Může být anexe lepší než okupace?
19. 10. 2023
/
Matěj Metelec
čas čtení
4 minuty
Ještě dnes se občas při pohledu na území, které ovládal
Přemysl Otakar II., s nostalgických povzdechem zasníme, že jsem tenkrát
měli moře. Pozapomínáme při tom, že území českého krále ve 13. století rozhodně
nebylo totéž, co území české, a také, že až do roku 1918 jsme byli součástí
státu, který moře měl – a že dnešní Chorvatsko bylo oblíbenou destinací českých
turistů už za dob Rakouska-Uherska.
Ne všechny územní zisky monarchie na Balkánu byly ale
podobně neproblematické. Anexe oficiálně osmanské Bosny v roce 1908,
kterou Rakousko-Uhersko od roku 1878 okupovalo, byla jednou z příčin
atentátu na Františka Ferdinanda d'Este a v důsledku tak i první světové
války. Anektovat území, jehož obyvatelé necítili národně stejně, jako
anektující mocnost, bylo na začátku 20. století už anachronismem. Doba, kdy
králové a císařové zcela samozřejmě rozšiřovali „svá“ území – tak jako Přemysl
Otakar II. – byla nenávratně pryč. Většina významných změn hranic se v Evropě
po napoleonských válkách děla ve znamení sjednocování či osamostatňování
národů. Viktor Emanuel II. či Vilém I. možná měli za to, že rozšiřují svá
království, všichni ostatní však (oprávněně) vnímali sjednocení Itálie a
Německa jako projev národního hnutí.
Díky rozhodujícímu podílu Spojených států na porážce
Osy v první světové válce se stalo právo na sebeurčení ústředním principem
poválečného uspořádání (byť se omezovalo pouze na evropské národy). Když
v rámci Společnosti národů začalo vznikat moderní mezinárodní právo,
nevyhnutelně postavilo anexi okupovaného území mimo zákon. Národní princip
převážil nad pouhou silou, aspoň teoreticky. I prakticky je však přisvojení
nějakého území obtížné, jak dosvědčuje urputnost odboje proti nacistickým i
sovětským anexím.
Dokonce i v případě, kdy okupaci národní cítění
v pravém slova smyslu nepředchází, může jej ona sama vytvořit, jako se
tomu stalo v případě izraelské okupace palestinských území. Je pravda, že
nejspíš ještě dlouho po roce 1948 žádný palestinský národ neexistoval, o
nic víc ale do zrodu sionismu neexistoval národ židovský. Národ, který
okupace vytvořila, nikam nezmizí, a těžko říct, jak úspěšná může být snaha
rozbít Západní břeh osadami, a Palestince zavřít coby „domorodce“ do ekonomicky
zcela neživotaschopných bantustanů.
Skoro se tváří tvář pochybným výhledům tohoto řešení vnucuje
otázka, z hlediska mezinárodního práva kacířská, zda by nebyla lepší
skutečná anexe. Ovšem s tou výhradou, že by znamenala udělat
z Palestinců plnoprávné občany Izraele. K tomu by ovšem bylo nutné
vypořádat se nejen s palestinským resentimentem k státu Izrael, ale rovněž
s jeho židovským charakterem. Ten byl jádrem jeho státní rezóny: mít svůj
stát a být národ mezi národy byl prvotní impuls sionismu, poučení vyvozené z
Dreyfusova procesu, a legislativně jej ukotvuje zákon, kterým Knesset
v roce 2018 vyhlásil Izrael „národním domovem židovského lidu“.
Ten s sebou už dnes v zemi, kde žije silná nežidovská menšina,
nese nezanedbatelný problém, který známe z československých dějin. Preambule
naší ústava z roku 1920 totiž rovněž začínala slovy "My, národ
Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa..." I když
necháme stranou fikci československého národa, těžko se ve státě takto
vymezeném mohli cítit čeští Němci, kterých tu žilo několik milionů, doma. Jistě,
necítili se tak ani předtím, a pokusili se hned po jeho ustavení odtrhnout, a
pořádek muselo v německých okresech nastolovat vojsko. To ovšem nic nemění na
tom, že ústava by měla počítat se všemi občany státu, což ta naše nedělala.
Myšlenka jednostátního řešení je v dnešní situaci možná
utopická. I kdyby se však Izraeli při chystaném pozemním útoku povedlo Hamás
zcela zničit, velmi pravděpodobně by záhy povstal Hamás nový. Jakékoli
„řešení“, které nepřekreslí půdorys stávající situace, je nutně jen dočasné a
spirálu násilí nezastaví. Zkrátka, jak v tracku Angels & Demons
rappoval Immortal Technique „okupace není vítězství“. Pro nikoho.
4744
Diskuse