Mamdani, levicový populismus a demokratická hegemonie

6. 11. 2025 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty

Demokratický kandidát Zohran Mamdani vyhrál úterní volby a stane se starostou New Yorku. Donald Trump pouhý den před volbami vyhrožoval, že pokud „komunista“ Mamdani vyhraje, omezí NYC peníze přitékající z federálních fondů. Jakkoli Mamdani, který se označuje za demokratického socialistu, nepochybně představuje výzvu trumpismu, ve volbách nezvítězil ani tak nad aktuálním obyvatelem Bílého domu a jeho MAGA pohůnky, ale nad hlavním proudem Demokratické strany.  

To je bez dalšího zřejmé už ze samotného průběhu voleb, v nichž se nestřetli demokraté s republikány, ale demokratická alternativa s demokratickým „business as usual“, který představoval Andrew Cuomo, někdejší guvernér státu New York, který po prohraných demokratických primárkách kandidoval jako nezávislý. Demokraté totiž aktuálně nejsou o nic oblíbenější než Trump, a Mamdaniho vítězství by mohlo, a hlavně mělo, pro stranu, jejíž výkon coby opozice Trumpovu autoritářství je zatím spíše rozpačitý, představovat výrazný impuls.

Občas je možné narazit na názor, že Mamdani byl zvolen pouze milionem hlasů při účasti něco kolem třicet čtyř procent registrovaných voličů. To je pravda, zároveň to byla největší účast za poslední dekády. V bezprostředně předcházejících volbách v roce 2021 se z necelých pěti milionů registrovaných voličů voleb zúčastnil 1,1 milionu, tedy 23,4 procenta a na vítězství demokrata Erica Adamse stačilo 754 tisíc hlasů. Zohran Mamdani získal 1 036 051 hlasů, což je 50,4 %, druhý Andrew Cuomo, získal 854 995 hlasů a 41,6 %, a to by mu v roce 2021 stačilo na celkové vítězství. Mamdani zkrátka ve volebně apatickém New Yorku dokázal mobilizovat a podnítit naději na změnu. Což je přesně to, co se demokratickému establishmentu dlouhodobě nedaří.

Snaha stavět proti trumpovskému populismu demokratický „business as usual“ se ukázala jako fatálně nefunkční zejména v celé absurdní epizodě druhé kandidatury Joa Bidena, na které špičky demokratů lpěly až do chvíle, kdy tenhle groteskní experiment se silou setrvačnosti doslova implodoval. Těžko říct, jak by si vedla Kamala Harris, kdyby proti Trumpovi stanula od počátku kampaně a nebyla na poslední chvíli postavenou náhradnicí, otázka správné osobnosti je ale jen jedním z problémů éry populismu. 

Spousta Mamdaniho slibů a plánů se nepochybně může rychle ukázat jako problematická či ve své maximální podobě nesplnitelná, už jenom proto, že se stal pouze starostou jednoho města, ačkoli velkého, a nemůže měnit parametry celostátní politiky. Zároveň jsme však z politického hlediska neviděli moc přesvědčivějších alternativ, jež by dokázaly vzdorovat tomu, co se ve Spojených státech v současnosti odehrává. Demokratický mainstream se totiž od republikánům výrazně neliší v přesvědčení, že co se týče klíčových parametrů statu quo, neexistuje žádná alternativa (jinými slovy, přes všechny rozdíly mají obě strany podobně blízko k autorce výroku „there is no alternative“, Margaret Thatcher).

Z kritiky zablokování liberální demokracie v technokratickém konsenzu mezi středovou levicí a středovou pravicí, která vylučuje autentický politický konflikt, vychází pojetí levicového populismu belgické politické teoretičky Chantal Mouffe. Pravicový populismus si dokázal monopolizovat emoce, vášně a jazyk „lidové vůle“, který dnes reprezentují často „lidoví“ miliardáři jako Donald Trump nebo Andrej Babiš. Podle Mouffe musí levicový populismus umět nabídnout pozitivní emocionální identifikaci proti negativní identifikaci populismu pravicového, a namísto vylučování a konstrukci lidu na půdorysu odmítnutí jiných a cizích (muslimů, židů, migrantů, translidí apod.), postavit, či spíše obnovit, původní demokratickou vášeň pro rovnost, důstojnost a solidaritu. Mouffe doporučuje čelit pravicovému populismu, který je zpravidla ve skutečnosti oligarchy usměrňovaným populismem pro lid, levicovým lidovým populismem, jehož cílem by byla nová demokratická hegemonie.

Podobná představa o levicovém populismu dlouho zněla jako utopický projekt. Když došlo na pokusy o praktickou realizaci, často skončily u snahy o resuscitaci národně zabarveného třídního programu 20. století okořeněného o kulturní válečnictví v krajně pravicovém stylu (u nás právě s tímhle kandidovalo hnutí Stačilo!). Vítězství Zohrana Mamdaniho přináší naději, že tenhle recept může být úspěšný. Což v situaci, kdy reakce na vlnu národně konzervativního autoritářství většinou spočívá na nepříliš přesvědčivém defenzívním boji za zachování stávajícího stavu věcí se vším všudy, není vůbec málo.

0
Vytisknout
340

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2025