Hamás, židé a neliberální levice

18. 10. 2023

Spisovatelé jako Michelle Goldbergová, Julia Ioffeová a můj kolega Eric Levitz, kteří patří mezi spisovatele, které nejvíce obdivuji, napsali úzkostné sloupky o odcizení židovských progresivistů od krajní levice. Myslím, že všechny jejich výhrady jsou naprosto správné. Zdá se mi však, že rámec jejich odpovědi je příliš úzký. S apologiemi Hamásu zacházejí jako s fakticky nebo logicky chybnou aplikací levicových ideálů. Domnívám se naopak, že obránci Hamásu uplatňují své vlastní zásady správně. Problémem jsou samotné principy.

Bylo to kolem roku 2014, kdy tento druh neliberálního myšlení začal explodovat v různých progresivních prostorách. V roce 2015 jsem pro tento časopis napsal článek o vzestupu neliberální levice v progresivním hnutí. Progresivní kritici mé argumentace, i když byli často ochotni vysmívat se diskrétním projevům této nové ideologie, byli skeptičtí k tomu, že jde o ideologický fenomén. Nejčastější odpovědí bylo, že posun byl jen o tom, že vysokoškoláci procházeli určitou fází.

Toto lehkovážné odmítání, nejčastěji vyjádřené ve zkratce s odkazy na "vysokoškolské teenagery" nebo "druháky z Oberlinu", zestárlo špatně. Neliberální levicové normy se rychle rozšířily do médií, politického aktivismu, vydavatelství a dalších kulturních oblastí, kde progresivisté mají (nebo měli) dostatečnou kritickou masu, aby je mohli prosadit.

Když říkám neliberalismus, nemyslím tím obecně všechny myšlenky, které leží nalevo od liberalismu. Existují některé návrhy, o kterých se domnívám, že by učinily svět lepším místem (Medicare for All), a jiné, o kterých si myslím, že by to zhoršily (zrušení policie), ale žádný z nich není neliberální. Popisuji způsob uvažování o politických prostředcích, ne o cílech.

Je zřejmé, že téměř každé schéma ideologické kategorizace má šedé zóny, kde se jedna tendence vyvíjí v druhou, aniž by byla jasně vymezena. To znamená, že existuje poměrně jednoduchý způsob, jak porozumět rozdílům v politickém modelu, který používají liberálové a jejich kritici na levici.

Liberálové věří, že politická práva jsou univerzální. Základní principy, jako je demokracie, svoboda projevu a lidská práva, platí stejně pro všechny lidi, bez ohledu na obsah jejich politických hodnot. (To samozřejmě zahrnuje i Palestince, kteří si zaslouží stejná práva jako Židé nebo kterýkoli jiný národ a jejichž lidskost izraelští konzervativci a jejich američtí spojenci obvykle ignorují.) Liberál by si ošklivil použití politického násilí nebo represe, ať už jsou jejich cíle jakkoli zlé.

Různé levicové alternativy reagují na to, že liberalismus ignoruje mocenské rozdíly podle třídy, rasy nebo pohlaví. Neliberální levice věří, že rovné zacházení se všemi, když je moc tak nerovná, slouží pouze k udržení existujících mocenských struktur. Z jejich kritiky vyplývá, že legitimitu taktiky lze posuzovat pouze s ohledem na to, zda ji používá utlačovatel nebo utlačovaný. Je v pořádku, když řekněme dav demonstrantů překřičí přednášku? Liberálové by řekli, že ne. Neliberální levičáci by potřebovali vědět, kdo je mluvčí a kdo lůza, než by mohli odpovědět.

"Dekolonizace" je jedním z těch proudů neliberálního levičáctví. Má model světa, ve kterém jsou konflikty analyzovány jako boj mezi osadníky-kolonisty-Evropany, kteří jsou zlí, vedený proti domorodým lidem. Stejně jako jiné neliberální levicové teorie, ani dekolonizační model neponechává prostor pro posuzování morálnosti jakýchkoli metod.

Liberální odpovědí na tyto alternativní ideje není popírání toho, že mocenské rozdíly existují, ale to, že zavržení liberalismu ve jménu sociální spravedlnosti vyvolává represi. Dovolit jakékoli politické frakci používat taktiku, kterou by nikdy nepřijala, kdyby byla použita proti ní, znamená poskytnout jí licenci k tyranii, která nebude nikdy zrušena.

Mnohým progresivistům se celá tato debata zdála abstraktní, triviální a kontraproduktivní. Dokonce i progresivisté, kteří nejsou stoupenci neliberální levice, se zdráhají ji kritizovat. Slabosti levice vnímají jako odvádění pozornosti od širšího boje s radikální pravicí – boje, který samozřejmě také vidím (a vždy jsem viděl) jako prvořadý boj v americké politice.

Je snadné pochopit, proč mohl progresivista dospět k tomuto závěru v dobré víře. Neliberální levice má jen malou schopnost používat státní moc – je to nepatrná frakce uvnitř Demokratické strany a vláda Spojených států je vázána silnou ochranou prvního dodatku ústavy. (Z tohoto důvodu je státní cenzura stále většinou prováděna převážně Republikánskou stranou, jejíž neliberální křídlo je mnohem větší.) Sázky této ideologie se proto omezily na soukromou sféru. Levicový neliberalismus může přimět disidenty, aby byli vyhozeni z práce, ale ne posláni do GULAGu.

Jeden postřeh, o který jsem se podělil s mnoha analytiky nalevo, je, že debata o tomto neliberalismu a společenských normách, které zplodil – požadavky na úctu ve jménu spojenectví, označování protichůdných myšlenek za formu ubližování a tak dále – sleduje starší debatu o komunismu uvnitř levice. Komunismus poskytl reálný důkaz o tom, jak ideologie, která upírá politická práva každému, kdo je považován za utlačovatele, položila teoretické základy pro represi a vraždění.

V současném sporu o Hamás se ozývají vědomé ozvěny tohoto starého rozdělení. Levicový historik Gabriel Winant má v Disentu sloupek, ve kterém naléhá na progresivisty, aby netruchlili nad mrtvými izraelskými civilisty, protože tento sentiment bude použit k prosazování sionistického projektu. Winant zní děsivě jako starý komunistický souputník, který vysvětluje, že vraždy kulaků nebo maďarských nacionalistů jsou nutnou cenou za obranu revoluce. "Nutkání, které bylo v uplynulém týdnu opakovaně označováno za 'humánní', najít mír tím, že stejně uznáme ztráty na všech stranách, spočívá na fantazii, že truchlení lze odpolitizovat," tvrdí a nazývá takový měkký sentiment "novým rudým strachem". Příprava dokonalé omelety vždy vyžaduje rozbitá vejce v podobě nevinných lidí, kteří udělali historickou chybu, že patřili k nepřátelské třídě, nebo se do ní možná narodili.

Od doby, kdy existoval Sovětský svaz nebo kdy byla čínská vláda rozpoznatelně marxistická, však uplynulo více než třicet let. A tak se liberální varování před hrozbou levicového neliberalismu zdálo abstraktní a nekrvavé.

7. října se náhle stalo krvavým a konkrétním. Tady se to samozřejmě nestalo. Šokující bylo, že mnoho levičáků odhalilo, jak dalece jsou ochotni následovat své principy. "Lidé v posledních dnech znovu a znovu opakovali, že 'nemůžete říkat Palestincům, jak se mají bránit'," poznamenává (aniž by to bylo v rozporu s tímto názorem) Arielle Angelová, šéfredaktorka levicových Židovských proudů.

Koncepty, jako je tento, kdy se samozvaným zástupcem jakékoli utlačované skupiny zacházejí jako s něčím, co nelze kritizovat, jsou na levici banální. Přesto je pro některé progresivní Židy šokující vidět, že se rozšiřují i na zabíjení dětí, i když to je jeho logickým vyústěním. Radikální rétorika dekolonizace, s její do očí bijící absencí jakýchkoli omezujících principů, nebyla jen rétorickou zástěrkou, která měla zastrašit nějakého nešťastného školního administrátora, aby změnil osnovy. Fráze jako "jakýmikoli prostředky" nebyly jen řečnickými obraty. Jakékoli prostředky zahrnovaly jakékoli prostředky, včetně vraždy.

Julia Ioffe i Eric Levitz poukázali na to, že logika dekolonizace ignoruje skutečnost, že polovina izraelské židovské populace nemá evropský původ a přišla do Izraele poté, co prošla stejnými etnickými čistkami jako Palestinci. To je správně. Ale co kdyby tomu tak nebylo? Kdyby všichni izraelští Židé pocházeli z aškenázského rodu, bylo by v pořádku střílet jejich děti?

Uvědomuji si, že Eric a Julia si to nemyslí. To, že se cítí nuceni tento bod vůbec zpochybňovat, podtrhuje barbarské předpoklady jejich oponentů. Na židovské levici existuje tendence bojovat proti levicovému antisemitismu na úzkých základech. Proč progresivisté zacházejí s židy jako s utlačovateli? Copak si neuvědomují, že i my jsme oběti?

Často se stává, že způsob, jakým hnutí zachází s židy, slouží jako širší ukazatel jeho zdraví. Není náhodou, že se Republikánská strana stala atraktivnější pro antisemity, protože se stala paranoidnější a autoritářštější. To, co krajní levice odhalila o svém postoji k židům, není jen varováním pro židy, ale varováním pro všechny progresivisty, kterým záleží na demokracii a lidskosti.

Levice, která podporuje Hamás, nedává najevo pouze lhostejnost vůči židům. Odhaluje krutost, represi a nelidskost neliberální levice.

Zdroj v angličtině: ZDE