Nástup italské krajní pravice k moci v širším kontextu

27. 9. 2022 / Boris Cvek

Itálie je bez debat jednou z nejdůležitějších zemí Unie. Dlouho měla politický systém, který byl založený na klasických stranách, jako jsou socialisté, křesťanští demokraté a západní verze komunistů. V 90. letech se italská politika zhroutila pod tíhou korupčních skandálů a od té doby se už nikdy nevrátila ke klasickému schématu.

Lékem na rozčarování z korupce se stal pochybný boháč Berlusconi, který ale přece jen byl čitelný a pragmatický. Vedle Berlusconiho ovšem kvetl autonomismus bohatého severu Itálie do krajně pravicové podoby. Dalším dějstvím politické frašky v Itálii bylo populistické Hnutí pěti hvězd, silné zejména na chudším jihu země. Po volbách v roce 2018 vznikla vláda koalice severské krajní pravice a jižanských populistů. V srpnu 2019 krajní pravice stáhla podporu vládě a došlo ke vzniku nové vlády, v níž se spojili populisté se dvěma levicovými stranami, což ale vedlo k dalším krizím, způsobeným napětím mezi populisty a levicí. Došlo dokonce k výměně předsedy vlády a nakonec po rezignaci nového premiéra k rozpuštění parlamentu.

Krajní pravice v opozici mohla sbírat body. A to se také stalo. Ale ani na krajní pravici nebyl klid. Vedle strany s tradičními kořeny v severském autonomismu (Liga) přišla nová strana, Bratři Itálie, která vznikla štěpením Berlusconiho formace a převzala symboly Národní Aliance (1995-2009), jejíž kořeny vedou až k Mussoliniho fašismu. A právě Bratři Itálie se stali ve volbách tuto neděli jasně nejsilnější politickou stranou v zemi a spolu se severskou krajní pravicí a také Berlusconim mají pohodlnou většinu v obou komorách parlamentu. Ve Sněmovně mají Bratři Itálie 118 mandátů, Liga 65, Berlusconi 45 – pro srovnání: koalice levicových stran má jen 85 mandátů a Hnutí pěti hvězd 52. V Senátu je to podobné.

Vypadá to hrozně, ale je možné, zejména v Itálii, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Když si zasadíme italskou krajní pravici do unijního kontextu, nevidíme žádnou jednotnou frontu. Už jen napětí mezi Orbánem a polskou vládnoucí stranou PiS je výmluvný signál o stavu krajní pravice v Unii.

Kam se postaví nová Itálie? Bude mít blíže k Marine Le Pen, k německé AfD, k vítězům voleb ve Švédsku? Další problém může být vnitřní nesvornost krajní pravice přímo v Itálii, obecná a dlouhodobá turbulence italské politické scény, na níž dnešní vítěz a král může být zítra v rozkladu a úpadku. A konečně Itálie je závislá na ekonomické pomoci Unie a lze od její vlády očekávat spíše pragmatismus než hnědou ideologii.

Nemám ale pochyby o tom, že vítězství krajní pravice v Itálii (a taky ve Švédsku) je pro Unii špatná zpráva a že to může postupně dát legitimitu nezakrývanému fašismu nebo nacismu.

Itálie a spolu s ní i další jižní státy Unie od zavedení eura nemůže používat tradiční nástroj fungování své ekonomiky, totiž devalvaci měny. Mít jednu měnu a nemít společnou fiskální politiku je absurdní a destruktivní. Fiskální unie by vedla k velkým transferům peněz od bohatých států k chudým (jako v USA), což se asi stejně bude muset stát, jen možná už dost pozdě, pokud krajní pravice suverénně vyhrála italské volby.

Další velký problém je dohled nad tím, jak se unijní peníze v Itálii utrácejí. Soudní procesy s prominentními korupčníky 90. let neznamenaly, že by se Itálie hydry korupce a mafie skutečně zbavila (podle Transparency International je Itálie dodnes jednou z nejvíce zkorumpovaných zemí v eurozóně). Podle mého soudu je to jen další velmi naléhavý důvod pro federalizaci Unie a vznik silného federálního dohledu nad hospodařením s unijními penězi.

Důvodem k vážným obavám je samozřejmě i energetická krize a ekonomický vývoj v Unii, který bohužel může mít zásadní politické důsledky nejen v turbulentní Itálii, ale i jiných, zatím velmi stabilních zemích.