A tak Bílý dům oznámil, že Ukrajinu opouští. Vojenská pomoc - která udržovala ukrajinskou armádu naživu - byla bez ceremonií zrušena. Žádné rakety HIMARS, žádné střely Patriot, žádná munice. 

V Bruselu zavládlo zděšení. Evropské elity, které si zvykly spoléhat na americkou ochranu, si s hrůzou uvědomily, že tentokrát žádná záchrana nepřijde. Amerika už Evropu nechrání. Místo toho v Bílém domě sedí pomstychtivý starý muž, který obdivuje diktátory a pohrdá spojenci. A tak Evropa, poprvé po desetiletích, začala jednat jako kontinent, který musí převzít odpovědnost za vlastní přežití.

Cena je ale obrovská. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen oznámila prognózu obranný rozpočet - 800 miliard eur na přezbrojení kontinentu. Evropa se ocitla v pasti. Pokud chce investovat do obrany, bude muset osekat penze, infrastrukturu a zdravotnictví. To vše vytvoří ideální podhoubí pro vzestup populistů, kteří už se nemůžou dočkat, až z krize obviní imigranty, elity a „zrádné globalisty“.

Vzduch nad Bruselem, kdysi nasycený bzukotem byrokratického konsenzu, nyní praská nervózní energií. Od Berlaymontu po Elysejský palác se ozývá jediná, ostrá otázka: může Evropa skutečně stát sama za sebe? Přízrak měnícího se globálního řádu, spojený s krutou realitou války zuřící na jejím prahu, donutil kontinent čelit dlouho odvracené pravdě: její bezpečnost a její hodnoty již nelze outsourcovat.

Po desetiletí poskytovala transatlantická aliance, ukotvená americkou mocí, uklidňující štít. Ale větry změn se zvedají. Obnovené Rusko, rostoucí Čína a nestálá americká politická krajina odhalily křehkost tohoto uspořádání. „Strategická autonomie“, která byla kdysi jen tématem k diskusi, se stala naléhavou nutností.

Čísla jsou neúprosná. Evropské výdaje na obranu, i když se zvyšují, stále zaostávají za eskalujícími hrozbami. Rozdrobené zakázky, nedostatek interoperability a trvalá závislost na americkém hardwaru zanechaly kontinent zranitelný. Válka na Ukrajině posloužila jako brutální budíček, který ukázal limity měkké síly a trvalý význam tvrdých vojenských schopností.

Výzvy k sjednocené evropské obranné síle, kdysi odmítané jako utopické, nyní získávají na síle. Vize francouzského prezidenta Emmanuela Macrona o „suverénní Evropě“ rezonuje s rostoucím počtem lídrů, kteří si uvědomují potřebu robustnější a nezávislé bezpečnostní architektury. To znamená nejen zvýšené vojenské výdaje, ale také zásadní změnu myšlení. Evropa se musí posunout za svou tradiční roli regulační mocnosti a přijmout svůj potenciál geopolitického aktéra.

Kromě vojenské síly čelí Evropa stejně kritické výzvě: zachování svých demokratických hodnot ve světě, kterému stále více dominuje autoritářství. Eroze demokratických norem v některých členských státech EU, spojená s celosvětovým vzestupem neliberálních sil, vrhla stín na morální autoritu kontinentu.

Evropa, rodiště moderní demokracie, musí znovu získat svou roli majáku svobody a lidských práv. To vyžaduje víc než jen rétorická prohlášení; vyžaduje to konkrétní činy. Posílení právního státu, ochrana nezávislých médií a boj proti dezinformacím jsou zásadní pro ochranu demokratických základů Evropy.

Kromě toho musí Evropa promítat své hodnoty za své hranice. Ve světě, kde jsou autokraté stále asertivnější, musí být EU šampionem podpory demokracie, podporovat občanskou společnost a obránce lidských práv po celém světě. To znamená vytvářet strategická partnerství s podobně smýšlejícími národy a zároveň volat autoritářské režimy k odpovědnosti za jejich činy.

Cesta k bezpečnější a hodnotově orientované Evropě je plná výzev. Hluboce zakořeněné národní zájmy, byrokratická setrvačnost a všudypřítomná hrozba vnitřních rozporů představují obrovské překážky. Ale alternativa - Evropa unášená bouřlivým světem - je prostě nepřijatelná.

Nadcházející roky budou rozhodující. Evropa se musí chopit tohoto okamžiku pravdy a vytvořit novou identitu soběstačného a zásadového aktéra na globální scéně. To znamená investovat do své obrany, posilovat své demokratické instituce a promítat své hodnoty s neochvějným odhodláním.

Zda se Evropa stane pevností, která se stáhne za své hranice, nebo majákem, který osvětlí cestu ke spravedlivějšímu a bezpečnějšímu světu, bude záviset na rozhodnutích, která její lídři učiní dnes. Svět se dívá. A historie bude soudit.

Trumpova válka proti Evropě, stejně jako celý Trump, je fraška převlečená za strategii. Není to o síle ani o ideologii. Je to jen další akt pomsty muže, který vidí svět jako účetní knihu plnou dluhů. Ale historie miluje ironii. Trump možná Evropu nenávidí, ale nakonec ji možná neúmyslně posílí. Evropa se bude muset změnit a stát se tím, čím se dlouho bála stát: velmocí.