Ideologické klapky na očích ve filmu Vlny: Jak přepisování dějin podkopává demokracii

26. 8. 2024 / Muriel Blaive

 

Než se pustím do kritiky historického narativu filmu, ráda bych vyzdvihla ještě dva chvályhodné aspekty: zaprvé, dobře je vykreslen šok z invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 (jen na okraj, vzhledem k těmto dějinám mě vždycky zaráží, jak někdo v této zemi může ještě dnes podporovat Rusko, zvláště pak jeho invazi na Ukrajinu.) Za druhé, ačkoli se příběh odehrává na mylném historickém pozadí, je osvěžující sledovat jednotlivou epizodu spolupráce s StB zobrazenou v celé její složitosti, a nikoliv přehnaně odsuzujícím způsobem. Film ukazuje, že i zásadně dobrý člověk – který se později prokáže docela hrdinsky – může být donucen ke spolupráci s tajnou policií, v tomto případě k tomu, aby ochránil svého mladšího bratra.

Vlny jsou příkladem současného přepisování komunistických dějin v České republice

Z širšího pohledu zůstává, že film přispívá ke znepokojivému proudu historického revizionismu v České republice. Hned v úvodní větě naznačuje, že některé postavy byly „inspirovány skutečnými osobnostmi a nesou jejich jména“, což u diváka vyvolává očekávání dokumentární přesnosti a dodržování „historické pravdy.“ Hned poté však následují tato tvrzení: „Sovětský svaz drží země východní Evropy ve svém područí, jejich vlády jsou podřízené Moskvě. 1 300 000 politických vězňů, 5 800 poprav, miliony zničených životů.“

Kde a kdy přesně došlo k tak krutým represím? Film to neupřesňuje. Pokouším se to mentálně poskládat dohromady: možná když vezmeme Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Bulharsko a Rumunsko za celé období komunismu...? Ne, ta čísla jsou stále příliš vysoká. Včetně Sovětského svazu...? Pak jsou příliš nízká. Zpět ke střední Evropě, ale včetně poválečného usazování účtů...? Polské občanské války v letech 1945-48...? Možná i maďarské revoluce v roce 1956...? Žádná z těchto kombinací však neodpovídá poskytnutým číslům.

Zatímco se titulky posouvají po plátně, vidíme v pozadí známé komunistické obrazy: portrét Klementa Gottwalda, historického vůdce Komunistické strany Československa a prvního komunistického diktátora v roce 1948, Antonína Novotného, který byl prvním tajemníkem Komunistické strany Československa a prezidentem Československa do roku 1968, a dalších.

Když film výslovně zmiňuje 1 300 000 politických vězňů, ukazuje fotografii Milady Horákové během jejího procesu.

A přesně ve chvíli, kdy titulky zmiňují 5,800 poprav, se ve filmu objeví scéna monstrprocesu, která sice není explicitně identifikován, ale silně připomíná nechvalně proslulý Slánského proces nebo jakýkoli jiný politický proces – typ obrazu, který čeští diváci viděli nesčetněkrát.

Mise splněna. Ačkoli jsou tato číselná tvrzení historicky zavádějící, politické a normativní důsledky snímků jsou jasné: tyto represe vypadají, jako by se odehrávaly v Československu. Protože to však film pouze naznačuje, nikoliv doslovně uvádí, bude snadné předstírat nevinnost, pokud, nebo když to bude zpochybňovat někdo, kdo zná skutečná čísla. Dovedu si představit, že Mádl bude v dobré víře protestovat: „Nikdy jsem neřekl, že v komunistickém Československu bylo 1 300 000 politických vězňů a 5 800 poprav!“ To skutečně nikdy neřekl, ale není pochyb o tom, že veřejnost odcházela z kina v přesvědčení, že tomu tak přesně je. A režisér může oprávněně očekávat, že naprostá většina jeho diváků si tento rozpor vůbec neuvědomí.

Ve skutečnosti bylo během stalinského období (1948-1953) v československých táborech a věznicích drženo asi 50 000 osob, které bylo možné označit za „politické“ vězně, a bylo popraveno přibližně 178 „politických“ vězňů. Tyto údaje vycházejí z výzkumů Karla Kaplana a ostatních historiků v 60. letech, a přestože se údaje po roce 1989 mírně upravily, zůstávají v tomto obecném rozmezí. Film tedy přehání rozsah represí zhruba o 3 000 %.

Záleží na tom? Koho to koneckonců zajímá? Je to jen jeden film. Je dost pravdy na tom, že komunistické represe byly tvrdé a že zemi traumatizovaly.

Co zkreslování dějin ukazuje

Záleží na tom. Jak upozorňují různí autoři (Jan Čulík zde, Veronika Pehe zde, Alena Zemančíková zde, Karel Veselý zde, Albín Sybera zde), překrucování historických osobností souvisí s nepochopením historického kontextu a zkreslením dobové atmosféry. Zobrazení politické, společenské a kulturní atmosféry ve filmu je zásadně chybné. Například historické postavy zobrazené ve filmu již v letech 1967-68 nežily ve strachu; nezažily náhlý pocit svobody v důsledku nějakého nového nařízení KSČ; režim by nedokázal utajit policejní zásahy proti studentům; je nepravděpodobné, že by se sedmnáctiletý mladík bál, že bude poslán do dětského domova, když mohl žit normální dospělý život; činnost StB byla v této době mnohem utlumenější, než je zobrazeno, atd. Hlavně však druhá polovina šedesátých let, zejména Pražské jaro, byla obdobím svobody a nadšení. Lidé mohli studovat, cestovat na Západ, svobodně se vyjadřovat v kultuře, diskutovat a kritizovat politiky a stranu ještě před oficiálním zrušením cenzury.

V tomto smyslu Vlny připomínají spíše československou společnost z roku 1951 než z let 1967-68, společnost, kde je míra společenské pasivity v každém případě zkreslená také. Těm, kteří se mylně domnívají, že jedinci byli paralyzováni strachem i za stalinismu, natož během Pražského jara, doporučuji přečíst si romány Josefa Škvoreckého, například Mirákl nebo Příběh inženýra lidských duší. Než se antikomunismus stal po roce 1989 módní záležitostí, a aniž by komunistické represe byť jen vzdáleně relativizoval, jeho romány výstižně ilustrují, jak se lidé snažili vyhnout režimu teroru předstíráním nevědomosti, idiocie, ignorance, přehnané horlivosti či jakýmkoli jiným způsobem, který jim umožnil proplout nejhoršími příkazy a zároveň se snažit získat pro sebe co nejvíc – stejně jako tomu bylo i za nacismu, což Škvorecký ukazuje i v románu Zbabělci. Tato nuancovaná skutečnost je dnes přístupná prostřednictvím metodologií mikrohistorie a sociálně-politických dějin každodennosti, ale takové přístupy jsou primitivními antikomunisty v komplicitních médiích důsledně předhazovány jako „komunistické.“ Jsou mylně označovány jako bagatelizující rozsah represí a veřejnost tomu bohužel věří.

Samotný film Vlny samozřejmě české vnímání komunistických dějin nezmění. Každý podobně zavádějící film – jako Hořící keř Agnieszky Holland nebo Bratři Tomáše Mašína –, každá neprofesionální historická studie (včetně většiny nedávné produkce Ústavu pro studium totalitních režimů), každý karikaturní článek v tisku o komunistické minulosti, každá špatně koncipovaná historická výstava (na mysli přicházejí ty z Muzea paměti dvacátého století) však přispívají k tomuto širšímu zkreslení. Tyto prvky spoluvytvářejí československou komunistickou minulost jako fiktivní dystopii připomínající Orwellův vesmír, která však neodpovídá historické skutečnosti.

Zkreslování dějin není jen přirozeným jevem

Indoktrinace, kterou zahájil zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček a jeho spojenci, se naplnila. V době vzniku ÚSTR Žáček tvrdil, že komunista je komunista, jako by stalinismus a Gottwald byly srovnatelné s liberální atmosférou Pražského jara a popularitou Alexandra Dubčeka, nebo dokonce s Gustávem Husákem a normalizací. Pokud byl každý komunista špatný komunista a každá etapa československého komunismu represivní, pak bylo komunistické Československo v podstatě obrovským koncentračním táborem obývaným pouze třemi druhy jedinců: oběťmi, hrdiny a zrádci. Zákon č. 181/2007, kterým byl ÚSTR zřízen, pověřil ústav studiem represe a odboje, přičemž spolupráci jako výzkumné téma nápadně vynechal. Rovněž mu uložil přehlížet období 1945-1948, kdy demokraté aktivně spolupracovali s komunisty, především kvůli vyhánění sudetských Němců – a je jedno, že jich při tom zahynulo asi 30 000, česká společnost zůstala podle zákona „demokratická“ až do komunistického převratu.

Současně s Žáčkovým prohlášením v roce 2008 se antikomunistickým aktivistům z Platformy evropské paměti a svědomí s podporou ÚSTR podařilo prosadit, aby EU přijala Pražskou deklaraci o paměti a svědomí. Tato deklarace navrhovala jakousi mravní rovnocennost mezi komunistickými represemi a holocaustem tím, že stanovila společný pamětní den pro obě formy diktatury. Jak jsem ukázala na jiném místě, takováto paralela fakticky popírá, že v Československu si holocaust vyžádal padesátkrát až stokrát více obětí než komunistické represe. Pokud byl antisemitismus základním motivem pro zavedení takového zavádějícího srovnání, nemohli jeho zastánci vymyslet lepší přístup.

Rok po Žáčkově výroku, v 2009, česko-rakouská výstava o hranicích představila Vorkutu a gulag jako symbol „komunismu“, nikoliv jako specifikum sovětského stalinismu. Stejně jako Vlny výstava nenápadně vytvářela dojem, že gulag mohl existovat i v Čechách, ale aniž by to výslovně uvedla, čímž si zachovala schopnost tomu věrohodně popřít.

V témže roce 2009 výstava ÚSTR na Václavském náměstí připomínající sametovou revoluci v roce 1989 naznačila, že studenti jako Pavel Žáček a Monika Pajerová začali sametovou revoluci plánovat dva roky předem. Co dál? Vzhledem k tomu, že historická vyprávění jsou bezostyšně přetvářena, je výzvou postavit se proti takovým překrucováním. Kolik lidí je toho dnes ještě schopno a jak dlouho ještě?

Špatně napsané dějiny ohrožují demokracii

Každodenní výsledek tohoto kolektivního překrucování dějin je dráždivý svou absurditou. Mnoho mladších Čechů, kteří vědí jen málo o komunistické minulosti nebo dokonce o detailech své vlastní rodinné historie, se nyní drží útěšného, téměř samolibého přesvědčení, že jsou na straně obětí. Zdá se, že převládá názor: „Neznám podrobnosti, ale moje rodina musela trpět.“ Emigranti jsou vnímáni jako oběti, ti, kteří zůstali, jsou oběti, ti, kteří promluvili, jsou oběti, a ti, kteří mlčeli, jsou oběti. Mezitím jsou ti, kteří byli komunistickým režimem vězněni (skutečné oběti), povýšeni na status hrdinů.

Česká společnost se pevně postavila na správnou stranu dějin a nashromáždila ve vlastních očích dostatečný kapitál sympatií, aby mohla s klidným svědomím odsuzovat ostatní. Doby, kdy disident Václav Havel mluvil o „autototalitě“ a jako prezident vyzýval občany, aby si uvědomili kolektivní odpovědnost za neutěšený stav země za komunismu, jsou dávno pryč. Stejně tak jsou pryč doby, kdy Hannah Arendt varovala, že pokud je každý obětí, pak nikdo není odpovědný a nikdo nemůže být pohnán k odpovědnosti – viníci zůstávají nepotrestáni. Oživující pocit individuální a kolektivní svobody od viny a odpovědnosti přichází za cenu zapomínání na tyto zásadní lekce.

Tento poněkud svatouškovský postoj dnešní české společnosti rozhodně nepodněcuje mladé lidi ke kritickému zkoumání sebe sama, své rodiny, svého národa ani politiky své země. Podobný nedostatek sebereflexe pak škodí rozvoji občanské společnosti a demokracie. Ne že by tento trend byl ojedinělý – lze jej pozorovat po celém světě. České republice zjevně nehrozí, že by se v dohledné době změnila v extrémistickou či snad dokonce genocidní společnost. Ale budovaní takového „komplexu oběti“ vedlo v minulosti k nebezpečným psychologickým vzorcům, například v bývalé Jugoslávii a Rwandě v 90. letech, nebo i v dnešním Izraeli. Tam hluboce zakořeněný narativ „exkluzivní oběti“ vedl mnohé k ospravedlnění tvrdého zacházení s Palestinci. Takový pocit viktimizace zřídkakdy přispívá k toleranci nebo míru a jeho toxická síla by se neměla podceňovat.