Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Kronikář měnící se Šumavy

14. 7. 2023 / Pavlína Antošová

čas čtení 5 minut

Významná výročí hornorakouského rodáka a českého spisovatele Karla Klostermanna (13. 2. 1848 – 16. 7. 1923) uznávají také německy mluvící čtenáři, k nimž se první překlady jeho próz dostaly poměrně nedávno. Rozdíl mezi silnými a slabšími místy v tvorbě tohoto realistického autora dnes pochopitelně vyniká víc než za jeho života. Jeho dílo však v každé další generaci nachází své věrné, na něž zpočátku působí sdílená láska k Šumavě, a později také silný humanistický rozměr románů a povídek. Mezi Klostermannovými nosnými tématy si zvláštní zmínku zaslouží dobývání obživy, boj o život, nežádoucí zásahy do přírody (už v předminulém století), předsudky – a vystěhovalectví.

K silným stránkám jeho děl patří existenciální nádech výrazných epizod: „... zvířata stěží by obstála při této strašné, úmorné práci, kterou tu konali synové lidští. Mráz ráno i večer žíhal krutý, že sníh pod nohama hvízdal a sípěl zvukem kovovým, že vous horkým dechem ovanutý v tlusté rampouchy mrzl i řeči bránil /.../" (Román Ze světa lesních samot). Nebo komornější zastavení: „ ,Vraťte se, Jakube /.../ Mne močál unese a za čtvrt hodiny jsem doma; vy kdo ví, kam byste zajel, až k mlze se přidá noc.' " (Povídka „Zmizela"). V těchto sugestivních pasážích nachází prozaik mistrovskou rovnováhu mezi košatě rozvinutými uměleckými prostředky a jazykovou úsporností.

Pozoruhodné zůstávají nejlepší popisné pasáže; ukazují Karla Klostermanna jako autora, který v naší próze pomáhal razit cestu impresionismu, například když líčil svůj oblíbený přelom léta a podzimu: „Kde příroda do temnozelených borů vtrousila listnaté stromy, buky, břízy, javory, tam vzplane les v kráse nevýslovně pestré. Listy buků se rdí všemi odstíny červeně, rudě, ohnivě, nachově hoří." (Skláři).

Hluboká lidskost (posilovaná životem v kosmopolitním, ale odlehlém prostředí) Klostermannovi umožnila varovat před šovinismem a povznést se nad antisemitismus dokonce i v době, kdy české próze takový nadhled citelně scházel. A už v novinářské tvorbě, později zčásti knižně upravené, poutají pozornost výroky s platností citátů: „Ponechávejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství /.../ My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti /.../" (Črty ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen), překlad Bohumil Nohejl). Takové naléhání zvlášť vynikne poté, co se komunikační prostředky sice modernizovaly, ale podstata nenávistných výpadů zůstala stejná.

Ke slabým stránkám Klostermannových próz patří občasná sentimentalita – především (ne-li výhradně) v románech, například ve scénách namlouvání. S ní souvisí i jazykové prostředky, jež v takových pasážích působí poněkud křečovitě. Těmto sporným místům by prospěla zdrženlivá stylistická věcnost, kterou Klostermann uplatňuje jinde. Mimo jiné i zde je v jeho tvorbě patrná přílišná doslovnost, na niž přesvědčivě upozorňuje Jaroslava Janáčková: Nejslavnější spisovatel české Šumavy se obírá podrobnostmi tam, kde by mohl pouze napovědět. (Parafrázováno). Uvedené nedostatky – víceméně dva v jednom – bohužel mohly souviset s dobovým vkusem většiny prvních čtenářů. Na své limity však upozorňuje i sám autor: „Škoda že Dostojevský neznal Vojtu Kudrnu /.../" („Šupák").

Přesto silné stránky jeho prozaických děl vynikají do té míry, že některé náměty (byť leckdy zpracované v audioknihách) by si zasloužily pozornost filmařů. Z textů se zvlášť silným existenciálním rozměrem se nabízí povídka „Mrtví se nevracejí," v níž překotná sousedská domněnka zamíchá karty osudu tak silně, že na závěr i hrůza ustupuje smutku. A mezi těmi trochu povzbudivějšími nelze opomenout novelu „Odyssea soudního sluhy," protože právě z ní by mohla vzniknout krásná televizní povídka, určená pro Štědrý večer.

Proč přitažlivost Klostermannova díla (ačkoli jistě prošla změnami) stále trvá? Spisovatel vyzdvihl obzvlášť zapadlý kout českých zemí. Nejvíce k němu obrátil čtenářskou pozornost v zápletkách, kde člověk stane sám – nanejvýš spolu s věrným zvířetem – proti přírodním živlům. (Pro širší pohled se nabízí kupříkladu částečný časový překryv i občasná tematická podobnost s prózami Jacka Londona). Klostermann však také (hlavně v románu Ze světa lesních samot) jasně sděluje, že pokud oblast jako horský prales podlehne přírodní katastrofě, zmizí v nenávratnu. Mimoto (třeba prostřednictvím románu Skláři) upozorňuje na ničivou obchodnickou dravost, a zároveň na dočasnost hmotného zisku. Prokazatelně straní všem opomíjeným: „ ,Každému osud takové zkoušky ukládá; blaze tomu, kdo obstojí.' " (Ze světa lesních samot). Ví a do příštích dekád i století vzkazuje, že jen pokud se lidská bytost v drsném kraji pokorně stane součástí každodenního úsilí, a pouze když bez spasitelského komplexu tiše pomáhá tam, kde ji potřebují, může se zařadit mezi ty, kdo vývoj posunou žádoucím směrem.