Poslové nebes

31. 8. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut

Nedovedu si představit krásnější podívanou, než když sleduji kroužící dravce na obloze – a poté, co se jeden z nich snese ze závratných nebeských výšin, přeletí a zakrouží nad vaší hlavou, tak přesně, těsně a jemně, že pocítíte ve vlasech hebké pohlazení jeho křídly, aby dosedl na připravenou pěst sokolníka – nemohu se ubránit nádhernému pocitu, slovy jen těžko popsatelnému, z něhož jako by jste na vlastní kůži pocítili samotné pohlazení od Pána Boha.

Od nepaměti se o nich traduje, že jsou to poslové nebes, zvláště pak orel, který je poslem samotného Pána Boha, protože jako jediný zvládne vystoupat do závratných nebeských výšek, a při letu bez jakékoliv újmy na zdraví, vydrží hledět do slunce.

 

Ale jak se vůbec sokolnictví dostalo k nám do střední Evropy, když první zmínky o něm pocházejí z oblastí Indie a Íránu, z doby druhého tisíciletí před naším letopčtem? Zasloužili se o to Sarmaté a Germáni, kteří ho jako jedni z prvních, na konci čtvrtého století našeho letopočtu přiblížili a rozšířili do dalších evropských zemí, zvláště na dvory panovníků a šlechty, kde sloužilo především k jejich zábavě. V Českých zemích je pak sokolnictví v historických pramenech doloženo od dob Velkomoravské říše, od nichž se těší velkému zájmu všech milovníků přírody a dravců až do současnosti. Zářným příkladem toho je i Opočno, hrad Košumberk a manželé Mirka a Lubor Křivkovi, jenž je považován za nestora českého sokolnictví.

Pane Křivko, jak jste se vlastně vůbec dostal k sokolnictví?

Příroda mě fascinovala od malička. Nešlo jen o dravce, ale všechno co leze, létá či roste. Draví ptáci mi však učarovali obzvlášťe. Jako dítě jsem žil na venkově, kde občas po vichřici nebo po těžbě v lese bylo možno najít soví nebo poštolčí mláďata, která nešlo vracet do hnízd, a tak jsem je vypiplával. Věděl jsem, že existovala možnost výcviku dravců, objevil jsem i několik knížek se zmínkami o sokolnoctví, ale učebnice nebo návod jak se to dělá, nebyly u nás dostupné. Tak jsem experimentoval. Když jsem odrostl ze školních lavic, naskytla se mi příležitost seznámit se s několika lidmi, kterým dravci také učarovali. Díky nim, jsem mohl čerpat informace z cizí literatury, a i z jejich poznatků.

Vaše paní je též vášnivou milovnicí sokolnictví. Dokonce svým dravcům, s nimiž pracuje dala i jména Honzík, Amálka a Oskar. Jak dlouho to trvá, než dravec jménu přivykne?

Dravec spíše než jméno vnímá tón a „barvu“ hlasu svého sokolníka. Mnoho sokolníků nemá jméno pro dravce, a přesto s ním navazuje kontakt.

Jak je to třeba s odchovem dravců a jejich krmením, a dejme tomu potom v přírodě, když někdo použije k hubení hrabošů, myší nejrůznější jedy. Je dravec nějak vycvičen, aby poznal, že ta myš či hraboš není k jídlu?

Při krmení dravců musíme být opatrní. Bezpečné zdroje potravy jsou základním předpokladem chovu a držení dravců. A pokud jde o nebezpečí při výcviku a lovu – sokolníci se snaží lovit spíš lovnou zvěř povolenou zákonem, to je zajíc, bažant, kachna, králík. Hraboš není žádoucí kořist. I když, i ti se mohou stát kořistí hlavně drobnějších dravců. Zde by teoreticky při ulovení přiotráveného hlodavce mohlo dojít k otravě. Já jsem se ovšem za půlstoletí co sokolničím, s otravou dravce myší či hrabošem nesetkal.

Také jsem se dočetla, že sokolníci dělí dravce na dvě skupiny: Dravce nízkého letu ( jestřábi, káňata, orli) a dravce vysokého letu ( sokolovití dravci jako například sokol stěhovavý, ostříž, raroh velký či lovecký ). Vyplývá tedy z tohoto dělení i jiný přístup k výcviku těchto dravců ze strany sokolníka? A jak dlouho takový výcvik trvá a používají se při výcviku těchto dravců i nějaké pomůcky?

Dravci se opravdu dělí na dvě skupiny. Vysokého letu a nízkého letu. Ti první, hlavně různí sokoli loví z kroužení na obloze. Ti druzí, hlavně orli a jestřábi se vypouštějí při lovecké příležitosti přímo z ruky. Proto ten vysoký a nízký let. Pochopitelně je nutné při výcviku cvičit obě skupiny odlišně. Doba výcviku je přibližně stejná u obou skupin. Základní výcvik po vyjmutí od rodičů trvá jen několik týdnů, ale upevňování návyků je práce na celý život dravce. Pomůcek k výcviku je dost ,ale hlavně používáme vábítka – vlečku a peřenec. Jde o umělé atrapy lovecké kořisti. Vlečka na nácvik lovu savců a peřenec na lov ptáků. Zacházet s nimi vyžaduje cvik a opatrnost.

Sokol stěhovavý je nejrychlejším dravým ptákem na světe, který dokáže útočit na holuba tříset kilometrovou rychlostí. Je pro sokolníka hodně těžké, vycvičit tohoto nejrychlejšího světového dravce, tak aby poslouchal jeho pokyny?

Je úplně jedno, jakou rychlostí upaluje dravec útočící na kořist. V té době jsme jen diváci a není síla, která by tuto útočící střelu nějakým pokynem usměrnila. Výcvik se provádí jindy, v klidnějších dobách.

Používáte kromě těchto zmíněných dravců i jiné, kteří třeba vůbec v České republice nehnízdí jako například harpyje?

V sokolnictví používáme i dravce nežijící u nás v České republice. Nejčastěji Káni Harrisovu, Káni rudoocasou, Káni Královskou, Raroha loveckého a vzácně třeba orla jestřábího. Harpyji ne. Nejen pro nedostupnost druhu, ale pro riziko možného konfliktu takto velkého ptáka s civilizačními faktory ( husté osídlení, psi, domácí zvířata apod.).

Orel skalní, mořský, zlatý, jestřáb, káně, sokol, raroh, který z nich je mezi sokolníky nejvíce rozšířený?

Každý dravec se hodí do jiného prostředí a každý sokolník má jinou povahu. Hovořit o oblíbenosti obecně asi nejde. Orli (skalní a zlatý jsou titiž) vyžadují jinou kořist než třeba sokoli a proto sokolník volí dravce s ohledem na možnosti výcviku a lovu.

Dravci jsou nejsvobodnější ze všech zvířat. Jak je možné, že se po vypuštění vrátí zpět a dosedne na pěst svého sokolníka, i když to odporuje jeho přirozenosti – čím to je zapříčiněno?

Každý tvor je do značné míry pohodlný. Někdy až lenivý. Pokud dravce přesvědčíte, že nejste nebezpečí a jste zdrojem ( i nepřímým) jeho nakrmení, nebude mít tu pudovou potřebu uletět, ale bude se vás držet. Pokud mu ovšem tyto jistoty nedáte, bude se starat sám a jste bez miláčka. Je to však hodně zjednodušené vysvětlení.

Jste zakladatelem Klubu Sokolníků v Opočně. Je nějaký problém, s kterým se sokolníci v České republice často setkávají?

Nejsem zakládající člen. Nebyl jsem na první ustanovující schůzi, i když v tuto dobu i léta před tím jsem sokolničil. Hned po ustanovení Klubu Sokolníků při ČMS v České republice jsem byl obšťasten různými funkcemi a trvá to dosud. Problémy mají sokolníci na celém světě. Nejsme výjimka. Ubývá nám lovná zvěř, prostory pro výcvik a lov se zmenšují. Příroda je zadrátovaná elektrovody a v legislativě si musíme hodně hlídat zákony, abychom se nedostali do situací zemí, kde je sokolnictví silně znevýhodněno nebo dokonce postavené mimo zákon

Klub Sokolníků vznikl před padesáti třemi lety, když byste srovnal začátky se současností, přibylo za tu dobu hodně nových sokolníků?

Sokolnictví u nás má prokazatelně více než tisíciletou historii, ale upadlo postupně skoro v zapomnění. Vznikem Klubu před padesáti lety došlo k jeho renesanci. Klub Sokolníků při Českomoravské myslivecké jednotě má dnes kolem pětiset členů. Ročně přibývá okolo desítky nových sokolníků. Podobně jsou na tom naši kolegové ze Slovenska, se kterými i po rozdělení Československa udržujeme ty nejužší kontakty.

Pořádáte také nejrůznější sokolnická setkání jako třeba na hradě Košumberk a podobně. Mohou se těchto setkání zúčastnit i zahraniční sokolníci?

Klub Sokolníků je řízen centrálně, ale má svá střediska při větších městech. Každé středisko pořádá své akce. Nejen lovecká setkání, ale i osvětu, besedy a brigády. Celostátně se koná ročně pouze jedna velká akce. Je to Sokolnické Opočno, které trvá pět dní a má mezinárodní charakter. V roce 2017 se tohoto setkání zúčastnilo 142 lovců, účastníci byli ze 17 zemí světa.

Jak byste poradil těm zájemcům, kteří by se chtěli stát sokolníky. Co je k tomu kromě lásky k přírodě a dravcům nejvíce potřeba, a musí mít zájemce již svého dravce a nějaké pomůcky pro jeho výcvik nebo ne?

Každý zájemce o sokolnictví u nás musí nejdříve úspěšně složit myslivecké zkoušky. Potom mimimálně jeden rok musí být jako sokolnický adept u zkušeného sokolníka, kde zjistí, jaká řehole sokolnictví je. V tuto dobu se většinou rozhodne, který z dravců mu bude nejvíce vyhovovat, kde se dají koupit pomůcky, nebo jak si je může vyrobit sám. Adeptská doba je zakončena náročnou sokolnickou zkouškou.

Našim sokolníkům bych vzkázal: Važte si toho, že smíte legálně dravce vlastnit, cvičit a lovit s nimi. České sokolnictví je spolu s několika dalšími státy zapsané jako nehmotné kulturní dědictví lidstva na seznamu UNESCO a to nám otvírá řadu možností.

Jaký je váš názor jako nestora českého sokolnoctví na to, když sokolník se svým dravcem nic neuloví?

I kdyby sokolník s dravcem neulovil nic – i tak by to stálo za to. Žít s divokým a prakticky s nespoutaným tvorem. Poznávat jeho možnosti a možnosti jeho kořisti. Být aktivním divákem přírodních zákonitostí, které běžně neuvidíme. Ne nadarmo mají sokolníci ve svém znaku heslo: Nelovíme pro kořist, ale pro všechno to krásné při lovu.








0
Vytisknout
4791

Diskuse

Obsah vydání | 2. 9. 2021