Clellan S. Ford a Frank A. Beach napsali r. 1951 v knize Patterns of Sexual Behaviour, že zjistili na základě rozsáhlého a dobře zdokumentovaného výzkumu, že je homosexuální chování ve velkém množství lidských společností široce rozšířeno. Informovali, že je homosexuální chování určitého druhu považováno za normální a společensky přijatelné alespoň u určitého počtu jednotlivců v 64 procentech ze všech 74 společností, které zkoumali. Také jako první zjistili, že je homosexualita široce rozšířená u mnoha zvířecích druhů. Analýza z r. 1999 od Bruce Bahemihla dokazuje, že homosexuální chování bylo zaznamenáno u přibližně 1500 zvířecích druhů od velkých opic až po červy v břiše a je podrobně zdokumentováno u 500 zvířecích druhů. ZDE je seznam zvířat, které projevují homosexuální chování.

Dlouholetý konsensus behavioristických a společenských věd a zdravotnických a psychiatrických profesí je, že homosexualita je normální variací lidské sexuální orientace. Skutečně považují lékaři v České republice homosexualitu za úchylku, anebo je Josef Vít prostě jen špatně informován?

Je ale důležité poukázat na to, že reakce paní Bobošíkové na můj článek a na články pana Víta a pana Štěrby se nezabývaly jádrem mého argumentu.

Bobošíková, Vít a Štěrba reagovali proti tomu, aby děti byly nuceny otevřeně hovořit o masturbaci, o menstruaci a o pubickém ochlupení. Ale můj článek se pouze zmínil o současné akci, kdy Bobošíková podepsala manifest D.O.S.T. jako jeden (z mnoha) příkladů populistického nacionalismu. Psal jsem o tom, že Bobošíková je jen českou verzí jevu, který nalezneme ve většině demokracií, totiž Bobošíková je českou verzí radikálního populistického politika.

Radek John a jeho strana Věci veřejné jsou jinou verzí populismu, která není založena na nacionalismu či na morálních hodnotách. John a Věci veřejné uspěli, protože využívají třídně založeného populismu, obdobnému tomu, co využívá KSČM a dokonce i ČSSD. Věci veřejné přitahují ty voliče, kteří jsou rozhněváni a závidí spoluobčanům kteří jsou v nové, divočejší verzi kapitalistické společnosti úspěšnější. Tak získala strana Věci veřejné podporu těch voličů, kteří byli rozhněváni tím, že politikové dostávají výhody "zadarmo", vadila jim korupce a jdou jim na nervy zbohatlíci (návrh ministra Bárty, že zavede vyšší pokuty pro dražší auta, je toho příkladem). Avšak Bobošíkové Suverenita bojuje za radikálnější voliče, kteří nenávidí multikulturalismus. Bobošíková bojuje za lidi, kteří odmítají nové hodnoty. Kteří chtějí proměnit svou osobní morálku v závazné předpisy pro všechny.

Obvinil jsem Bobošíkovou, že její nejnovější protesty proti brožurám o sexuální výchově jsou jen sérií populistických činů a výroků, které jsou zaměřeny na získávání podpory od méně vzdělaných lidí a od lidí, které vyvádí z míry nové skutečnosti.

Bobošíková hraje roli silné pěsti jménem tradiční morálky. Její diskurs je úplně mimo v národě, v němž náboženství (díky Bohu!) má minimální vliv. Bobošíkové diskurs je v českém národě bizarní a to se odráží ve skutečnosti, že pro Bobošíkovou hlasuje ve volbách méně než 4 procenta hlasů.

Když napsal Štěrba, že je Bobošíková pátým nejpopulárnějším politikem v zemi, neuvědomil si, že jména v takových seznamech jsou vždycky jmény těch, kdo jsou nejznámější prostřednictvím médií (když se někoho zeptáte, aby spatra někoho jmenoval, je přirozené, že je napadnou celebrity jako Bobošíková). Jenže, jestliže je Bobošíková pátým nejpopulárnějším politikem v České republice, proč tedy pro ni tito lidé ve volbách nehlasovali? Je to snad proto, že voličská základna Bobošíkové nechodí k volbám? Ne, je to proto, že lidé prostě takto reagují na otázky v průzkumech veřejného mínění.

Morální křižácké výpravy jsou často populární, ale jsou vždycky nebezpečné. Jako Jihoameričan jsem více než zvyklý na to být svědkem toho, jak se populisté dostávají k moci. Populismus má úrodnou půdu mezi méně vzdělanými lidmi a mezi více emocionálně založenými lidmi. Měli jsme takových lidí dost: Argentina měla Peronovy: Juána, Evitu a Isabelitu, pak Carlose Menema, Brazílie se vrátila k demokracii s ultrapopulistickým Fernandem Collorem de Mello (který byl ale o tři roky později oficiálně odvolán z funkce), Peru měla Alberta Fujimoriho, Venezuela je stále ještě zamilována do Chavéze a Bolívie má etnicko-nacionalistického populisty Eva Moralese.

Vyrostl jsem v největší katolické zemi na světě a chodil jsem do soukromých katolických škol. Nikdy mi ani rodiče ani učitelé nic neřekli o sexu ani o masturbaci. Ale všichni teenageři věděli velmi dobře, co je masturbace, a hovořili mezi sebou o sexu častěji než o fotbale. Dnes, kdy existuje internet a veškerý ten sexuální podtext v televizních reklamách a pořadech, je téměř nemožné zabránit dětem, aby se dověděly o sexu, jakmile se o něj začnou zajímat.

A to je vynikající!

Já jsem musel vyrůstat s představou, že jsem jediným homosexuálem na této planetě. Musel jsem vyrůstat se stigmatem postihujícím mé sexuální touhy.

Žádné dítě se nestane homosexuálem tím, že se doví, že být gayem či lesbičkou je normální, stejně tak, jako je normální být levák.

Homosexuálové jsou dětmi heterosexuálů, což je známkou, že sexualita není přenášena kulturně. Stejně jako já, většina homosexuálů zjistila, že jsou homosexuály, dávno před tím, než se kdy s nějakým homosexuálem setkala.

Mělo by být povinné pro děti dovědět se ve škole, že "buzerant" je normální člověk a že je jeho homosexualita čistě osobní věc. Nedocházelo by k mnoha sebevraždám, kdyby děti věděly od útlého věku, že když je někdo homosexuál, je to totéž, jako když je někdo vysoký nebo černý nebo má zrzavé vlasy. Není to většinový jev, ale je to normální. Co je na tom tak nebezpečného?

Bobošíková je expert na média, a tak si našla téma, které se rozhodla využívat - konzervativní matky, křesťané, xeonofobové, lidé, kteří si myslí, že homosexuálové jsou jako pedofilové, našla si rozhněvané a závistivé voliče.

A lidi, kteří si nepřejí, aby jejich děti hovořily o masturbaci...