13. 1. 2022 / Daniel Veselý
Zdá se, že se obě strany sporu, tedy NATO v čele se Spojenými státy a Rusko, zasekly v zákopové válce, neboť ani jedna nechce přijít s žádným ústupkem. Zatímco je nabíledni, že požadavek Kremlu na demilitarizaci členských zemí Paktu přijatých po roce 1997 je absurdní, totéž si můžeme myslet o neústupnosti Washingtonu a NATO v otázce jeho dalšího (ne)rozšiřování. Čeho vlastně chceme dosáhnout, když budeme tvrdošíjně setrvávat na nekonečné expanzi anachronického vojenského paktu? Moskva chce tentokrát písemné záruky o nerozšiřování Severoatlantické aliance na východ, zatímco západní společenství chce Putinově vládě zabránit v invazi na východ Ukrajiny. Otázkou zůstává: Chceme vyvolat konfrontaci s jaderným Ruskem, anebo se ukážeme jako moudřejší a přijdeme s iniciativou, jež povede k žádanému geopolitickému kompromisu?
Bohužel
nám v jednání s Ruskem brání duchy minulosti – a je tomu tak jistě i
na druhé straně – abychom dospěli k řešení bezpečnostní situace ve
východní Evropě a poté se mohli věnovat dalším hrozbám, které nad námi visí
jako Damoklův meč. Lamentujeme nad neústupností a agresivními choutkami
kremelského režimu, ale to je asi to jediné, co můžeme dělat – na rozdíl od
vrcholných představitelů USA a NATO. Bohužel jakýkoliv ústupek ze strany
západní koalice by byl vnímán jako slabošské gesto tváří v tvář
„agresorovi“. Jenže kam může vést neústupnost, či přímo zvyšování tlaku a
vzývání duchů minulosti, kupříkladu Mnichova?
Přitom
Moskva k dalšímu jednání předložila
návrhy na smlouvu mezi RF a NATO a mezi RF a USA. Požadavek na
demilitarizaci států, které do aliance vstoupily po roce 1997 (článek 4
předloženého návrhu důmyslně zavazuje Rusko k tomu, aby „nerozmisťovalo
vojenské síly a zbraně na území jiných evropských států“- pozn. DV) samozřejmě
nikdy nemůže projít, a já mám za to, že to v Kremlu musejí dobře vědět. Takže
je zapotřebí nalézt styčné body tam, kde se zájmy obou stran diametrálně
neliší.
Jádrem
celého sporu jsou ruské bezpečnostní garance a status Donbasu; jestliže sankční
politika a tvrďácká gesta Bidenova kabinetu nikam nevedou, je třeba zvolit
jinou strategii – pokud tedy nepatříte mezi ty, kdo tvrdí, že se se současným
Ruskem nevyjednává.
Analytik
Anatol Lieven se domnívá,
že cesta ze stávající krize vede k vytvoření garantované autonomie pro
Donbas, přičemž americká finanční pomoc Kyjevu by byla podmíněna plněním dohody
o autonomii. Ruská federace by na oplátku z oblasti stáhla své ozbrojené
„dobrovolníky“, donbaské milice by byly demilitarizovány a v regionu by
začala platit plná ukrajinská suverenita. To za prvé.
Za
druhé: Bidenův Bílý dům by měl požadovat vytvoření smlouvy o ukrajinské
nezávislosti, jež by vylučovala členství Ukrajiny jak v západním vojenském
paktu, tak v Ruskem vedené vojenské alianci. I tato dohoda by měla obsahovat
reciproční ústupky. Spojené státy a NATO by neměly nasazovat do členských zemí
další jednotky a Rusko by nemělo totéž provádět v Kaliningradské oblasti, Bělorusku,
Podněstří a na Krymu. Tolik Anatol Lieven.
Ožehavou
otázku ohledně práva Ukrajiny na vstup do libovolné vojenské aliance – čímž se
rozumí případný vstup Ukrajiny do NATO (ona navrhovaná smlouva o neutralitě by
tento zdánlivě zapeklitý problém mohla vyřešit) – poněkud tlumí nepříliš
přesvědčivá podpora Ukrajinců pro vstup do Severoatlantické aliance. Ta
v současnosti činí
vlažných 54 procent, zatímco podpora členství v EU činí
58 procent.
Kritikové
těchto navrhovaných opatření o nich jistě prohlásí, že jsou „politicky
neprůchozí“, „nerealizovatelná“, ba přímo, že se jedná o ústupky „kremelskému
agresorovi“. No, pokud by se podařilo zažehnat vleklou bezpečnostní krizi ve
východní Evropě, rozhodně by tyto lapálie stály za to.
Diskuse