Sprema sreću za te
i budućnost drugu
krenućemo draga
vlakom prema jugu

Pobjeći od svega
u začaranom cugu
zlatnim kolosjekom
vlakom prema jugu.

Ostaviti dane
i godine posne
kao davno nekad
brzim preko bosne

Samo vjetar s mora
ljubiće ti lice
kad krenemo jednom
s ove raskrsnice.

U tom kraju više
nećeš sresti tugu
stićićemo sunce
vlakom prema jugu

Ostaviti dane
i godine posne
kao davno nekad
brzim preko bosne

Šejtan araba

Bosna a Hercegovina však pořád má svou železnici, „šejtan araba“ brázdí zemi od východu na západ, od severu k jihu. Nevíte, co znamená „šejtan araba“? Když úřady Osmanské říše v roce 1872 vybudovaly první železniční trať z Dobrljinu do Banja Luky, lid těmito slovy nazýval první vlak – lze je přeložit jako „ďáblův vůz“ (trať Ploče – Záhřeb přes Bosnu a Hercegovinu byla vybudována za Turecka a Rakouska-Uherska). Kdo dnes cestuje po Bosně a Hercegovině vlakem a jak dnes vypadá někdejší rychlík, který jezdí z Ploče přes Mostar, Sarajevo, Doboj a Banja Luku do Záhřebu a zpět? Jsou ještě na svém místě nápisy „nevyklánějte se z oken“ a „zákaz otevírání oken“?

Sarajevo se dlouho pyšnilo svým nádražím – nejčastěji jste mohli slyšet, že je „největší na Balkáně“. Tato budova byla postavena ve stylu socialistického realismu, projektovala ji skupina československých architektů. Ti se kvůli rezoluci Informbyra museli z projektu stáhnout, dokončil jej v roce 1952 architekt Bogdan Stojkov.

Bezplatná jízdenka na rychlík

Moje cesta nezačala dobře. Ve velké hale sarajevského nádraží byla instalována výstava „Jak se vyvíjela železnice v BaH“, takže jsem se chystala vyfotit snímek, na němž Tito hovoří k budovatelům trati Brčko – Banovići. Za mnou se z ničeho nic objevil člen nádražní ochranky se slovy „zde nemůžete fotografovat“. „Ale já mám povolení,“ odpovídám rychle a vytahuji mezinárodní novinářský průkaz, občanský průkaz a bezplatnou jízdenku na rychlík Sarajevo – Záhřeb. Nestačí to. Musím s ním za jeho šéfem. Vede mě dlouhými a temnými chodbami, pak širokými a světlými, po pár schodech jsme v šéfově kanceláři, ale šéf tu není. Naštěstí je tu sekretářka, která mě poznává: „Nech paní fotit, byla tu před pár dny a žádala povolení fotografovat na nádraží, pamatuji si na ni,“ říká.

Člen ochranky se trochu stydí, omlouvá se, ale utěšuji ho: „To je v pořádku, jen jste dělal svou práci.“ Vycházím na perón, k němuž má přijet mezinárodní rychlík z jihu. Vyjíždí z Ploče v Chorvatsku, projíždí Čapljinu v BaH, supí dál na sever země a nakonec pokračuje až do svého cíle, do chorvatského Záhřebu. Je deset hodin dopoledne, mám ještě půl hodiny čas a napadá mě, že by bylo zajímavé seznámit se s výpravčími. Jedním z nich je pan Mehmedalija Hećo.

„Řekněte mi upřímně, je tohle opravdu rychlík?“ ptám se a doufám, že má slova nepochopí jako provokaci. „Myslíte kvůli tomu, že má největší rychlost 70 km za hodinu? Před válkou se jezdilo až 190 km za hodinu, ale trať nikdy neprošla rekonstrukcí, takže se dnes rychleji jezdit nedá,“ říká pan Mehmedalija. „A dokážete si představit nějakou velkou brigádnickou akci, jako kdysi, která by tu rekonstrukci mohla uskutečnit?“ Výpravčí vrtí hlavou. „Představit si ji dokážu, ale těžko by bylo možné ji uskutečnit. Není už taková doba.“ Dobře, ale jak půjdou tyhle staré tratě, opotřebené koleje dohromady s moderními španělskými vlaky Talgo, které mají dorazit v roce 2010? „Talgo očekáváme s velkou radostí, ale předtím je nutno provést rekonstrukci tratí, signálních a bezpečnostních zařízení,“ říká výpravčí. A s rekonstrukcí se ještě nezačalo. Dej Bůh, ať se to stihne do roku 2010. Ptám se výpravčího, kdo dnes jezdí po BaH vlakem. „Nejvíc jezdí studenti a starší lidé, kteří nikam nespěchají, v období dovolených pak jezdí všichni – k moři,“ říká pan Mehmedalija Hećo.

Techno jako budíček

Na perónu je několik málo cestujících a staniční personál. Slyším blížící se vlak a záhy jej již vidím v poslední zatáčce, jak přijíždí k perónu. Z oken se vyklánějí cestující. Vlak je téměř plný. Hledám volné místo a nacházím jej v kupé, kde sedí jen mladík se sluchátky na uších. „Co posloucháš?“ ptám se ho, abych začala rozhovor. „Nějaký techno, abych se probral,“ říká a očividně moc zájmu o rozhovor nemá. Mám počkat, nebo rovnou říct, že jsem novinářka, která si chce popovídat s cestujícími ve vlaku, ať jsou kdokoli? Nakonec se ukáže, že Anel Talić je jeden z těch mladých lidí, kteří jsou především dobře vychovaní. Souhlasí. Nebojí se. „Můžeme si povídat o všem, co vás zajímá,“ říká. Země, která má takovou mládež, se nemusí bát budoucnosti, vybavuji si slova někdejšího prezidenta. Každý den kromě víkendu jezdí Anel ze Zenice, kde bydlí, do Mostaru, kde studuje. Cestování vlakem je pro něj nejvýhodnější, protože jako student má slevu na jízdném.

Je to trochu pomalé, někdy ty čtyři hodiny prospím, někdy poslouchám muziku nebo koukám na nějaký film. Někdy si čtu školní skripta,“ říká Anel. „Co je nového v Zenici?“ ptám se. „Nic zvláštního. Fotbalový klub Čelik je ještě pořád hlavním bodem pozornosti ve městě, znečištění vzduchu z oceláren je stejné. Sotva dýcháme,“ říká Anel. Jak se v Zenici baví mládež? „Je to horší než v Mostaru. Mostar je skutečné studentské město, je tam 50 tisíc zapsaných studentů,“ říká mladý zeničan. „Jaké jsou v Mostaru vztahy mezi mladými lidmi? Pořád ještě je v nich napětí?“ ptám se. „V Zenici jsem nikdy nic takového nikdy nevnímal, v Mostaru ano. Existují hranice, které se nepřekračují. Když jdou mladí Bosňáci do západního Mostaru, nejčastěji si neříkají pravými jmény. Říkají si Denisi nebo Damire... Skrývají původ. Víte, že jsou mladí Chorvati, kteří ještě nikdy neviděli Starý most po jeho znovupostavení? Pro mě je to nepředstavitelné,“ říká Anel Talić. Ptám se, jestli ho mohu vyfotit. „Můžete,“ říká jednoduše. S první fotografií nejsem spokojená. Mohu ještě jednou? „No můžete, ale já líp vypadat nebudu,“ odpovídá Anel jakoby s omluvou.

Bosenská trať, švýcarská přesnost

Rychlík je čistý a topení funguje bezvadně. Personál je milý a jedeme na čas. Přesnost je švýcarská. Jen s rychlostí něco není v pořádku. Až dorazí vlaky Talgo, budeme jezdit až 220 km v hodině. Řeč je o vlacích nejmodernější generace, které jsou charakteristické svou naklápěcí technikou. Ta umožňuje vysoký komfort a vysoké rychlosti. Takové vlaky jezdí v téměř všech rozvinutých evropských zemích. Snad i my chytíme ten poslední (určitě rychlý) vlak do EU.

Na chodbičce u okna stojí cestující a zamyšleně sleduje ubíhající krajinu. Bakir Husić je rodákem z Banja Luky, do Sarajeva často jezdí kvůli léčení. Po 36 letech práce v jedné banjalucké firmě dostal výpověď. „Vlak je pro mě nejlevnější. Zpáteční jízdenka stojí 36 marek,“ říká Bakir. Banja Luku má rád, ale podle jeho slov už není tím, čím kdysi bývala. „Vyměnilo se obyvatelstvo. Když vyrazím do města, nepozdraví mě kolikrát ani 10 lidí. Ale bez ohledu na to všechno, žít se musí a může se žít. Dnes je situace v Banja Luce mnohem lepší než bezprostředně po skončení války.“ Nové časy přinesly Bakirovi i smutné události v soukromém životě. „Je to dílo nacionalismu. Po 36 letech manželství jsem se rozvedl s manželkou, která byla Srbka. Z bratrství a jednoty už nic nezůstalo. Zůstává nostalgie po těch časech, po tom, co už není. V Banja Luce existuje kavárna vyzdobená obrazy Tita. Dnešní mládež ho nezažila, ale já všechno dobré, co jsem zažil, zažil jsem v Titově éře. A dnes přežívám se 163 markami měsíčně, které dostávám jako nezaměstnaná osoba,“ říká Bakir Husić a dodává, že přese všechno zůstává optimistou. Bude lépe, musí být. „Ale na zdi právnické fakulty v Banja Luce už tři roky zůstává nápis „Zabij Turka“ a nikdo ho neodstraní,“ říká. Utěšuji ho a povídám mu, že v Sarajevu už dlouho straší grafiti „Zabíjej, podřezávej, Srbové zmizí“. Oba se smějeme a Bakir jen dodává: „Nojo, magoři“.

„Nádraží Podlugovi“

Přesně na čas, po půl hodině, vjíždí rychlík na nejslavnější bosenské nádraží Podlugovi, které ve stejnojmenné písničce opěvuje Zdravko Čolić. Text písně napsal vynikající a neprávem zapomenutý spisovatel, písničkář, humorista a veliký člověk Vlado Dijak, který už dávno zpívá v nebi. Písnička „Nádraží Podlugovi“ je považována za jednu z pěti nejlepších popových skladeb bývalé Jugoslávie. Na nádraží Podlugovi byl rovněž natočen klip, text si dosud pamatuji.

/A já nemohu, a tolik chci, zapomenout staré sny, a vlaky jedou, dnem i nocí, skrz Podlugovi, skrz Podlugovi.../

Odkaz na písničku ZDE

Ptám se pana Rešada Salketiće, přednosty stanice Podlugovi, jak se cítí, když tuhle písničku slyší hrát. „Čolić je zpěvák mé generace a vážím si ho jako umělce. Dvakrát tu na nádraží natáčel klip. Jednou před válkou, podruhé po válce. Když ji slyším, jako bych měl křídla a cítím se nějak důležitějším, protože jsem přednostou téhle stanice. Je mi jako dítěti, když mu dáte hračku,“ říká Rešad. Nádraží Podlugovi má 30 zaměstnanců a jednoho kocoura, který loví myši. Rychlík zastaví podle jízdního řádu na další stanici, ve Visoku. A tam nás čekají známé visocké pyramidy. Nebo snad „pyramidy“.

Ljiljana Pirolić pro Deutsche Welle, Sarajevo. Pro Britské listy přeložil Jan Čihák