Nenechte se zmást: žádná krajní pravice neexistuje - ve skutečnosti jsou to vystresovaní anarchisté

17. 1. 2022 / Fabiano Golgo

čas čtení 15 minut
 
Jan Čulík se v článku zamýšlel nad tím, co se to stalo, že se z tolika bývalých levičáků stali příznivci krajní pravice. Ukazuje to, jak se mnozí mýlí, když se snaží definovat voliče zmetků, politických oportunistů typu Donalda Trumpa, Jaira Bolsonara, Viktora Orbána, Tomia Okamury nebo Marine LePenové jako rasisty, homofoby a xenofoby bez empatie. Mnozí také považují  podporu krajně pravicových postojů za důsledek nižší inteligence. Nic z toho není pravda. Oběti současné globální vlny "nenávistného populismu" najdeme v každé sociální třídě, na každé úrovni vzdělání, u každého pohlaví (heterosexuální populace by se divila, kolik homosexuálů se hlásí k extremistickým ideologiím, stejně jako mnoho žen podporuje mužské šovinistické politiky) a u každého IQ. To, co vede člověka k podpoře tak zjednodušené a primitivní politiky hájené populistickými gaunery, je mozková lenost způsobená stresem.

 
Jako antropolog jsem nyní  uvnitř favely v Riu de Janeiru, abych zjistil, proč tolik lidí, kteří žijí v hluboké bídě, podporuje křesťanského fundamentalistického krajně pravicového populistu a prezidenta Jaira Bolsonara. Jak je možné, že lidé, kteří jsou většinou černé pleti, často dříve levicově orientovaní, podporují prezidenta, který se dopouští urážlivých rasistických výroků a jehož politika poškodila pracovní práva těch nejchudších a zrušila všechny časové limity a záruky v nezaměstnanosti, které existovaly v brazilské legislativě na ochranu zaměstnanců před zneužíváním ze strany zaměstnavatelů? Mějte na paměti, že lidé, kteří žijí v tak bídných slumech, obklopeni těmi nejnedůstojnějšími městskými podmínkami, smrtelným násilím ze strany policie i drogových baronů, kteří denně bojují o to nejzákladnější ze života, nemohou než žít v obrovském stresu a úzkosti.

Když jsem byl šéfredaktorem časopisu Nový Prostor, což je časopis inspirovaný britským titulem Big Issue, který prodávají lidé v nouzi na ulicích Velké Británie a polovinu peněz za prodaný časopis si nechávají pro sebe, měl jsem redakci plnou levicových aktivistů, jak se u takového typu charitativního sociálního projektu očekává. Když většinu z nich začala po pár desítkách let chytat za srdce vlna fake news šířená sociálními sítěmi, rozhodl jsem se hledat vysvětlení, proč se bývalí antiglobalisté bojující proti neduhům kapitalismu najednou nechali zhypnotizovat  zpěvem sirén primitivních a nelidských návrhů zvrhlých ideologů typu Václava Klause otce a syna, Okamury, Novotného, Jany Bobošíkové, Hany Lipovské, Dominika Duky a dalších agentů nenávisti a nesnášenlivosti.

Práce antropologa spočívá v hledání společných rysů, které jsou součástí celého kmene, skupiny nebo národa. Tak například při studiu Čechů lze najít nejrůznější typy osobností, ale to, že většina Čechů jsou pragmatičtí alibisté, je téměř univerzální, stejně jako tendence hledat v oblečení pohodlí místo módnosti. Ach ano, mnoho Čechů tomuto modelu neodpovídá, stejně jako i když některý z mých bratranců není gestikulující emotivní typ, neznamená to, že emotivnost a gestikulativnost není brazilským (nebo latinskoamerickým) kulturním rysem.

S tímto vědomím jsem měl složitý úkol zjistit, co spojuje tyto levičáky z Nového Prostoru s ideologií, která se zdá být opakem toho, čemu v minulosti věřili. Co spojuje mého politicky vzdělaného a finančně úspěšného strýce s černošským gayem z favely. Co přimělo Lenku, reportérku, jejíž články byly v podstatě téměř komunistické, a Lucii, kulturní aktivistku a oduševnělou novinářku, aby začaly hájit xenofobní myšlenky a politiku, která nerespektuje lidská práva? A jakou podobnost mají s mou nevlastní matkou, která bývala zarytou levicovou aktivistkou a dnes je antivaxerka  a miluje Bolsonara téměř jako náboženský idol. Nebo Jeanine, moje bývalá spolubydlící z univerzity, která je malířka, provdaná za Íránce, kouří hodně marihuany a obléká se jako hippie, přičemž nadšeně podporuje Trumpa a prostřednictvím svých sociálních sítí šíří nejrůznější konspirační teorie typu QAnon fake news.

Po více než dvou letech zkoumání tak rozdílných osobností a výrazně odlišných zkušeností jsem si uvědomil, že jediné, co je spojuje, je míra stresu. Všichni až příliš často externalizují své pocity bezmoci, způsobené pocitem zahlcení životními zápasy. Ne že by se tak necítila naprostá většina lidí díky informačnímu přetížení, v němž žijeme, a následnému nárůstu složitosti, kterého realita dosáhla prostřednictvím  internetu, ale tito dotyční se snaží tento problém řešit hledáním zjednodušení. Ještě před dvěma desetiletími se naše mozky měly možnost zpracovávat  mnohem menší množství informací. Svůj pohled na svět jsme si utvářeli na základě několika megabytů, zatímco nyní do našich mozků přichází spousta gigabytů informací, z nichž pak jsme nuceni vyvozovat závěry. Příliš mnoho informací znamená žádné informace. Nic se nikdy nenapravuje.  Pravda se tak stala proměnlivou. Fakta se stala relativními a lidé se stali dětinštějšími.

Jedním z náznaků, který mě přivedl k této  podobnosti, je chování starších lidí. Nejčastěji se  projevuje nedostatek trpělivosti a špatná nálada u staršího člověka. Touha mít věci jednodušší. Aby zůstaly takové, jaké byly dřív. Pozorujeme-li kohokoli ve stresové situaci, uvidíme, že se dotyčný zbavuje detailů toho, co přijímá nebo co říká  Je to přirozený mozkový proces.

Když jsem řídil všech jedenáct časopisů vydávaných Mladou frontou a.s. (Mladá fronta Plus, Lidé a Země, Mateřídouška, Ohníček, Maminka, Ikarie, Věda a technika mládeži , E15, ForMen, Zoom a Juicy), bylo mým úkolem číst každý článek, kontrolovat každou fotografii, rozhodovat o každé obálce, kromě toho řešit složité otázky týkající se distribuce, marketingu a rozpočtu každého z těchto časopisů. Na nic jiného jsem samozřejmě neměl čas a můj mozek začal ochabovat. Ti, kteří se mnou tehdy jednali, mě unisono obviňovali ze špatné nálady a netrpělivosti. Uvědomil jsem si, že když se mysl dostane do přetížení, začne realitu zjednodušovat a hledat pro všechno nejnižší společný jmenovatel. Očekával jsem, že při rozhovoru se mnou půjdou všichni rovnou k věci a vynechají detaily. Touha nezaměstnávat už tak příliš zaneprázdněný mozek je přirozenou vlastností nás lidí, která nám tak umožňuje přežít.

Když jsme mladí, často nás zahltí zjištění, jak je svět složitý a nespravedlivý. Mnoho mladých lidí na to pak reaguje tím, že se stanou levičáky. Levice nabízí myšlenku boje za utopii světa, kde se slabým dostane ochrany před týráním, kde se chudým dostane pomoci od bohatých, kde jsou lidská práva neoddiskutovatelným právem, kde má každý své místo na slunci. Tato revolta mládeže je důsledkem přetížení mozku, které s sebou přináší dospívání a mladá dospělost. Vzniká znepokojení z  reality, které způsobuje stres mysli. Levicový aktivista se jen snaží zjednodušit svět.

Levičáctví dostalo v poslední době špatné jméno kvůli dogmatismu některých svých utopických cílů, například že lidé nebudou říkat určitá slova nebo že člověk, který se narodil s určitými genitáliemi, je nemusí nutně mít jako určující pro své pohlaví. Nepřirozené očekávání, že se lidé nebudou navzájem urážet, že nebudou hledat hierarchii, která by odlišovala jednoho člověka od druhého, že všichni budeme altruističtí a budeme se dělit o své bohatství s těmi, kteří měli méně štěstí, vyvolalo po celém světě všeobecnou averzi vůči tomu, co je vnímáno jako levičáctví. Pokud analyzujeme diskurz všech současných populistů na globální scéně, vidíme společný bod: bojují proti tomuto všudypřítomnému kodexu politické korektnosti. Slibují lidem, že se jejich mozky nebudou muset vyrovnávat s tak hlubokými změnami ve způsobu vnímání druhých a při svém vyjadřování. Spojuje je touha po tom, aby se nemuseli řídit dalšími novými pravidly. Hledání spasitelů, kteří jim zajistí, že se nebudou muset řídit novými způsoby chování poté, co si ty své za léta upevnili, spojuje obdivovatele populistů.

Kulturní útlak páchaný dogmatickým levicovým aktivismem, který vedl k takovým absurditám, jako je cenzura starých filmů, které se zabývaly rasou nebo genderem způsobem běžným v době jejich vzniku, nebo vylučování lidí kvůli používání dnes zakázaného slova nebo za vyjadřování názorů, které nejsou v souladu s ortodoxním levicovým manuálem, je tím, co populisty žene k moci.

Politika pravice dvacátého století spočívala v tom, že ekonomiku měly regulovat samotné podniky a osobní životy občanů měly zůstat nedotčeny vládami. Nízké nebo žádné daně, svoboda jednat podle svého uvážení, pokud tím nejsou dotčeni ostatní. Anarchisté také chtějí žít své životy bez zásahů státu.

To, co vidíme v dnešním populismu je popírání státu, diskreditace institucí, likvidace autority založené na vědění. Čistá anarchie. Popření existence pyramidy, v níž jsou někteří lidé znalejší než jiní. Komunista v podstatě zastává názor, že vědec nemá hlubší znalosti o vakcínách nebo o virech než kdokoli z nás, místo esejí profesionálního filmového kritika čte názory jim podobných diváků, člověk s vysokoškolským diplomem jím není považován za lépe vybaveného pro to, co vystudoval, než kdokoli jiný bez vzdělání. Krajní pravice vlastně hájí kulturní, i když ne ekonomický komunismus. Svět bez odborníků a bez respektu k institucím.

To, co způsobilo, že se tolik bývalých levičáků stalo voliči populistické krajní pravice, je kombinace vystresované mysli a samotného extrémního levičáctví. Přát si anarchii znamená toužit po dětinské svobodě od ostatních. Je to předsociální psychologický stav, přítomný v raném dětství. Kromě učení je jedním z nejpodstatnějších důvodů, proč chodit do školy, aby přirozeně sebestředné a egoistické dítě bylo vrženo do reality života s ostatními, kde jsou nutné kompromisy. Být anarchistou nebo krajním pravičákem znamená být dětinský. Chtít jednoduchá řešení. Je to důsledek buď nerozvinuté mysli, nebo přetížené mysli.

Byli antiglobalisty v minulosti a jsou jimi i nyní. Byli proti institucionalizovaným autoritám a jsou proti nim i nyní. Chtěli svět, kde by všichni mysleli jako oni. Nic se nezměnilo.

Částečně je to právě kvůli tomuto levicovému sebestřednému pocitu, že to, čemu levice věří, je ona Konečná pravda, Jediná cesta, se snadno stali obětí diskurzu populistů. Je iluzí myslet si, že levičáci jsou méně fašističtí než pravičáci. Obojí mají pocit, že našli božskou cestu k dokonalosti. Přidáme-li k tomu tendenci aktivistů hledat vůdce, mesiáše, máme ideální půdu pro přeměnu trávy v plevel. Po letech boje s větrnými mlýny si tito neopravičáci našli nového donkichotského nepřítele: jinakost. Když se však podíváme blíže, zjistíme, že když bojovali proti divokému kapitalismu, dělali přesně totéž.

Myslet logicky není bez námahy, používáme to většinou jen na věci, které jsou potřebné pro naši taktiku přežití. Je to získaná a uměle vyvinutá lidská vlastnost. Musíme ji cvičit, aby mohla existovat a rozšiřovat se. Náš mozek je přirozeně líný a spouští se jen tehdy, když identifikujeme potřebu uchopit něco, co nám zajišťuje bezpečí nebo poskytuje potěšení. Emoce jsou však vždy přítomny a jsou mnohem silnější než jakákoli racionální myšlenka.

Lidé, kteří jsou zahlceni prací, nedostatkem peněz nebo lásky, nespokojení se svou realitou, mají sklon stát se netolerantními. Nespokojený člověk zpravidla chce, aby všichni ostatní s ním spadli dolů, protože jít nahoru je mnohem větší dřina.

Takže všichni ti, kdo jsou proti pomoci potřebným, tak často činí proto, že lenivě usoudili, že by si mohli pomoci sami, kdyby nebyli líní, všichni ti, kdo se bojí vyrovnat s mnohem bohatší rozmanitostí lidského chování, než jakou jsme znali v minulosti, všichni ti, kdo se snaží trestat každého, kdo není jako oni, a nutit ostatním svou životní filozofii, jsou prostě a jednoduše vážně a chronicky vystresovaní lidé, jejichž mysl se snaží přežít tím, že vše zjednodušuje na nejnižší společný jmenovatel.

Levičáci, kteří se stali voliči krajní pravice, jsou lidé, kteří mají ve své osobnosti zakořeněno přesvědčení, že je možné nutit ostatní, aby byli jako oni. Když levice provádí čistku lidí, kteří porušují neustále se měnící a stále se zpřísňující zákony politické korektnosti, pomáhá tím rekrutovat další příznivce krajní pravice. Obyčejní lidé, kteří mají starosti se svým těžkým každodenním životem, nechtějí být nuceni do takových éterických otázek a hledají místo toho politiky, kteří řeší jejich každodenní konkrétní problémy.

Levice a pravice, jak jsme je znali ve 20. století, již neexistuje. Náš svět už není rozdělen na zaměstnance a zaměstnavatele. "Uberizace" práce, kdy si tolik lidí vydělává na živobytí bez oficiálního zaměstnání, změnila dynamiku společenských vztahů. Člověk se nemusí podřizovat druhým, aby se uživil. Sociálně ekonomické hranice, které bylo dříve mnohem obtížnější překročit, jsou nyní překročitelné pro každého, kdo je dostatečně chytrý. Třídní sociální svěrací kazajka už neexistuje.  V dnešní době technologie a uvolnění společenských norem umožňují lidem přecházet z jedné třídy do druhé. Tím levice ztratila svůj hlavní cíl, kterým bylo vyrovnávání situace bohatých a chudých.

Aktuálními se staly subjektivní otázky, jako je genderismus, a tradiční volič byl jimi zmaten. Populisté jej získali tím, že nabídli, že vše zůstane při starém a oni nepřipustí nové informace. Aby voliči nemuseli zaměstnávat své vystresované mozky novými lidmi, novým chováním, ať už ze strany cizinců, nebo mladých lidí.

Ne všichni příznivci krajně pravicových populistů pocházejí z levice, ale mnozí aktivisté z levice se stali voliči krajní pravice. A zejména anarchisté. Ti dříve nedůvěřovali autoritám a nedůvěřují jim ani nyní. Byli podezřívaví ke všemu oficiálnímu, stejně jako nyní. Chtěli dokonalý svět podle svého vzoru, stejně jako nyní.

Vždy jsem hájil názor, že anarchismus je pravicová ideologie dovedená do extrému. Jak tradiční pravice, tak anarchisté si přejí neexistenci státu.

A populismus je přesně jako titulky bulvárních novin: zjednodušující, bombastický, emotivní. Proto je lidem lehčeji přístupný.

0
Vytisknout
6092

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2022