16. 7. 2020
Vědci se snaží přijít na to,
jak využít jeden z přírodních triků k odstranění oxidu uhličitého z atmosféry
pomocí některých hornin (především čediče a některých
křemičitanů) a deště. Jak déšť odplavuje malé
částice hornin, čerstvě exponované minerály se vážou na uhlík a přeměňují oxid
uhličitý na nové chemikálie. Je to jednoduchá kombinace základní chemie a
eroze.
Můžeme celý proces uspíšit tím, že erozi zrychlíme,
a to rozdrcením spousty tun hornin a jejich rozprostřením po zemském povrchu. K tomu jsou
zapotřebí finanční investice a rozlehlá oblast, kde by místním jednou za rok
nevadily kamiony pokrývající tamní půdu vrstvami prachu z hornin. Farmy jsou
nejpravděpodobnějším kandidátem na takový masivní podnik, protože někteří zemědělci
již obdobné metody realizují, píše
Nathanael Johnson na webu časopisu Bulletin
of the Atomic Scientists.
Analýza, která právě vyšla v
časopise Nature, představuje
dosud nejpodrobnější kalkulaci této metody: kolik uhlíku by technika,
známá jako zesílené zvětrávání, mohla zachytit a kolik by celý podnik stál. Globální
zavedení této praxe by mohlo každoročně ze vzduchu odstranit dvě miliardy tun
oxidu uhličitého – asi třetinu množství, kterou každoročně vypouštějí Spojené
státy. Odstranění jedné tuny uhlíku by vyšlo na 60 až 200 dolarů: to záleží na konkrétních podmínkách dané země.
Levnější by to bylo v zemích, jako
je Indonésie a Indie, kde mají lepší klimatické podmínky (teplé, sezónně vlhké
počasí..) a nízké náklady na pracovní sílu a energii. Státy s největším
potenciálem pro realizaci zesíleného zvětrávání jsou podle vědců shodou
okolností největšími emitenty skleníkových plynů, tedy Čína, USA a Indie.
Klimatolog James Hansen, který
se na vzniku této studie podílel, uvedl, že se začal zajímat o zvětrávání,
protože po tisíce let dokáže z atmosféry zachytávat uhlík. Hansen dodal, že i další
opatření, příkladně opětovné zalesňování, jsou důležitá, přičemž jímání uhlíku
vyžaduje řízení.
Vědci odhadují, že kdyby Američané
rozprostřeli prach z hornin na polovinu své zemědělské půdy, dokázali by
zachytit 420 milionů tun oxidu uhličitého. To by každého Američana ročně přišlo na 225 dolarů, odstranění jedné tuny uhlíku by stálo 176 dolarů. Jde o vyšší
náklady než u jiných opatření. Kupříkladu budování solárních farem v
současnosti snižuje emise mnohem laciněji.
Jenže světové společenství není
schopno emise účinně snižovat. Proto Mezivládní panel pro změnu klimatu rozhodl, že
budeme muset aplikovat „záporné emise“ a používat přitom nákladné metody, aby
se uhlík mohl dostat z atmosféry a abychom mohli zabránit
nejnebezpečnějším dopadům klimatických změn.
Mohli by z toho mít prospěch i zemědělci.
Teoreticky by používání mnohem většího množství prachu z některých hornin na polích mohlo
zlepšit kvalitu půdy a výnosy plodin. Zemědělství by se tak vymanilo
z chudoby a zároveň by se zvýšila světová produkce potravin, zatímco by se
zachycoval uhlík. Stejně jako při jakémkoli jiném geoinženýrském pokusu s naší
atmosférou by se i na této cestě patrně vyskytla nepředvídané úskalí, ale zároveň i
neočekávané výhody.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse