Není novinář jako novinář aneb O klasickém dvojím metru

8. 6. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 9 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Proč utajují tzv. "mainstreamové"  české sdělovací prostředky brutální chování izraelské policie vůči novinářům a aktivistům?

Ačkoli se novinářské řemeslo v našich končinách netěší příliš velké oblibě, veřejnost je na útoky či zatýkání novinářů poměrně citlivá. Zdá se však, že není žurnalista jako žurnalista; někteří z nich mají paradoxně mnohem větší zastání jak u mocných, tak u široké veřejnosti. A přitom by měl zcela automaticky platit tentýž metr, co se útoků na svobodu tisku týče. Proto nelze s lehkou myslí ignorovat či dokonce schvalovat ostudnou perzekuci Juliana Assange a zároveň hořekovat nad osudem běloruského novináře Ramana Prataseviče.

Zájem o dění v Izraeli/Palestině pomine vždy, jakmile utichnou zbraně. Nicméně důvody, které vedly hnutí Hamás v Gaze k odpalování raket na Izrael, i nadále přetrvávají, zatímco příměří mezi Tel Avivem a Gazou trvá. V Izraelem okupovaném východním Jeruzalémě pokračují demonstrace proti plánovanému vysídlení rodin ze čtvrtí Šajch Džarráh a Silwan. Izraelská policie protesty tvrdě potlačuje. Během víkendu byli zatčeni a krátce vězněni sourozenci Kurdovi – celosvětově známí aktivisté sdílející svůj dům s ilegálním izraelským osadníkem. Izraelské bezpečnostní síly za uplynulý měsíc při demonstracích a nepokojích zatkly více než dva tisíce osob: v 91 procentech šlo o Palestince.

Napětí v Jeruzalémě zase roste, izraelské jednotky obnovily násilné útoky a zatýkání. Zaměřují se proti novinářům, demonstrantům i Palestincům, kteří čelí bezprostřednímu vyhnání ze svých domovů ve čtvrti Šajch Džarráh a z dalších míst v okupovaném městě.

V sobotu izraelská policie ve východním Jeruzalémě napadla novinářku z Al Džazíry Givaru Budeiri, kterou posléze několik hodin zadržovala. Policisté novinářce při zatýkání zlomili ruku a jejímu kolegovi kameramanovi zničili vybavení. K brzkému propuštění zraněné reportérky pravděpodobně přispělo virální video, jakož i obrovské pobouření obránců svobody tisku a mediálních watchdogů. Budeiri přitom nedělala nic jiného než svou práci: informovala o pokračujících protestech ve čtvrti Šejch Džarráh. 

Okamžik, kdy byla novinářka z Al Jazeery terčem násilného útoku a zatčení izraelskou policií, když informovala o demonstracích v okupované východojeruzalémské čtvrti Šejch Džarráh.

Kenneth Roth, ředitel Human Rights Watch: Ukazuje se, že nejenže izraelská policie zatkla tuto novinářku z Al Džazíry během její reportáže o tom, jak izraelská vláda realizuje praxi apartheidu v okupovaném východním Jeruzalémě, ve čtvrti Šajch Džarráh, ale policie jí také zlomila ruku.



Pokud je mi známo, české sdělovací prostředky o tomto incidentu nezveřejnily ani čárku. Kdyby však k něčemu obdobnému došlo o víkendu třeba v Bělorusku, naše mediální i politická scéna by dozajista vzplanula spravedlivým hněvem. Jenže u autoritářských režimů lze systematické útoky proti novinářům, jejich věznění či dokonce vraždění automaticky předpokládat. Nikoliv však u států, které se samy považují – a jsou převážně považovány – za demokratické. A za druhé, Bělorusko není naším spojencem, nýbrž ideologickým protivníkem, takže na jeho odsouzeníhodné praktiky na rozdíl od Kremlu nemáme žádný vliv. Sankce uvalené západním společenstvím na Lukašenkův režim jsou bezzubé, protože mu nikterak nezabraňují v pronásledování disidentů a demonstrantů. Navíc jsou patrně kontraproduktivní, neboť Minsk nyní utužuje vzájemné vztahy s Moskvou i Pekingem. Naopak jakékoliv západní vměšování se do vnitřních záležitostí Běloruska, které není koordinováno s Moskvou, Lukašenko a spol. vnímá jako smrtelné ohrožení svých privilegií, a o to křečovitěji se drží moci.

A do této pasti spadl předseda Senátu Miloš Vystrčil, když lídryni běloruské opozice Svatljanu Cichanouskou při její návštěvě ČR označil za skutečně zvolenou prezidentku Běloruska. Jde o prázdné nicneříkající gesto, které nebolí.

Kdyby však západní společenství sankcionovalo zemi, na niž má úzké vazby, výsledek by se patrně rychle dostavil. Mám na mysli právě Izrael, jehož vláda si dlouhá desetiletí dělá, co se jí zlíbí, jelikož má ve Spojených státech mocného patrona v Radě bezpečnosti OSN, který ji velkoryse zahrnuje zbraněmi a vojenským materiálem. Další významný spojenec Tel Avivu – Evropská unie  – s Izraelem pěstuje plodnou ekonomickou spolupráci zahrnující i zbrojní zakázky. Česká republika se navíc pyšní svými nadstandardními styky s Tel Avivem, v čemž hraje roli vícero faktorů, včetně přetrvávajícího mnichovského mindráku.

Kdyby se kremelská vláda rozhodla, že pro ni Alexandr Lukašenko představuje kontraproduktivní zátěž, a ukončila veškerou jeho podporu, diplomatické krytí nevyjímaje, minský vládce a jeho suita by se museli volky nevolky poroučet. Je pozoruhodné sledovat, kolik energie čeští politikové a novinářská obec investují do ostouzení ideologicky znepřátelených režimů, kde nemohou dosíci zhola ničeho.

Jistě, Lukašenkovo Bělorusko se vůči novinářskému stavu chová naprosto otřesně, nicméně, jak už bylo řečeno, autoritářský stát ze své povahy nic jiného ani neumí. Nadto se o Lukašenkově perzekuci disentu i novinářů neustále informuje, takže tyto zvěsti nemohou uniknout ani nepozornému konzumentovi mediálního balastu. Podle webu Opendemocracy.net Lukašenko za dobu, kdy je u moci – tedy 27 let – nese odpovědnost za smrt několika novinářů. 

Samozvaná „jediná demokracie na Blízkém východě“ si ale vůči novinářům a médiím taktéž nepočíná v rukavičkách. Kupříkladu nedávné izraelské údery na média v Gaze, kdy americká munice srovnala se zemí věžák, kde sídlily redakce Associated Press, Al Džazíry a Middle East Eye, jsou toho zářným příkladem. Izraelská armáda během útoku v Gaze zničila také redakce více než 20 palestinských médií. Ve středu 19. května izraelský nálet v Gaze připravil o život rozhlasového hlasatele Muhammeda Abú Husajna.

Výbor na ochranu novinářů (CPJ) před vypuknutím posledního kola násilí v Gaze uvedl, že mezi lety 1992 až 2021 bylo na Izraelem okupovaných palestinských teritoriích zabito 18 novinářů (jeden z nich byl zavražděn neznámými útočníky v Gaze během střetů mezi Hamásem a Fatahem). Někteří z nich pracovali pro zahraniční média, jmenovitě Reuters a Associated Press.

Tyto incidenty spolehlivě dokládají, že izraelská armáda systematicky útočí na novináře či sdělovací prostředky, jež svět informují o násilné povaze izraelské okupace. A to i navzdory případům, kdy se jednalo o nehodu. Ale opět: pokud země dávající na odiv své demokratické hodnoty perzekvuje či přímo zabíjí novináře, je to mnohem horší, než když k témuž dochází v autoritářských režimech.

Ačkoli se zdá, že Izrael připravil o život více novinářů než Lukašenkův režim, české sdělovací prostředky tuto chmurnou skutečnost naprosto ignorují. Cennější jsou očividně životy běloruských, ruských nebo čínských žurnalistů a disidentů, neboť je týrají předáci nepřátelských zemí, a nikoliv naši oblíbení spojenci

Kenneth Roth, Human Rights Watch: Nejde o to, že izraelské letecké údery v Gaze byly "velmi precizní", jde o to, na co se tak precizně zaměřovaly. Proč to protizákonně nezpůsobovalo disproporční civilní oběti, když byly ničeny celé budovy kvůli údajné nespecifikované přitomnosti Hamasu?



1
Vytisknout
10080

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2021