Nad bezmocnými a bezvýznamnými nespadne ani slza

19. 4. 2010 / Boris Cvek

Dlouho jsem přemýšlel, mám-li nějak vyjádřit své pocity z tragédie, jež se stala na smolenském letišti před týdnem. Když jsem tu zprávu slyšel ráno v rádiu, byl ho hluboký zásah.

Nejen proto, že k Polsku tak nějak dlouhodobě tíhnu (jejich Mickiewicz je mi mnohem bližší než české obrození a měšťácká první republika) a mám hlubokou úctu k jeho kultuře a dějinám, nejen proto, že polský Krakov je jedno z nejkrásnějších měst, které znám, a nejen proto, že můj domov je od mého narození na samé hranici mezi bývalým rakouským (dnes ČR) a pruským (dnes Polsko) Slezskem.

Polská tragédie by byla mimořádnou tragédií, i kdyby se stala jakémukoli jinému, mně třeba cizímu, národu na světě. Na druhou stranu ta všeobecná posedlost smutkem a kondolenčními listinami a podpisy mi vadí.

Je to, jako by na světě neprobíhaly žádné jiné tragédie, jako by v každé chvíli neumíralo mnoho lidí hlady, v mukách na nemocničních lůžkách, v samotě starobinců a v šílenství beznaděje. Když ti, kteří si žili jako vysocí politici v nadstandardní péči a majetku, tragicky zahynou, lidi popadne šílenství a dávají najevo smutek.

Nad bezmocnými a bezvýznamnými nespadne ani slza.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 19.4. 2010