Okamurové aneb nový žánr: česko-japonská telenovela
6. 11. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
2 minuty
A
pak tu máme toho druhého bratra. Staršího, rozumného, usedlého u
lidovců – což je dnes povolání téměř stejně exotické jako pěstitel bonsají v Krkonoších. Hayato Okamura. Ten, který si pamatuje, jak
mladšího Tomia přivezli z porodnice na periferii Tokia. A teď, po
pětapadesáti letech, stojí v té naší krásné, secesní herně na
Malostranském náměstí a před svými kolegy a národem, jenž hltá každé
slovo této podivné rodinné ságy, prohlašuje svého bratra za „labilního
člověka“.
To není jen tak nějaké příbuzenské popichování. To je diagnóza vystavená na veřejném prostranství. „Člověk, který dlouhodobě dělá politiku spíš jako obchodník, ne jako člověk, který by měl nějaký pevný morální základ,“ říká bratr. Ve středu ve Sněmovně se z jednání o předsedovi stala rodinná terapie přenášená živě, kterou by ani Netflix neodsouhlasil, protože by ji považoval za příliš absurdní. Hayato, decentní katolík a lidovec, mluvil o bratrovi s kombinací soucitu a rezignace, kterou zná každý, kdo někdy zkusil vysvětlit blízkému, že Facebook není realita.
„Tomio je zraněný z dětství,“
řekl Hayato, a půlka Sněmovny zpozorněla. Česká politika totiž na
psychoanalýzu zvyklá není. Hayato pokračoval o dětském domově, nemocné
matce a absenci otce – a bylo to upřímné. Jenže v politice upřímnost
působí jako cizí těleso.
Hayatův emocionální
projev tak odhalil mnohem víc než jen rodinné drama. Odhalil děsivou
pravdu o povaze moci v této zemi: že třetí nejvyšší ústavní post může
obsadit člověk, jehož vlastní rodina jej považuje za natolik
nepředvídatelného a zraněného, že veřejně varuje před jeho volbou.
Zatímco jsme se soustředili na psychologické detaily, skutečné nebezpečí
mezitím usedlo do předsednického křesla. A tato telenovela tak dostává
temný, téměř orwellovský nádech – příští díl se již nebude točit kolem
dětských traumat, ale kolem toho, jak labilní člověk ovládá ústřední
scénu české demokracie.
348
Diskuse