Dva klíčové návrhy pro rozhovory s Ruskem

13. 1. 2022

Pokud budou američtí vyjednavači přistupovat k rozhovorům v tomto duchu, pak bude jejich záměrem uklidnit ruské pocity vágními bláboly a závazky k dalším jednáním. Bidenova administrativa také může využít údajnou potřebu zapojit do rozhovorů Ukrajinu a dosáhnout konsensu se spojenci z EU a NATO jako záminku k tomu, aby se nepřikročilo k žádným konkrétním dohodám. Tento přístup se již vyčerpal. Z poslední ruské demarše je zřejmé, že ruská vláda prostě nebude akceptovat vztahy se Západem, které by pokračovaly v tomto duchu.

Z pohledu Moskvy se jedná v podstatě o přístup USA od nástupu Obamovy administrativy v roce 2009. Od té doby nejenže Západ stále více postupuje na úkor Ruska, ale neuspořádaný stav americko-ruských vztahů znamená, že každá nová krize - včetně těch, jako je Sýrie a Afghánistán, kde by měly být americko-ruské zájmy v souladu - vede k novému nárůstu napětí. Nedávný vývoj týkající se Ukrajiny znamená, že ruský establishment považuje životní zájmy Ruska za ohrožené, a pokud nedojde k dohodě, která by dostatečně řešila klíčové obavy Ruska, je zřejmě ochoten na obranu těchto zájmů jednat násilně.

Při zahájení těchto jednání by se američtí diplomaté měli nejprve odvolat na největší myslitele americké tradice mezinárodních vztahů, Hanse Morgenthaua a Reinholda Niebuhra. Morgenthau uvádí, že základní povinností státníků je pěstovat si mentální schopnost vžít se do situace svých protivníků. To nutně neznamená souhlasit s nimi. Vede to však k pochopení toho, co vaši protivníci považují za životní zájmy svých zemí a co považují za zájmy druhotné, v nichž budou ochotni přistoupit na kompromis.

To je naprosto zásadní pro každé úspěšné mezinárodní jednání, a především pro otázky míru a války. Nejlepší definice životně důležitého národního zájmu je totiž taková, za kterou je příslušná země v krajním případě připravena bojovat, a to s odpovídající podporou masy svého obyvatelstva.

V současné krizi kvůli Ukrajině je Rusko připraveno bojovat (stejně jako v roce 2014 a v případě Gruzie v roce 2008) a Spojené státy nikoli. Není to z důvodu nějaké "slabosti" Bidenovy administrativy (nebo Bushovy administrativy v roce 2008), ale jednoduše proto, že územní celistvost a geopolitický status Ukrajiny a Gruzie zjevně nejsou životně důležitými zájmy USA, kvůli kterým by stálo za to riskovat katastrofu v podobě války s Ruskem.

Američtí diplomaté by také měli mít na paměti varování Reinholda Niebuhra (v knize Ironie amerických dějin) před nebezpečím, které pro svět i samotnou Ameriku představuje americká samolibost a morální arogance. V současném kontextu to znamená uznat, že to neznamená, že se Putin "zbláznil" a ruská politika je buď "záhadná", nebo naopak odráží trvalé a kvazi-genetické sklony k "agresi", ale že ruské motivy a činy jsou velmi blízké motivům a činům washingtonského establishmentu, který sleduje své vlastní životní zájmy. Především to platí o 200 let starém odhodlání Ameriky vyloučit nepřátelské mezinárodní aliance z vlastního sousedství.

Jak by tedy měla americká administrativa řešit konkrétní otázky? Ruské požadavky v současné podobě jsou zjevně nepřijatelné, neboť chtějí ústupky Západu bez ruských ústupků či záruk na oplátku. Jestřábí elementy na Západě naznačují, že jsou ve skutečnosti určeny k odmítnutí jako základ pro následnou invazi na Ukrajinu. Nicméně za prvé, konsensus amerických zpravodajských služeb je takový, že ruská vláda se ve skutečnosti ještě nerozhodla pro válku, a za druhé, jediný způsob, jak toto tvrzení ověřit, je zahájit rozhovory, předložit rozumný protinávrh a sledovat, jak se Rusko zachová.

Tento americký protinávrh by měl obsahovat dva vzájemně propojené prvky založené na myšlence reciprocity: Prvním z nich je obnovený závazek USA zaručit demilitarizovanému Donbasu autonomii v rámci Ukrajiny a veřejný závazek podmínit souhlas Ukrajiny s tímto požadavkem další americkou pomocí Ukrajině. Bidenova administrativa v poslední době signalizuje určitou reálnou podporu autonomii Donbasu (což je koneckonců oficiální politika USA od roku 2015), ale musí jednat rázně, aby toho dosáhla. Ruským quid pro quo by zřejmě bylo stažení ruských ozbrojených "dobrovolníků" z Donbasu, odzbrojení donbaských milicí a plné uznání ukrajinské suverenity nad Donbasem.

Druhým návrhem USA by měla být ukrajinská smlouva o neutralitě, která by vylučovala vojenské spojenectví buď se Spojenými státy a NATO, nebo s Ruskem. To opět předpokládá vzájemné ústupky obou stran. A mělo by to být doprovázeno dohodou o vojenském klidu, v níž by Spojené státy a NATO slíbily, že neumístí žádné další síly v nových členských zemích NATO výměnou za ruský slib, že Kreml neumístí žádné další síly v Kaliningradu, Bělorusku, Podněstří a na Krymu. 

Pokud se podaří dosáhnout dohody v tomto duchu mezi Spojenými státy a Ruskem, pak Ukrajině i evropským spojencům Ameriky nezbude nic jiného než se připojit. Požadavky Kyjeva a Bruselu, aby se do jednání zapojily samy, by však Washington měl důrazně odmítnout. Ukrajinský politický establishment se kvůli hlubokým vnitřním rozporům není schopen dohodnout na žádném rozumném postoji vůči Rusku, zatímco EU se není schopna dohodnout vůbec na ničem, pokud jde o vnější politiku.

Jejich zapojení do jednání by bylo pouhým receptem na to, jak z celého procesu učinit rukojmí elementů, které jsou proti jakémukoli urovnání: Ukrajinští ultranacionalisté a historicky rozhořčení Švédové, Poláci a Baltové. Pokud jde o řeči o tom, že to hrozí "novou jaltskou dohodou" nad hlavami Evropy, je to hysterický, historicky negramotný brak. Nikdo nenavrhuje, aby Estonsko, Polsko nebo Rumunsko opustily NATO a EU a podřídily se Ruskem nastolené vládě nebo aby se ruské tankové armády vrátily do centra Německa.

Dohoda v tomto duchu bude západními zastánci tvrdé linie tvrdě napadena všemi obvyklými obviněními ze "zbabělosti" a "ústupků". Musí si však položit otázku, zda jsou skutečně připraveni uvažovat o válce s Ruskem; a pokud ne, co navrhují jako konkrétní alternativu k těmto návrhům. Ve Spojených státech si republikáni také musí připomenout, že republikánská administrativa George Bushe nebojovala v roce 2008 za Gruzii stejně jako demokratická administrativa Baracka Obamy nebojovala v roce 2014 za Ukrajinu; a že v obou případech rozhodnutí nezasáhnout podpořila a dokonce iniciovala americká armáda.

Vzhledem k tomu, že nikdo na Západě není ve skutečnosti připraven bojovat, otázka "zbabělosti" se nevyskytuje, pokud jde o hledání rozumné, reciproční dohody s Ruskem. Naopak, morální zbabělost znamená setrvávat u prokazatelně neúspěšné a nebezpečné strategie.

 

 

Celý článek v angličtině ZDE