Výuka starých a současných dějin by měla jít ruku v ruce

6. 10. 2023 / Boris Cvek

Jednou si mi stěžoval jeden řemeslník středního věku, že je to strašná cenzura, že se děti neučí ve škole pravdu o dějinách Slovanů. Prý je slovanská kultura nejméně tak stará jako kultura starého Egypta a původní slovanské písmo je nejstarší na světě. Díval jsem se na něj v šoku a nevěděl jsem, co mu mám povědět. Dodnes nevím, co si s tím mám počít.

V souvislosti s výsledky šetření školní inspekce se ukazuje, že většina učitelů neučí děti nebo mládež současné dějiny. Málokdo prý dotáhne výuku až do 21. století. V té souvislosti by mě celkem zajímalo, jak se ty nejnovější dějiny vlastně učí. Ale zpět k tomu, co zjistila školní inspekce. Její zpráva přilila ohně do starší debaty o tom, zda by se místo údajně zbytečných dějin dávné minulosti neměly více učit dějiny novější, současné.

Zdá se mi, že je to špatně položený problém. Bez starých dějin nelze pochopit dějiny nové. Dokonce na starých dějinách, třeba dějinách antiky, můžeme ukázat kořeny i typické projevy kultury, politiky a společenských problémů, které se nás živě dotýkají stále. Bez výuky dějin dávné minulosti nelze pochopit antropologický rozměr lidských společností ani to, co vlastně znamenají tradiční společnosti, kterými se dnes ve veřejném prostoru kdekdo ohání.

Navíc pokud se dějiny vyučují jako memorování dat, je to stejně špatně, ať jde o starověk nebo současnost, je to dokonce špatné i v chemii, fyzice nebo zeměpise a dalších předmětech. Neumím si představit kvalitní výuku dějin, která nezdůrazňuje souvislosti mezi minulostí a současností. Odkud se vzaly školy, do nichž chodíme, nebo písmo, kterým píšeme? Odkud se vzala rodina a jak se v ní měnilo postavení dětí nebo rodičů? Co to znamená demokracie nebo demagogie, republika, senát nebo in dubio pro reo? Odkud se vzaly kostely a proč byly stavěny? Co je to filioque nebo predestinace, jaký význam to má pro dnešní církve a jejich náboženské postoje?

Jestliže děti nebo jejich rodiče chtějí pochopit dění ve světě, potřebují znát dějiny, včetně těch dějin starých. Svět tu totiž není od včerejška a jeho vlastnosti, procesy v něm, mají často velmi staré kořeny. Znalost dějin nejen poskytuje možnost pochopit dění ve světě, ale také se zabývat děním v sobě a v osobních vztazích.

Ani to nejvíce intimní, co je v nás, není plně naše, ale souvisí to s kulturou, v níž jsme byli vychováni a která má staré kořeny. Znalost dějin kultury a společnosti může dát našemu vnitřnímu životu netušený kontext a úžasnou svobodu ve srovnání s klecí úzkoprsého diktátu „normálního života“ těch, kdo dějiny neznají a kdo musejí otročit představám o neměnných vzorech a pravdách.

Dokonce právě soustředění se na nejnovější dějiny je to, co může člověka zavřít do klece povinných potřeb a výkladů. Starší dějiny jako téma studia jsou svobodnější, představují širý oceán příkladů a protipříkladů, paradoxů, zpochybňování a objevování nečekaného. Ukazují taky, jak se dějiny píší a vykládají, jak jsou součástí politických bojů a budování identity různých skupin po celé věky.

Po celá staletí byli vzdělaní lidé v západní Evropě fascinováni příběhy z antických dějin. Nebylo to samoúčelné. Vezměte si jakoukoli vážnější kauzu současného světa a najdete důležitou souvislost se starověkem a středověkem. Věda, průmysl, právo, politika, válka. Proč se ve vědě dělají experimenty a co věda vlastně dokáže řešit? Jak je možné, že v antice nebo jinde ve starověku nevznikla průmyslová civilizace? Proč by nikdo neměl být soudcem ve své vlastní při? Jak může být demokracie ovládnuta populismem? Proč vznikají války mezi velmocemi?