled, si možná vybaví i rozhodující moment, kdy se pomalu se přesýpající a chrastící barevné střípky rychle pohnou - a rázem se přeskupí v úplně nový tvar příliš nepodobný tomu, jehož zbytky jsme ještě před chvílí měli před očima. Podle všeho právě přihlížíme podobné náhlé krystalizaci dosud jen nenápadně se tvořících mezinárodních struktur. Sledujme je pozorně a nenechejme si namluvit, že jsou realizací pečlivě utajených podrobných plánů zlých kosmických ještěrek. Už proto, že - tak jako v případě dětského kaleidoskopu - vydrží pouze do příštího pootočení. A stav planety, míra nespokojenosti vyloučených, stejně jako skutečná kondice americké ekonomiky tvořící faktické organizační centrum podílníků společnosti Planeta Země, s.r.o., takřka stoprocentně zaručují, že další změna konfigurace na sebe nenechá čekat příliš dlouho...