Facebook nelze opustit, je nutné na něj vyvíjet enormní tlak odpovídající jeho společenské odpovědnosti

16. 7. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 2 minuty

Nemyslím, že za dané situace dává smysl opouštět Facebook. Rozumím těm lidem, kteří to udělali, nicméně nedomnívám se, že to povede k reálnému tlaku na tuto platformu. Vzhledem k tomu, že se stala z hlediska globální komunikace hegemonní, skutečný tlak by mohl přinést jen masivní odliv uživatelů. V tomto směru je mnohem nadějnější kampaň  #StopHateForProfit, která sdružuje velké firmy v jejich bojkotu reklamy.

Facebook nyní - ze společenského hlediska - nelze úplně opustit. Je to jako zoufalá snaha těch, kdo nesouhlasí se společenskou smlouvou, “opustit” stát. Na individuální úrovni se jim to jakž takž může podařit, pokud maximalizují práva (svobody) a minimalizují povinnosti (např. odmítnutím povinného veřejného vzdělávání ve školách). Přesto ale zůstávají plně obklopeni státem a v mnoha ohledech na něm zůstávají závislí (např. zdravotnictví nebo celá infrastruktura).

S Facebookem se nabízí podobná paralela: v oblasti společenského šíření informací se stal natolik dominantním, že ho sice můžete opustit, nicméně vás bude stále obklopovat. Až na úrovni politického rozhodování.

Je dokonce natolik hegemonní, že dokáže pohlcovat možné alternativy/konkurenty. Tím pádem není možné jednoduše uniknout. Pokud se ovšem společnost stala v tomto smyslu rukojmím Facebooku, vzniká tím zároveň zcela legitimní požadavek na to, vyžadovat po Facebooku odpovědnost úměrnou jeho společenskému dopadu. 

V komentáři NY Times jsou shrnuta různá přirovnání k jiné produkci s negativními externalitami: výrobci cigaret, chemický průmysl, potravinářský průmysl. Všichni z nich podléhají tvrdým regulacím, alespoň v politicky rozvinutých zemích. Producenti tabákových výrobků jsou tvrdě omezováni ve způsobu prodeje, chemický průmysl nemůže jen tak beztrestně zamořovat půdu či vodu, potraviny podléhají přísným hygienickým pravidlům. Byť je porušují, mohou být právně postiženi. Na intoxikaci společnosti dezinformacemi či nenávistí se ale žádná funkční regulace nevztahuje, a to dokonce ani v situaci, kdy jsme schopni (včetně samotného producenta) toxiny detekovat i odhadnout nebezpečí dopadů. Budeme-li nadále toto nebezpečí ignorovat, bude to mít velmi podobný dopad jako karcinogeny ve vodě nebo jídle. To si nikdo nepřipouští jako přijatelné. Je nutné a urgentní, abychom podobným způsobem přistupovali i k informační vrstvě našeho životního prostředí.

0
Vytisknout
8557

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2020