Je to člověk, který získal obrovskou moc ničit důležité pilíře americké vlády. Elon Musk dnes působí jako postava z pozdně císařského Říma - rozmarný Augustus s žezlem v podobě Twitteru a vozem řízeným SpaceX. Scéna z minulého týdne v Oválné pracovně, kde Musk po boku Donalda Trumpa zakončoval jeho poslední den v Bílém domě, připomínala spíše poslední dějství menší římské satiry než tiskovou konferenci. Ironií osudu je, že Musk, jeden z nejmocnějších lidí mimo volený úřad v americkém impériu, ztělesňuje snad nevědomky všechny jeho rozpory: libertarián a zároveň žalobce, protivník elit a přitom sám oligarcha, futurista s nádechem reakcionáře.

Když novinářka - dělal jen to, co novináři dělat mají - položila otázku ohledně reportáže The New York Times, která tvrdí, že Musk užíval koktejl ketaminu, extáze, halucinogenních hub a Adderallu, Musk neodpověděl popřením. Místo toho zvolil strategii, která se v technopopulistických kruzích stala běžnou: útok na médium samotné. „To je ten samý deník, co dostal Pulitzera za lživé zprávy o Russiagate?“ odsekl Musk, přičemž oprášil starou křivdu z Trumpova slovníku, která dnes slouží spíše jako test věrnosti než jako faktická výtka.

Tato rétorická finta je výmluvná. Nešlo o vyvrácení, natož o jasné popření. Šlo o odvedení pozornosti: klasickou taktiku z iliberálního manuálu, která se nesnaží vyvracet fakta, ale zpochybňovat jejich původce. Jak jsem opakovaně tvrdil, liberální řád nestojí na posvátnosti žádné jediné instituce, ale na důvěře v mechanismy, které nám pomáhají rozlišovat pravdu od lži. Když člověk jako Musk - balancující mezi světem inovací, kapitálu a moci - tuto důvěru podrývá, následky jsou mnohem jedovatější než jakýkoli obsah krabice s pilulkami.

Tato epizoda také podtrhuje stále surreálnější propojení Silicon Valley s americkou politikou. Skutečnost, že nejbohatší člověk planety může přelít čtvrt miliardy dolarů do kampaně na znovuzvolení muže, jehož administrativu právě opouští (po krátkém, bouřlivém angažmá na Ministerstvu pro efektivitu vlády - s přezdívkou „DOGE“, jako by to nestačilo), vyvolává nepříjemné otázky ohledně propustnosti hranic mezi soukromým bohatstvím a veřejnou mocí. Musk dnes tvrdí, že se z politiky stahuje, ale precedent byl již vytvořen. Krabice s pilulkami se možná zavřela, ale Pandořina skříňka zůstává pootevřená.

Ještě znepokojivější je kulturní rovina. V 90. letech vyvážela Amerika sny o svobodě a otevřenosti prostřednictvím Microsoftu, McDonald’s a CNN. Dnes mezi její vývozní artikly patří konspirační memy, miliardáři bez hranic a nihilistický technonarativ, který si plete drzost s vizí. Musk, kdysi symbol bezbřehé inovace, stále více připomíná méně Prométhea a daleko více Narcise se superpočítačem.

Nejde tu jen o selhání jednoho muže, ale o křehkost liberálního středu. Nebezpečí není v tom, že Musk bere drogy nebo financuje kampaně. Nebezpečí je v tom, že v oslnivém chaosu přestaneme klást těžké otázky - a místo toho přijmeme spektákl jako samotný příběh.