Lula je agent CIA, prohlásil venezuelský generální prokurátor
15. 10. 2024 / Fabiano Golgo
čas čtení
13 minut
Vymyšlená
paralelní realita není vlastní pouze krajní pravici. Také na krajní
levici, ať už na Kubě, v Severní Koreji, Nikaragui nebo ve Venezuele, se
surrealistické absurdity staly běžnou součástí bláznivé rétoriky,
kterou jejich vůdci vnucují svým vazalům. Venezuelský diktátor se
dokonce rozhodl změnit datum vánočních oslav na říjen!
Ve snaze uklidnit
obyvatelstvo v souvislosti s nedávnými zmanipulovanými volbami se
Maduro rozhodl urychlit příchod Ježíška v rámci zjevného sociálního
šílenství, které by mu mohli závidět i jeho kolegové na opačné straně
politického spektra.
Nyní v rozhovoru pro
venezuelskou státní televizi, jejíž oddanost pravdě je ještě méně zřejmá
než u sovětských médií Stalinovy doby, obvinil generální prokurátor
země Tarek William Saab brazilského prezidenta Luize Inácia Lulu da
Silvu a chilského prezidenta Gabriela Borice z toho, že jsou „agenty
CIA“, americké federální zpravodajské služby.
„Kdo
je jejich mluvčí, který prostřednictvím takzvané 'levice' říká ty
nejbarbarštější věci proti naší zemi? Pan Boric, kterého nyní doprovází
Lula. Pro mě byl Lula kooptován ve vězení. To je moje teorie. (...) Část
této takzvané levice kooptované CIA a Spojenými státy v Latinské
Americe má nyní dva mluvčí, Lulu, který není stejný jako ten, který
vyšel z vězení, za všechno, z čeho ho teď obvinili, není stejný v ničem:
ani v postavě, ani v tom, jak se vyjadřuje,“ řekl Saab.
Prezident
Maduro byl ve Venezuele prohlášen za vítěze voleb, aniž by byly
předloženy volební protokoly, které by mohly jeho vítězství prokázat,
což vyvolalo protesty opozice a mezinárodního společenství, které
tvrdilo, že došlo k netransparentnímu postupu. Výsledek potvrdil jen
venezuelský Nejvyšší soud, který zakázal zveřejnit výsledky sčítání
hlasů. Sčítání hlasů provedené agenturou Associated Press však ukázalo,
že kandidát Edmundo González získal výrazně více hlasů než podle vlády
Maduro.
Agentura AP zpracovala téměř 24 000
snímků volebních protokolů, které představovaly výsledky ze 79 %
volebních uren v zemi. Každý list obsahoval počty hlasů zašifrované v QR
kódech, které AP pomocí programu dekódovala a analyzovala, čímž získala
celkem 10,26 milionu hlasů. Podle výpočtů agentury získal González
téměř o půl milionu hlasů více než podle vlády Maduro.
Saab
během pořadu tvrdil, že Lula byl zvolen jen proto, že brazilský soudní
orgán - v tomto případě Nejvyšší volební soud - potvrdil výsledky
hlasování, a že totéž se stalo i ve Venezuele. Stejný argument použil i
předseda Národního shromáždění země Jorge Rodríguez. Situace však nejsou
analogické: na rozdíl od Venezuely byly volby v Brazílii potvrzeny
mezinárodními pozorovateli.
Na začátku října
Carterovo centrum, nevládní organizace založená dnes již stoletým
bývalým americkým prezidentem Jimmym Carterem, která monitoruje
demokracie a sledovala volby ve Venezuele, předložila zápis Organizaci
amerických států a uvedla, že volby vyhrál Edmundo González. Již dříve
OSN poukázala na bezpečnost volebních protokolů zveřejněných opozicí ve
zprávě vypracované skupinou expertů OSN, kteří volby rovněž pozorovali.
Úředníci OSN i Carterova centra museli po volbách opustit zemi.
Edmundo
González požádal na začátku září o politický azyl ve Španělsku poté, co
se měsíc skrýval v souvislosti s povolebním pronásledováním ze strany
Madurova režimu. Pro venezuelského prezidenta musí být González a Corina
Machado za mřížemi.
Průzkum Encuesta
Condiciones de Vida (ENCOVI) zjistil, že 64,3 % Venezuelanů přiznává, že
zhublo až o 11 kg. Vládou poskytované potravinové balíčky jsou určeny
pouze pro třetinu obyvatel a poskytují stravu založenou pouze na rýži a
manioku. Nemocnice nemají žádné zásoby základních léků. Uprostřed tohoto
chaosu prezident Nicolás Maduro uzavřel hranice země a odmítl veškerou
humanitární pomoc zaslanou několika sousedními zeměmi.
Diktátor
prohlásil, že humanitární pomoc je záminkou pro „americký
imperialismus“. Aby unikli hladu, opouští zemi mnoho Venezuelanů. Více
než 6 milionů venezuelských uprchlíků se nachází především v Kolumbii,
Argentině, Chile, Brazílii a Spojených státech.
Ekonomika
země se stala zcela závislou na ropě a zemědělství a průmysl se nikdy
nerozvinuly. Většina produktů, které zemi zásobují, pochází z dovozu a
její měna je ukotvena k dolaru. S procesem znárodňování ekonomiky a
utužováním bolívarské diktatury Venezuelu opouštějí investoři a
společnosti. Inflace v zemi měsíc od měsíce roste, protože její měna
oslabuje. Jeden venezuelský bolivar, místní měna, odpovídá 0,12
amerického centu.
V 50. letech 20. století
vládla ve Venezuele diktatura pod vedením generála Marcose Evangelisty
Péreze Jiméneze (1914-2001). Byl to politik a voják, který se v armádě
rychle prosadil. Za jeho vlády dosáhla Venezuela vysoké úrovně
hospodářského, městského, průmyslového a sociálního rozvoje. Jeho
diktátorský venezuelský režim se podobal režimu Getúlia Vargase v
Brazílii a Juana Dominga Peróna v Argentině.
Jiménez
byl svržen v roce 1958 poté, co se pokusil udržet u moci
prostřednictvím zfalšovaného plebiscitu. Jeho odchod dal vzniknout paktu
Punto Fijo, který měl změnit dějiny Venezuely. Pakt byl podepsán 31.
října 1958 a stanovil střídání různých politických stran u moci;
společný program, který budou hájit všechny strany; program zahrnoval
otázky, jako je postupné znárodnění ropného sektoru, pozemková reforma,
plány veřejných prací a sociální péče.
Pakt
postupně posiloval venezuelský stát, zvyšoval veřejné výdaje a zvyšoval
kontrolu vlády nad veřejným životem. Sociální programy zvýšily veřejné
výdaje a přiblížily zemi ke krizi. Bývalé levicové teroristické skupiny,
jako například Ozbrojené síly národního osvobození (FALN), přešly do
ilegality a pod názvem „Třetí cesta“ začaly pronikat do venezuelské
armády.
Adán Chávez, starší bratr a mentor
budoucího diktátora Huga Cháveze, byl jedním z významných jmen, která se
k nové skupině připojila. V roce 1986 vytvořil poručík Hugo Chávez
vlastní revoluční hnutí: Bolívarské revoluční hnutí - 200 (MBR-200). V
osmdesátých letech 20. století došlo na mezinárodním trhu k prudkému
poklesu ceny barelu ropy. Pokles ceny poškodil venezuelskou ekonomiku a
odhalil její křehkost.
V roce 1989 se prezident
Carlos Andrés Pérez Rodríguez pokusil zavést opatření na kontrolu
výdajů, aby vyřešil hospodářský problém. Radikální levice tato opatření
nepřijala a Třetí cesta se spojila s MBR-200 a podpořila akci, která
vešla ve známost jako Caracazo. Dne 27. února 1989 vyšly do ulic
Caracasu násilné demonstrace. Došlo k pálení autobusů a ničení budov. K
obnovení pořádku byla povolána armáda.
4. února
1992 Chávez vedl vojenské jednotky do Caracasu, aby svrhly vládu a
převzaly moc. Převrat se však nezdařil a vůdce byl zatčen. Po dvou
letech vězení za vedení puče Hugo Chávez opustil vojenskou kariéru.
Bývalý partyzán změnil svou podobu a vstoupil do politiky, aby se u
volebních uren ucházel o moc. V roce 1997 Hugo Chávez založil Hnutí V
República (MVR), alianci levicových stran, která mu poskytla podporu pro
kandidaturu na prezidenta.
Chávez, který
kritizoval „zkorumpovanou a chybující vládnoucí elitu“ a sliboval boj
proti sociální nespravedlnosti pomocí ropného bohatství, byl zvolen 56
% hlasů. Nový prezident prodával image demokrata a dokonce prohlašoval,
že předá moc za méně než pět let. Jakmile se Chávez dostal k moci,
začal reformovat své instituce, aby už nikdy neopustil svůj úřad.
V
roce 1999 uspořádal referendum o Ústavodárném shromáždění, které
schválilo 70 % obyvatel. Za pouhých 100 dní byla vytvořena nová ústava a
země byla přejmenována na Bolívarovskou republiku Venezuela. Ve volbách
do ústavodárného shromáždění získali většinu křesel Chávezovi
stoupenci.
V roce 2002 byl Hugo Chávez znovu
zvolen, zároveň se zorganizovaly vojenské skupiny, které ho chtěly
odstavit od moci. Hnutí bylo poraženo a tisíce prezidentových příznivců
vyšly do ulic. Pod záminkou převratu Chávez zvýšil radikálnost své vlády.
Opozičníci byli vyhoštěni, včetně politiků a soudců, kteří zastávali
významné funkce. Diktátor vytvořil bolívarovské národní milice na obranu
revoluce.
Byly podniknuty i další kroky ke
koncentraci moci: Chávez zrušil hlavní vysílací společnost v zemi,
reformoval státní ropnou společnost a provedl reformu venezuelského
Nejvyššího soudu, přičemž počet soudců zvýšil z 20 na 32. V roce 2008 se
Chávez rozhodl, že bude do venezuelského Nejvyššího soudu jmenován novým
soudce. Všichni noví soudci byli věrní Bolívarově vládě.
V
roce 2006 byl Chávez zvolen potřetí a slíbil vytvořit socialismus 21.
století. Jeho první změna ústavy mu umožnila neomezené znovuzvolení
prezidentem. Jak Chávez hromadil moc, podnikatelé a investoři zemi
opouštěli. Hospodářství se zhoršilo. Pod záminkou boje proti inflaci
začal státní podnik kontrolovat prodej dolarů a povolovat dovoz.
Chávez
se zaměřil na vývoz ropy, a tak se mu nepodařilo rozvinout zemědělství a
průmysl země. Většina potravin se musela dovážet. Průmyslová odvětví
byla znárodněna a některá byla vyvlastněna, stejně jako venkovský
majetek. Zemi zachvátila krize v zásobování. Potraviny a základní
produkty se staly nedostatkovým zbožím. Obyvatelstvo se mobilizovalo
proti vládě a armáda násilně potlačila demonstrace. Chávez mezitím na
Kubě léčil vážné zdravotní problémy.
Chávez zemřel 5. března 2013. Jeho nástupcem se stal jeden z jeho hlavních pomocníků: Nicolás Maduro.
V
březnu 2013 byl Maduro zvolen v dalších volbách, které byly obviněny z
podvodů. Proces socializace ekonomiky Venezuelu zdevastoval a způsobil
bezprecedentní sociální krizi. Již za Cháveze docházelo k častému
nedostatku a nyní se tato krize prohlubovala. Obyvatelstvo, které nemělo
práci ani potraviny, začalo s exodem. Snažili se uprchnout do
sousedních zemí. Vnitrostátně Maduro zdvojnásobil represe vůči
politickým odpůrcům.
Bolívarismus měl za cíl
vytvořit socialismus 21. století, aktualizaci modelu, který ve východní
Evropě zavedl Sovětský svaz. Výsledkem jeho činnosti bylo během dvaceti
let u moci opakování stejných masových zločinů, násilí a hospodářského
selhání socialismu, jaké jsme viděli ve 20. století.
Podle
analýzy organizace Human Rights Watch je potlačování politického
disentu ve Venezuele během kontroverzních prezidentských voleb
nejsmrtonosnějším zásahem za poslední roky. Skupina pro lidská práva
tvrdí, že zdokumentovala 11 vražd, k nimž údajně došlo v souvislosti s
masovými politickými protesty po zmanipulovaných červencových
prezidentských volbách.
Údajně bylo z
politických důvodů zatčeno přibližně 2 400 osob. Madurova vláda podle
očekávání obvinila z úmrtí při protestech opozici a demonstranty
označila za „extremisty“ a „fašisty“.
Lula
sklízí, co zasel. Jako největší levicový vůdce Latinské Ameriky měl být
ve svém odporu proti falešnému výsledku venezuelských voleb silnější.
Lula byl však ve své kritice pochybovačný, což vyvolalo kritiku
chilského prezidenta Borice.
Lula lpěl na své
minulosti levičáka, který se na komunismus díval měkkýma očima a odmítal
uznat, že například na Kubě, zemi, kterou latinskoameričtí socialisté
zbožňují kvůli hloupému a mylnému přesvědčení, že jediným důvodem
všeobecné chudoby je americké embargo, navzdory tomu, že se všeobecně
nedodržují lidská práva, a zavírají oči před naprostou absencí umělecké a
ideologické svobody, krutými represemi vůči disidentům. Lula se
tvrdošíjně drží přesvědčení, že ostrov, který kdysi vedl Fidel Castro,
se stále může stát komunistickou oázou na kontinentu.
Lula
se k neobvyklému a šílenému obvinění, že "je agentem CIA", zatím nevyjádřil. Jako
typický „caudillo“ (z latinského: capitellium, doslova „hlava“, je to
termín, který se v širokém smyslu používá pro označení vůdce, ať už
politického, vojenského a/nebo ideologického v Latinské Americe, jako
byl Juán Perón), lze doufat, že ho jeho ješitnost a brizance snad
probudí a přiměje ho zaujmout tvrdší postoj k diktátorskému a
orwellovskému režimu ve Venezuele, který se vymyká ostatní Jižní Americe.
1582
Diskuse