K propadu Zemanovy popularity: Pandemie dokázala, že země potřebují ve svém čele skutečné státníky

4. 11. 2020

 

Po čtyřech letech a po pandemii je jedna věc jasná: Je nutno znovu urychleně postavit zeď mezi televizní zábavou a politikou


Když v sobotu večer Boris Johnson oznámil v televizi, že Anglie musí zavést nový lockdown, bylo to těsně před vysíláním populárního tanečního pořadu Strictly Come Dancing, britské verze pořadu Stardance. Je jednoduché si představit, že by Boris Johnson v tomto pořadu ve flitrových šatech tančil. V tomto hypotetickém světě zůstává i Donald Trump televizní celebritou, uvádějící populární americkou "podnikatelskou" soutěž The Apprentice, protože západní demokracie se ještě nestaly rukojmími televizních celebrit, píše Raphael Behr.
 

Byl jsem svědkem toho, jak Boris Johnson pronáší projevy při recepcích, píše autor. Je to pořád to samé. Johnson přizpůsobuje to, co říká, tomu, co si myslí, že jeho posluchači chtějí slyšet. Jeho styl mluvení je však pořád stejný: bere si energii ze smíchu a z potlesku přítomného obecenstva. Máloco Johnsona tolik dokáže znepokojit jako když publikum přijme jeho klaunství s kamennou tváří. Pokud totiž jeho slova visí ve vzduchu příliš dlouho, vládne nebezpečí, že budou zkoumána, že si je lidi budou pamatovat, že je budou brát vážně. Johnson nebyl zrovna nadaným řečníkem ani před pandemií, ale teď v prázdné Dolní sněmovně v důsledku pandemie, kdy Johnson nemůže spoléhat na hlučnou podporu svých poslanců, jsou jeho projevy naprostá katastrofa.

Trump má jen zlomek Johnsonovy slovní zásoby a jeho veřejné projevy jsou méně těžkopádné, ale také používá způsob řeči, který víc známe z výstupů stand-up komiků než od tradičních řečníků. Trump je mistrem onoho falešně konverzačního blábolení, které vyvolává dojem, že mluví váš blízký kamarád, všechny ty drobné postřehy, všechny ty odbočky, ty nepřirozené pauzy které vytvářejí napětí, než dojde k pointě.

Showbyznysové brebentění je klíčem k odemčení Trumpova prezidentství. Trump má osobnost tyrana, nikoliv však předem vytvořený strategický program diktátora. Trumpova touha po moci byla vždycky nesmírně intenzivní, ale je to impulzivní touha po moci člověka, který zoufale potřebuje, aby byl neustále v ohnisku pozornosti všech. Trump nemá onu mechanickou sílu, s níž by restrukturalizoval společnost a změnil osudy lidí tak, jak to učinili Hitler nebo Stalin. Trump je teatrálním typem despoty, který zastrašuje lidi a zneužívá svého úřadu, protože je přesvědčen, že existují čistě k uspokojení jeho potřeb a jeho fanoušků.

Škody napáchané americké republice jsou už teď hluboké. Věznění dětí, podpora pro bělošské supremacistické bojůvky, dehumanizace oponentů - to jsou všechno charakteristiky vznikajícího fašismu. Avšak pád do propasti byl zpomalen Trumpovou nekoherentností, infantilní neschopností se soustředit a netrpělivostí. Ideologičtější a inteligentně na svou strategii zaměřený sabotér v Bílém domě mohl napáchat daleko více škod.

Jiní nacionalističtí demagogové zneužili koronavirové pandemie k rozšíření své moci nad společností a k potlačení opozice. Je to naprosto zjevný manévr. Vznikla celonárodní krize, která vyžaduje suspendování občanských svobod a nezvyklý dohled nad soukromými záležitostmi občanů. Tyto autoritářské možnosti si dobře uvědomili diktátoři jako Vladimír Putin v Rusku a Viktor Orbán v Maďarsku. Trump mohl také zneužít pandemie k vybudování aparátu politického útlaku. Namísto toho se rozhodl existenci pandemie popírat a bagatelizovat, protože je to závažnější zpráva než on sám.

Johnsonův přístup je daleko racionálnější. Johnson umí lépe skrývat své zklamání, že premiérská funkce není taková švanda, jak předpokládal. Ale Johnsonovo zklamání je jasně viditelné - je to zklamání komika, který byl omylem vyslán, aby promluvil na pohřbu, a neví, co říkat, jak lidi utěšit.

Johnson je konvenčnější politik než Trump, ale také se dostal nahoru tím, že zlikvidoval hranici mezi celebritálním statusem a státnictvím. Stal se známým svým vystupováním v televizních satirických pořadech. Oba muži, Trump i Johnson, se dostali k moci v důsledku transatlantické kultury demokratické neostražitosti. "Tady se to nemůže stát." Dostali se nahoru, protože ostatní politikové byli nevýrazní a nudní, protože politikové většinou nemají velkou sledovanost a televizní zábava se stala zpravodajstvím. Teď jsme se však dostali do podivné země nikoho, kde dostaly reálné události horečnaté, vrcholící vlastnosti finále televizního seriálu.

Pandemie nám ukazuje, proč hráz mezi televizní zábavou a politikou je nutno bezodkladně obnovit. S covidem se nedá hrát jako s tématem televizní komedie. Zvládnout krizi veřejného zdraví vyžaduje přesvědčivé faktické důkazy úspěchu, nikoliv jen potlesk. Vyžaduje to politiky, kteří dokáží krizi vyřešit bez sebelitování, že musejí pracovat tvrdě. Demokracie je v nebezpečí v rukou sebestředných mužů, kteří nevědí, co si v krizi počít, protože se bojí odvrátit svou tvář od jásajícího davu.

Kompletní článek v angličtině ZDE  
0
Vytisknout
4392

Diskuse

Obsah vydání | 10. 11. 2020