Zásadní význam Mezinárodního dne žen
8. 3. 2025 / Boris Cvek
Mezinárodní den žen není oslavou osobních vztahů, ale výrazem boje za práva žen. Proč by se měl někdo zabývat právy žen? To, že ženy mohou studovat na univerzitách, že mohou volit ve volbách, že se mohou samostatně živit a rozhodovat o sobě, není nic totiž samozřejmého. Ještě před 150 lety tomu tak nebylo.
Ani za první republiky, kdy ženy měly volební právo, se nepodařilo prosadit změnu občanského zákoníku, která by dala ženě v rodině rovné postavení. Tato změna, z pera Milady Horákové, byla prosazena až komunistickým režimem v roce 1949, který ovšem vzal nejen ženám, ale všem, právo volit a svobodně se organizovat (ani dělníci to nemohli).
Představa, že žena je emocionální, a tedy křehká, bytost, která nemůže rozhodovat sama a musí být chráněna před vzděláním nebo před sportem, je typicky moderní, typicky souvisí s postupem vědeckého poznání v 19. století, které bylo spojeno s rasismem a misogynií. William Doyle v The Oxford History of the French Revolution ukazuje, jak postavení žen ve společnosti bylo před revolucí roku 1789 výrazně lepší než během ní, kdy byl kladen důraz na tzv. rozum proti „pletichám“ starého režimu.
Už ve starověkém Římě odpor k homosexualitě byl namířen na muže, kteří v těchto vztazích hrají údajně roli ženy. Žena není pro tyto doby člověk v plném smyslu, tím není ani barbar, ale jen plnoprávný Říman-muž. Kdo není Říman, není skutečný muž. Na druhou stranu jeden z nejmužnějších římských císařů, Hadrián (76-138), měl mladého milence, Antinoa.
Po mladíkově tragické smrti jej Hadrián udělal bohem, nechal stavět po celém impériu jeho sochy a založil na jeho počest sportovní hry. Antinoův kult trval v Římské říši dlouho po Hadriánově smrti (v Athénách se pořádaly s ním spojené hry ještě v roce 266) a byl jedním z nejvíce populárních. S úpadkem Říma se ve společnosti šířila stále více primitivní představa mužnosti (ne občanské, ale vojenské) a homofobie. Čím hůře na tom impérium bylo, tím více byla společnost homofobní.
Moderní kult mužského rozumu, namířený zejména v 19. století tvrdě vůči ženám ve jménu starosti o jejich blaho, dané tehdejším vědeckým poznáním (připomeňme, že vědecké poznání v té době bylo plné absurdit, včetně aplikace pouštění žilou jako léku na kdejakou nemoc, a ještě ve 20. století se ve vědě mělo za to, že rasy jsou něco, co biologicky existuje), dosáhl, jak ukazuje Martha Nussbaum, vrchol v nacismu. Co spojovalo v nacistickém pohledu na svět žida, homosexuála, levičáka? Ženská emocionalita, pasivita, tělesnost.
Mezinárodní den žen by měl vést k pochopení, jak dlouho a šeredně jsme se mýlili ve jménu tzv. rozumu, jak poznání skutečnosti musí vzít v potaz skutečnost samu (jak je možné, že žena, Marie Curie, dosáhla na dvě Nobelovy ceny, za chemii a fyziku), včetně toho, jakou zásadní roli mají emoce v životě mužů nebo v dějinách vědy. Ještě více by ale měl Mezinárodní den žen být příležitostí k prosazování skutečné rovnosti žen systémově. Výrazně by to prospělo zdraví, porodnosti a odolnosti naší společnosti.
Nejvíce z všeho by měl tento den bořit představu, že kdysi jsme žili ve světě, který byl normální, správný a hodnotný. Ne. Svět, v němž ženy nesměly studovat na univerzitě nebo volit nebo se samostatně živit, byl svět odporný. A teprve radikální změny společnosti mohou vést k něčemu, co lze mít za hodnotný, správný stav mezilidských vztahů.
Nakonec taková drobná připomínka. Myslíte, že MDŽ je svátkem jen pro levičáky? Doufám, že jsem v tomto článku vysvětlil, že to by byl šeredný omyl. Ale třeba si to necháte vysvětlit raději Ronaldem Reaganem:
Diskuse