Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

A co na to občan?

4. 6. 2025 / Pavel Veleman

čas čtení 4 minuty

Zde vše je předmětem, máloco věcí, nic podstatou.

(Ivan Diviš)

Legendární věta moderátora Oty Černého se ozývala z ČT každou neděli začátkem devadesátých let dvacátého století v publicistickém pořadu “Co týden dal”, který takřka posvátně sledoval celý národ. Demokracie je přece diskuse, že?

Problémem české společnosti byla však od roku 1989 vlastně nepřetržitá nekritičnost k zjeveným (dějinným) pravdám. Zejména tzv. elity a střední třída nikdy vlastně nechtěly vidět skutečnou realitu dané chvíle.

Moje generace tak prožívá takřka celý dospělý život v ideologické mlze. Věříme politickým a byznysovým pohádkářům, které nám pomáhají zase věřit svým vlastním iluzím o naší pracovitosti, čestnosti, podnikání, zbohatnutí…Dokážeme vytěsnit takřka vše, co se nám nehodí do příběhů o vlastní dobrotě.

Prožít takřka celý dospělý život v tomto nikdy nekončícím boji s předlistopadovým komunismem, je vlastně generační tragédie tolik podobná našim komunistickým otcům a dědům. Pořád jde přece o všechno. A mezi tímto, skoro čtyřicetiletým bojem s mrtvým drakem na falešném hřišti, jsme si nechali ukrást stát oligarchicko/politickou mafií. A teď se opravdu utahují mocenské šrouby.

Každý to přece zná z vlastní zkušenosti na pracovišti, které souvisí se státní správou nebo samosprávou. Nemáme sebevědomé úředníky, to nikdy politická oligarchie nedovolila.

Jsme hodnoceni vždy nejlépe za loajalitu, za mlčení, za fachidiotismus, za co nejrychlejší splnění úkolů politického charakteru. Desítky let sleduji, jak zejména střední management ještě vrní blahem, když ho politické panstvo pochválí.

Naše chování k státu a politické moci tak vykazuje stále stejné znaky normalizačně maloměšťácké povahy. Hlavně se držet většinového proudu, který časem začal metastázovat až do chronické, cynické bohorovnosti ke všemu co se nás a naší rodiny ekonomicky netýká, jde o absolutní přehlížení ekonomické a sociální šikany v běžném životě.

Vychováni neoliberální ideologii, která veškerou mocenskou nadvládu čerpá z útoku na náš strach z vlastního ekonomického selhání, jsme schopni hájit jen vlastní zájmy. Člověka poměřujeme jen podle výkonu a jeho ekonomickým nebo statusovým úspěchem. Je nám sympatičtější každý luxusně oblečený šíbr než ekonomická bolest našich bližních, pro které máme jen zoufalý výsměch a panské rady o naší vylhané pracovitosti.

A tak dneska vidíme, jak utržený a ukradený stát několika stovek rodin vlastně uzavřel společnost. V uzavřené společnosti se prosazují většinou ti nejhorší z nás, často sprostí kariéristé, kteří nakonec ovládnou veškerý mocenský prostor, kde se vyžaduje tvrdost a poslušnost ke každému nápadu lumpenburžoazie. Slyším to v současné době na každém rohu, v každé hospodě, v každé domácnosti. Ti nejhorší se dostávají do čela často i nevýznamných institucí takovou rychlostí, že to opravdu připomíná sedmdesátá léta dvacátého století.

Pravda je tvrdá: Ta tolik nadějná “Havlova republika” se ocitla takřka stejně jako ta komunistická, po čtyřiceti letech, totálně v koncích. Krizovost vylézá z každého koutu společnosti. Například plat (mzda) pečovatelů je v Praze sotva na polovině průměrné pražské mzdy, ceny jsou však pro všechny stejné. Tolik důležitá práce neuživí stále větší procento občanů, bydlení je dostupné snad pouze ve stanech. Ne, tato země opravdu nevzkvétá.

Ta současná obludná kauza kolem Pavla Blažka a jeho Brna (podle Deníku N se opět objevuje stále stejná mocenská parta kolem pana Blažka a pana Nejedlého), nám ukazuje, že legitimita státu, se slovy Jaroslava Duška z filmu Pupendo - limitně blíží nule.

Nemůžete od občanů přece žádat prekarizovanou práci například v prádelně nemocnice Motol a přitom tolerovat systémovou korupci v té samé nemocnici. A pakliže tento ponížený, zoufalý občan ve své pochopitelné, beznadějné emoci, vykřičí svoji bolest do světa, je námi nazván bezzubým, hloupým dezolátem.

Nemylme se, Pavel Blažek a třeba jeho ODS, je svým chováním, daleko více tolerovanější v pražských salonech, než dalšími politickými demagogy zneužitý tzv. dezolát nebo nepřizpůsobivý.

Kdy se otevře jeskyně? Nebojme se opravdové změny! Čtyřicet let stačilo!

Červen 2025

Česká politická scéna