Klíčem k prosperitě jsou podle laureátů Nobelovy ceny silné instituce

15. 10. 2024 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty
30753
 
Nobelovu cenu za ekonomii za rok 2024 získali Daron Acemoglu, Simon Johnson a James A. Robinson za studie o tom, jak se utvářejí instituce, které ovlivňují prosperitu mezi národy a vytvářejí nerovnosti. Studie ukázaly, že čím početnější je původní obyvatelstvo kolonizovaných oblastí, tím horší jsou instituce zavedené kolonizátory. „Instituce určené k vykořisťování mas jsou pro dlouhodobý růst špatné, zatímco ty, které zavádějí základní ekonomické svobody a právní stát, jsou pro něj dobré“, zjistili tito výzkumníci.

 
Země s nejpočetnějším původním obyvatelstvem byly obvykle také těmi, které kladly největší odpor kolonizaci. Po porážce však bylo původní obyvatelstvo nuceno pracovat pro kolonizátory. Tato dynamika znamenala, že jen málo evropských migrantů mělo zájem přistěhovat se do země s úmyslem pracovat a vybudovat komunitu, která by byla pro dané místo přínosná. Instituce vytvořené v těchto regionech se tak zaměřily na prospěch místní elity na úkor běžného obyvatelstva. Nebyly zde žádné volby a politická práva byla velmi omezená.

Na druhou stranu kolonie s menším počtem původního obyvatelstva sice kladly menší odpor vůči kolonizaci, ale nedokázaly uspokojit veškerou poptávku po pracovní síle. To vedlo kolonizující země k vytvoření „inkluzivních ekonomických institucí, které povzbuzovaly osadníky k tvrdé práci a investicím v nové vlasti“. To následně vedlo k požadavkům na politická práva, která lidem zajistila podíl na zisku. První evropské kolonie samozřejmě nebyly tím, co bychom dnes nazvali demokracií, ale ve srovnání s hustě osídlenými koloniemi, kam se stěhovalo jen málo Evropanů, poskytovaly osadnické kolonie podstatně rozsáhlejší politická práva.

Tato dynamika byla zodpovědná za vznik badateli zjištěného obratu v bohatství mezi zeměmi. Země s nejsilnějšími a nejvíce inkluzivními institucemi dokázaly prosperovat lépe než země s extraktivními institucemi, zaměřenými na krátkodobé zisky osadníků. 

Technologický pokrok, který přinesly průmyslové revoluce, měl podle studií také větší prostor pro zrod a rozvoj v zemích se silnými institucemi, což způsobilo větší ekonomickou nerovnost mezi národy.

Jedním z příkladů, které výzkumníci analyzovali, je Nogales, město, které se zčásti nachází v Arizoně ve Spojených státech a zčásti v mexické Sonoře. Klima města je v obou zemích stejné, stejně jako kulturní prvky, což znamená, že hlavní zdroje bohatství jsou stejné. Avšak region ve Spojených státech, který byl kolonizován Angličany v režimu „osadnické kolonie“ - jinými slovy, kde pracovali a žili přistěhovalci - je ve všech oblastech prosperující. Naproti tomu mexický region, který byl kolonizován Španělskem v rámci extraktivistické logiky a který dnes žije organizovaným zločinem, je více zatížen nejistotou a má menší bohatství.

Úmrtnost osadníků byla také určujícím faktorem pro rozvoj jednotlivých typů institucí v koloniích, ukazují studie. V místech, kde byly nemoci pro Evropany nejnebezpečnější, dnes najdeme nefunkční ekonomické systémy a největší chudobu, stejně jako největší korupci a nejslabší právní stát. Důležitým důvodem jsou extraktivní instituce, které evropští kolonizátoři zavedli nebo se rozhodli udržovat, pokud to pro ně bylo výhodné.

V neposlední řadě výzkumníci ukázali, že demokracie je také zásadním faktorem pro schopnost země rozvíjet ekonomické systémy, které jsou dlouhodobě prospěšné pro všechny obyvatele. 

Vládnoucí elity, které zůstaly u moci, když se kolonie rozrůstaly, byly těmi, kdo nejvíce profitovali z institucí, které byly v těchto místech zavedeny. Nespokojenost obyvatelstva s jejich ekonomickými podmínkami a neschopnost elit dávat „spolehlivé sliby“ však znamenaly, že mnoho zemí přešlo k demokratickým systémům.

2
Vytisknout
1987

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2024