Lord Alf Dubs ze Zlína o svém životě a o uprchlících
23. 6. 2025
čas čtení
55 minut
Lidi, kteří se narodili začátkem třicátých let dvacátého století, měli obrovskou smůlu. Doufejme, že nás Turmp nyní neuvrhne svou likvidací mezinárodního práva do podobné, děsivé válečné situace. Velmi aktuální.
Minulý týden vysílal rozhlas BBC ve svém pravidelném hodinovém pořadu Desert Island Discs rozhovor s českým poslancem britské Horní sněmovny, lordem Alfem Dubsem ze Zlína. Přijel do Británie v červnu 1939 v šesti letech vlakem v kindertransportu sira Nicholase WIntona. Máme (skoro) všichni obrovské štěstí, že jsme se nenarodili jako on v roce 1932 a nezažili hrůzy dvacátého století.
V tomto pozoruhodném pořadu vypráví lord Alf Dubs (93) podrobně o drastických zážitcích první části svého života. Možná právě proto, že je zažil, je to nesmírně milý, slušný, poctivý a efektivní člověk.
Britské listy s ním hovořily před několika lety v Rozhovoru Britských listů, kde docela ostře kritizoval xenofobní postoj české vlády vůči uprchlíkům. Ten rozhovor je zde, částečně se s nynějším pořadem rozhlasu BBC překrývá, i když vynikající pořad BBC je o hodně podrobnější a složitější. Překlad pořadu Desert Island Discs je níže... Určitě se na to podívejte. (JČ)
(PS. Mimochodem, velmi podobný osud měl Paul Millar, Čech, dlouholetý honorární konzul ČR v Edinburku. Narodil se o rok později než Alf Dubs, v roce 1933. Srovnejte rozhovor s ním, ZDE)
Moderátorka: Dobrý den, jsem Lauren Laverne a toto je pořad Desert Island Discs. Každý týden žádám své hosty, aby vybrali osm skladeb, knihu a luxusní předmět, které by si vzali s sebou, kdyby byli trosečníky na opuštěném ostrově. Přeji vám příjemný poslech. Mým trosečníkem tohoto týdne je labouristický peer a aktivista lord Alfred Dubs. Do Británie přišel v roce 1939 jako šestileté dítě v rámci jednoho z osmi kindertransportů organizovaných sirem Nicholasem Wintonem, který zachránil převážně židovské děti z nacisty okupovaného Československa.
Jak rostl, začal se zajímat o politiku a přemýšlel, zda systémy, které mu převrátily život, lze využít k dobrým účelům. Celý život se snažil na tuto otázku najít odpověď. Kampaň vedl za všechno možné, od bezpečnosti silničního provozu po probační službu, ale nejbližší jeho srdci je situace uprchlíků, kteří sem přicházejí, aby si vybudovali nový život. Stejně jako v roce 2016 předložil v parlamentě návrh, který se stal známý jako Dubsův pozměňovací návrh a který umožnil stovkám nezletilých uprchlíků bez doprovodu najít bezpečí v Británii.
Nejpozoruhodnější je snad to, jak často sjednocoval a rozděloval parlament, který pociťuje láskyplnou úctu k němu a jeho přístupu k politickému životu. Říká, že lidé mohou snášet šokující a obtížné fyzické podmínky, pokud mají naději na něco lepšího. Naším úkolem jako politiků je dát těm, kteří prchají před válkou a pronásledováním, trochu naděje. Lord Alfrede Dubsi, vítejte v pořadu Desert Island Discs.
Alf Dubs: Dobrý den, rád jsem tady.
Moderátorka: V Horní sněmovně jste od roku 1994 a ve svém prvním projevu jste řekl, že doufáte, že se zbavíte některých špatných návyků, které jste si osvojil v Dolní sněmovně. O jaké návyky přesně šlo?
Alf Dubs: V Horní sněmovně panuje jiná atmosféra. Je trochu mírnější, stále velmi politická, ale víte, snažil jsem se, myslím, vyjednávat sám se sebou, s novým prostředím. V Dolní sněmovně se vždy dívají trochu podezíravě na lidi a na ty, kteří si myslí, že všechno vědí. A já jsem k tomu chtěl přistupovat jako nováček, pokorně vědom si toho, že se mám ještě hodně co učit, i když jsem znal legislativu. Nechtěl jsem tam jít s tím, že vím všechno jistě.
Moderátorka: Jste muž s velmi silnými přesvědčeními. Baví vás diskutovat s lidmi, kteří mají opačné názory?
Alf Dubs: Rád vyhrávám diskuse. Pokud je věc důležitá, pak je pro mě důležité, abych je přesvědčil, nebo někdy přesvědčil širší veřejnost, protože v politice nestačí říkat, že něčemu věřím, aniž bych lidi přesvědčil.
Moderátorka: Vím, že jedna z věcí, které se vám na práci v horní komoře líbí, je to, že obvykle víte, kdy budete vyzván k projevu. Na rozdíl od debat v Dolní sněmovně, které mohou trvat celou noc. A myslím, že jedna debata, která trvala celou noc, vás v začátcích naučila důležitou lekci. Vzpomínáte si, o co šlo?
Alf Dubs: Vzpomínám si, když jsem byl poprvé zvolen do Dolní sněmovny. Byl jsem na schůzi v Battersea, v mém volebním obvodu, a když jsem se vrátil do Dolní sněmovny, vešel jsem do vchodu pro členy. Byl jsem nový poslanec, víte, plný nadšení z toho, že jsem nový poslanec, a vešel jsem velmi pompézně. Policistka u dveří mě pozdravila: „Dobrý večer, pane.“ A já odpověděl: „Dobrý večer.“ „Doufám, že dnes večer budu mluvit.“ A ona odpověděla: „Ano, pane. To je jedno.“ Zvedl jsem se a přečetl si svůj projev. Když jsem v šest ráno jel domů, uvědomil jsem si, že to nemělo vůbec žádný význam.
Moderátorka: Lord Hennessy mluví o Sněmovně lordů jako o Bradavicích a je snadné pochopit proč. Dotýká se vás ten pocit vznešenosti a atmosféra stále, když tam vcházíte?
Alf Dubs: No, mám na to dva různé názory. Jeden je, že je to velká čest být v této fantastické budově, ať už v Dolní sněmovně, nebo v Sněmovně lordů, je to velká čest. Není to fantastické místo? A nemám štěstí? A druhá myšlenka je, že doufám, že tuto příležitost využiji rozumně k tomu, abych něco změnil, protože pokud to neudělám, jaký má smysl užívat si budovu jako cíl sám o sobě? To není důvod, proč tam jsem. Člověk je tam, aby něco změnil.
Moderátorka:Vaše první deska, co jste si vybral?
(…)
Moderátorka: It's easy to remember. Take 4, kvarteto Johna Coltrana. Lorde Dubsi, narodil jste se v Praze v roce 1932. Jste jedináček a váš otec Hubert byl žid. Povězte mi o něm. Odkud pocházel? A čím se živil?
Alf Dubs: No, jeho rodina pocházela ze severního Československa, ale když se narodil on a moje matka, byla to samozřejmě jedna země. Bylo to Rakousko-Uhersko. Pracoval v textilním průmyslu, byl často pryč, protože měl s bratrancem malou firmu, a jak moc jsem si ho uvědomoval? Asi ne tolik, kolik bych asi měl. Rád bych byl. Nějak se mi v hlavě mísí, co se vlastně stalo. Pak na dlouhou dobu zmizel, vrátil se a zase zmizel, protože se bál, že Němci obsadí Prahu. Takže mám asi dost podivné vzpomínky.
Moderátorka: To dává smysl. Byl jste ještě malý a on zemřel, když vám bylo pouhých sedm let. Jaké vzpomínky na něj máte jako na člověka? Máte nějaké momenty, kdy jste se s ním cítil spojený a blízký?
Alf Dubs: Do jisté míry ano. Podívejte, on bojoval v rakouské armádě. Opravdu bojoval. V roce 1914 mi vyprávěl, že bojoval proti Britům a že byl u toho, když přestali bojovat, slavili Vánoce, vyměnili si doutníky s britským důstojníkem a přestali bojovat. Potom ho poslali do Itálie a on celé moje dětství nenáviděl válku. Měl medaile a tak, ale válku nenáviděl a nikdy mi nedovolil hrát si s pistolemi, tanky nebo něčím podobným. Mohl jsem mít traktory, ale nic, co mělo něco společného s válkou. Až když začala válka. Koupil mi krabičku plechových vojáků a myslím, že to byl projev jeho skutečné beznaděje, že se svět vrací k hroznému, hroznému zabíjení a bojům. Až když jsem o tom přemýšlel, když jsem byl trochu starší, uvědomil jsem si, že to byl akt beznaděje a že to má velký význam. Ale v té době jsem byl jen asi jako šestiletý kluk, který dostal malý dárek.
Moderátorka: Zeptám se vás na vaši matku. Jmenovala se Frieda. Byla Rakušanka. Jaký měla život? Co dělala v Československu před válkou?
Alf Dubs: No, byla něco jako dietoložka, myslím, že byla zdravotní sestra, dietoložka nebo něco podobného, a myslím, že potkala mého otce, když měl nadváhu a někde chodil do ordinace a hubnul nebo něco takového. Myslím, že tam se poznali, víte, skutečný problém je, že by člověk měl svým rodičům klást spoustu otázek, protože jakmile odejdou, už to nejde. A já si přeju, abych se svého otce zeptal na tisíc otázek, na které jsem se ho nezeptal, a přeju si, abych se zeptal své matky na otázky, položil jsem jí pár, ale ne dost.
Moderátorka: A jaké vzpomínky máte na Prahu? Odešel jste, když vám bylo šest. Vzpomínáte si na své rané dětství tam?
Alf Dubs: Jen jsem si hrál s dětmi. Chodil jsem do školy. Bylo to celkem pohodlné a myslím, že jsme byli všichni dobře situovaní. Nebyli jsme zoufale chudí, v zimě jsme tam chodili bruslit, na tenisové kurty pustili hadice a vytvořily se z nich kluziště, takže se tam dalo bruslit a tak. A samozřejmě to postihlo i bratrance mého otce, strýce a tetu, s nimiž můj otec obchodoval a kteří byli důležití. Vídali jsme se s nimi dost často, stejně jako s dalšími přáteli. Bohužel téměř všichni skončili v koncentračních táborech.
Pamatuji si, když Němci v březnu 1939 obsadili Prahu. Museli jsme ze školních sešitů vytrhat fotku českého prezidenta Beneše a nalepit fotku Hitlera. Pamatuji si, že máma šla ven a koupila... no, řekla to s hrdostí, slyšel jsem to, s hrdostí, koupila nejlevnější pohlednice, jaké se daly sehnat, a ostatní děti ve škole dostaly od rodičů drahé portréty Hitlera a ona koupila jen ty levné barevné. Ale já jsem nechápal, co to znamená.
Moderátorka: A vnímal jste atmosféru ve městě? Vnímal jste to?
Alf Dubs: No, v tom věku jsem tomu rozuměl, jak jsem mohl. Pamatuji si, jak mi jednou otec řekl, že ve škole nesmím opakovat nic, co slyším doma, a já to prostě nedokázal. Nechápal jsem, co to znamená, a pak přišel den, kdy otec prostě zmizel. To bylo, když Němci vtrhli do Prahy, a on zmizel. Když se ohlížím zpět, asi tam bylo napětí. Matka musela být dost rozrušená. Těžko říct, co se mi honilo hlavou. Víc než atmosféru si pamatuju události.
Moderátorka: Poslechneme si další hudbu. Je to vaše druhá volba pro dnešek. Co jste vybral a proč?
(...)
Moderátorka: Vltava od Smetany v podání České filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Lorde Dubsi, nacisté obsadili Prahu na jaře 1939 a jak jste zmínil, váš otec okamžitě odjel do Velké Británie. Jak se dozvěděl, co se děje a jaké nebezpečí mu hrozí?
Alf Dubs: To je jedna z věcí, na které bych se ho rád zeptal, kdyby byl ještě naživu. Mohu jen spojit několik informací. Když Němci rok předtím obsadili Rakousko, moje matka jela do Vídně navštívit nějaké přátele, myslím, že proto, že otec řekl, ať se jedou podívat, co se děje v Rakousku. Tito přátelé jeli autem na předměstí Vídně. Nechali běžet motor a řekli jí, co se děje. V té době ještě nebyly tak dokonalé metody sledování. Ale i tak se zřejmě báli, že je uslyší gestapo, a ona se vrátila a řekla otci, co se děje. Koneckonců Praha není od Německa daleko. Myslím, že si byl vědom nebezpečí. Řekl svým bratrancům, že pokud přijdou nacisté, odejde. Oni řekli, že to risknou. A tragicky v roce 1942 pro ně přišlo gestapo. Odvezli je do táborů.
Moderátorka: Víte, co se s nimi stalo potom?
Alf Dubs: Ne, to nevím.
Alf Dubs: Šla na nějakou gestapáckou kancelář nebo kam, aby získala povolení k odjezdu, ale oni jí to odmítli. Řekla mi to. Srazili ji ze schodů a řekli, Povolení k odjezdu se zamítá. A hodili po ní pas a ona dopadla na podlahu a první, co si všimla, bylo, že pas tam stále leží, a ne to, že je zraněná nebo jak moc je poškozený, a to jí dalo naději, protože s pasem ještě byla nějaká naděje. Dala mě do transportu pro děti a nakonec se jí podařilo utéct.
Utekla na poslední chvíli. Jak to udělala, to nevím.
Moderátorka: Povězte mi o tom, jak jste se v červnu 1939 dostal do toho vlaku. Vzpomínáte si, co vám řekla o cestě, na kterou jste se chystal?
Alf Dubs: Řekla mi, že pojedu vlakem a ten mě nakonec doveze do Anglie, do Londýna, kde se se mnou setká můj otec. Ona přijede později. Dodnes mám před očima, jak tam stojí s dalšími úzkostlivými rodiči a loučí se se svými dětmi. Vím, že v tom vlaku bylo asi 152 dětí. A my jsme byli mezi nimi. Byl jsem jeden z nejmladších, ne-li nejmladší. Loučili jsme se s rodiči a v duchu vidím německé vojáky, hákové kříže, pásky SS a tak dále. Ano, byli samozřejmě ve vlaku. V Německu se němečtí vojáci občas dívali do kupé.
Moderátorka: Samozřejmě jste byl rád, že uvidíte svého otce, ale muselo to být děsivé.
Alf Dubs: Jistě, bál jsem se. Myslím, že jsem byl zmatený a nevěděl jsem, co se děje. Ve vlaku jsem neměl žádné kamarády. Jen jsem tam seděl na tvrdých dřevěných sedadlech a tak. Ale víte, jako šestiletému to nepřipadalo důležité.
Moderátorka: Vzpomínáte si na cestu?
Alf Dubs: Myslím, že to byly dva dny. Vím jen, že jsme dojeli k holandským hranicím a starší děti jásaly. Jásaly, protože jsme byli pryč od nacistů, zatímco já jsem chtěl vidět větrné mlýny a dřeváky, protože to bylo všechno, co jsem o Holandsku věděl, a byla tma, takže jsem nic neviděl. Tak jsme prostě jeli na sever Holandska a nastoupili na loď. Dal mě do palandy, starší kluk byl v palandě nade mnou, a vypluli jsme. Dorazili jsme do Harwiche následujícího rána, prošli jsme lékařskou prohlídkou a pak jeli vlakem na nádraží Liverpool Street Station v Londýně.
Moderátorka: Dva dny. Co jste jedl? Pil?
Alf Dubs: No, to je zvláštní, co se mi stalo v Londýně. Můj otec se podíval do mého malého batohu a řekl: „Ale mami ti tam dala párky, sendviče a jiné věci k jídlu" a já jsem se toho ani nedotkl. Byl jsem asi zmatený a traumatizovaný, víc, než jsem si dlouho poté uvědomoval. Nedávno jsem si řekl, že to tak asi muselo být.
Moderátorka: A ovlivnila vás ta cesta vlakem nějakým způsobem v pozdějším životě?
Alf Dubs: No, na celý život. Miluju, když mě po cestě někdo vítá, a nemám rád, když se s někým loučím, a možná to souvisí s touhle cestou
Moderátorka: Poslechneme si další hudbu, desku č. 3. Co je další a proč si to berete na ostrov?
Alf Dubs: No, jsou to Beatles. Když se Beatles objevili, úplně mě uchvátili. Sergeant Pepper a tak dále. Musel jsem si vybrat, kterou skladbu Beatles si vezmu, ale rozhodl jsem se pro She's leaving home. Shrnuje spoustu věcí. Shrnuje moje cesty a možná i cestu mé matky. Je tak symbolická pro to, co se mi v té době stalo.
(…)
Moderátorka: The Beatles a She's leaving home. Všichni jste dorazili na londýnskou stanici Liverpool Street dva dny poté, co vás v roce 1939 vaše matka posadila do vlaku, a váš otec na vás čekal na nástupišti. Pamatujete si, jaké to bylo, když jste ho znovu uviděl? Pamatujete si, co se stalo?
Alf Dubs: No, přišel k nám. Já jsem se vykláněl z okna vagónu a on přišel, a dal mi pusu. A policista ho odstrčil a řekl, že to nesmí, dokud nás nezaregistrují. Měli jsme na sobě identifikační známky, takže nás zkontrolovali.
Moderátorka: Váš otec chtěl, abyste se naučil anglicky, a tak vás v prvních týdnech zapsal do internátní školy pro děti uprchlíků v jižním Londýně. Jak se vám tam líbilo?
Alf Dubs: Trávil jsem tam pondělí až pátek a o víkendech se vracel k němu. Když jsem pak nastoupil do běžné základní školy, asi si mysleli, že jsem trochu divný. Nevěděli, kam mě zařadit. Pamatuji si, jak přišlo bombardování a evakuace dětí na venkov a oni na mě křičeli, že jsem evakuovaný, a já křičel zpátky: „Já nejsem evakuovaný. Jsem uprchlík." Ale přežití vyžaduje, aby se člověk velmi rychle naučil anglicky, protože bez znalosti jazyka se na hřišti neudržíte. Přežití znamená přizpůsobit se a naučit se jazyk.
Moderátorka: Vaše matka se k vám a vašemu otci stihla připojit těsně před vypuknutím války a později téhož roku jste se všichni přestěhovali do Cookstownu v Severním Irsku. Tam si váš otec našel práci v textilní továrně. Jak jste se tam všichni zabydleli?
Alf Dubs: Myslím, že to pro mé rodiče muselo být velmi těžké, protože lidé předtím se moc nesetkávali se Středoevropany.
Moderátorka: Vzpomínáte si, že si toho byl váš otec vědom? Zejména proto, že byl ohrožen a musel opustit Československo?
Alf Dubs: No, byl považován za přátelského cizince, protože pocházel ze země, která byla takříkajíc pro-britská, nebo pro-západní. Jednou se stala taková příhoda, když mě vzal do kina v tom malém městečku. A protože byl cizinec, měl zákaz vycházení. Musel být doma do deseti večer a já byl v kině. U dveří stál policista, tak můj otec řekl policistovi, že v tom kině je ještě můj syn, že je v pořádku a že půjde sám domů, až film skončí. Můj otec odešel domů, aby byl v 10 doma, film skončil a já se vypravil sám domů. Domov je zvláštní zážitek.
Moderátorka: V Cookstownu jste nebyl dlouho, asi rok, myslím. Když váš otec náhle zemřel na infarkt, muselo to být další obrovské trauma, které jste musela překonat.
Alf Dubs: Když na to vzpomínám, bylo to pro mě velmi těžké. Byl jsem docela v šoku, víte, byli tam lidé, kteří byli přátelští, a myslím, že jsme pár dní bydleli u jiné rodiny. Lidé byli přátelští, ale moje matka se ocitla v hrozné situaci, protože byla v cizí zemi. Bez příjmu, bez manžela, nevěděla, co si počít. Pak se snažila sehnat práci. Ale bylo to malé město v Severním Irsku. Je docela těžké najít práci, tak jsme odjeli do Manchesteru, kde jsme měli přátele ze střední Evropy, kteří mě ubytovali na gauči. Matka mě poslala do školy, kterou provozovala česká vláda a chodilo tam asi 152 Čechů. Já jsem byl ve Walesu a ona si našla práci v takzvaných britských restauracích nebo kavárnách, které hlavně vařily obědy pro lidi z válečných továren.
Moderátorka: Je výživová poradkyně. Měla kvalifikaci výživové poradkyně.
Alf Dubs: Ano, ale začala drhnout podlahy a postupně se vypracovala a dostala se na vyšší pozici.
Moderátorka: Akceptovali ji tam?
Alf Dubs: No, byla tam jedna epizoda. Britské restaurace se pak staly základem pro školní stravování. Ona vedla jednu z nich, jedno z těch zařízení. Ale přestěhovala se do Blackburnu, protože dostala povýšení na druhou vedoucí školního stravování a její šéf odešel a moje máma se přihlásila o místo šéfky a nikdo nebyl jmenován, tak to dělala dalších šest měsíců. Zastávala tu funkci rok. Pak se znovu ucházela o nejvyšší pozici. Byla odmítnuta a zaslechla, jak někdo říká, že tu práci nedají žádné zatracené cizince. Byla tím neuvěřitelně rozrušená. A já nebyl dost zralý na to, abych věděl, jak ji podpořit. Možná jsem se o to měl pokusit, ale prostě jsem nevěděl, co mám dělat, a nakonec tu práci dostala. Vlastně jinde.
Moderátorka: Jak říkáte, byl jste tehdy mladý, takže jste pro to neměl nadhled. Ale když se na to díváte zpětně, jak se cítíte ohledně toho, co se vám podařilo v životě, který pro vás oba vytvořila?
Alf Dubs: Myslím, že mi ukázala, že v sobě má sílu, o které jsem dříve nevěděl. Viděl jsem ji jen jako mámu, nic víc. Ale pak, když se ocitla v těžké situaci, ukázala svou vnitřní sílu, kterou jsem si uvědomil a začal oceňovat, jak jsem dospíval, a ona si krok za krokem vybudovala slušný život. Žili jsme v malé vesnici v podnájmu, ale nakonec se jí všechno dařilo. Vybudovala si okruh přátel, ale pak onemocněla leukémií. A doktor, konzultant v nemocnici. Mluvil jsem s ním. Zeptal jsem se, kolik jí zbývá. Pět let.
Moderátorka: Říkal jste, že se pochopitelně ohlížela za svým životem v Československu, když byl ještě váš otec naživu, jako za jakousi zlatou érou. Co říkala o svém předchozím životě?
Alf Dubs: Vzpomínám si, že když jsem byl teenager, vyprávěla mi, jak dobrý život měla v Praze, protože měla manžela, slušný příjem, okruh přátel. Pro ni to byla zlatá éra. Já si ale říkal, že to není pro mě, protože jsem byl tehdy velmi mladý a nemohl jsem žít minulostí. Musel jsem se dívat do budoucnosti a budovat si život v této zemi. Nemohl jsem se upínat k minulosti, protože ta zlatá éra pro mě prakticky nic neznamenala.
Moderátorka: O tom, co se stalo dál, se dozvíme za chvíli. Ale nejdřív bychom si rádi poslechli další hudbu. Vaše čtvrtá volba, prosím. Co bude dál?
No, je to italská skladba. Jmenuje se Bandiera Rosa a je to něco jako Rudá vlajka. Víte, nutí to člověka pochodovat a zpívat a měnit svět a tak. Dodává to spoustu elánu. A ta hudba je dodnes aktuální. Nějakým způsobem. V této zemi máme i jiné dobré levicové písně, ale nemají takové nadšení a energii jako tahle.
(...)
Moderátorka: Bandiera Rossa, Rudá vlajka od Canzoniere delle Lame. Zatímco se vaše matka snažila uživit v Manchesteru, vás poslali do internátní školy pro české uprchlíky v Powys ve Walesu. Jaké to pro vás bylo?
Alf Dubs: Bez zbytečných emocí jsem zjistil, že moje matka spí na gauči u přátel v Manchesteru a já se bál, že s ní ztratím kontakt a už ji nikdy nenajdu, protože jsem neměl pocit, že mám domov. Myslím, že to asi vidím s odstupem času. To mě asi zasáhlo a cítil jsem se trochu ztracený. Protože i když je člověk pryč ve škole, rád by cítil, že má nějaké místo, kam patří, domov. A já jsem v té době neměl vůbec žádný pocit domova.
Moderátorka: Vím, že jste se velmi brzy začal zajímat o politiku. Vzpomínáte si, jak k tomu došlo?
Alf Dubs: Myslím, že už od raného věku jsem se snažil přijít na to, proč se mi to všechno stalo. Jak se to stalo. Přemýšlel jsem o tom a říkal si, že pokud zlí lidé mohou způsobit tak strašné věci, zlí lidé v politice, možná by politika mohla být také použita k lepším účelům. Takže jsem se vášnivě zajímal o politiku. Moje máma mě vzala do penzionu poblíž Blackpoolu, když se blížily výsledky voleb v roce 1945. Obvykle se většina hlasů sčítá přes noc, ale protože se vracely hlasy od britské armády, která byla v zahraničí na Dálném východě, museli všechny volební lístky dopravit zpět do Anglie, takže se začalo sčítání hlasů až ráno následujícího dne. Lidé v penzionu, kde jsme s maminkou bydleli, nám řekli, ať jdeme na hlavní náměstí, kde BBC bude vysílat výsledky voleb. Bylo to v roce 1945. Bylo mi 13 nebo 14 let. V poledne byl stav asi 120 pro labouristy a 30 pro konzervativce a já jsem slyšel hlas: „Bože můj, to je konec Anglie.“ Ne, mě velmi zajímalo, co se děje, znárodnění dolů. A pak jsem samozřejmě byl v nemocnici ve Stockport Infirmary a přišel primář. A v té době, když přišel primář nebo vrchní sestra, museli jste stát v pozoru, protože to bylo jako by přišla královna nebo král. A když procházel kolem, řekl jsem: „Mám otázku.“ Zeptal jsem se: „Budeme mít oslavu?“ On odpověděl: „K čemu?“ "No, nemocnice jsou naše. Je to první den, kdy jsou nemocnice naše," a on odešel a já byl jediným dítětem na oddělení a ostatní lidé se ptali: „Co se děje?“ Vysvětlil jsem jim, že nemocnice je naše. Byl to den oslav a ten den začalo fungovat britské státní, znárodněné zdravotnictví!
Moderátorka: Studoval jste politologii a ekonomii na London School of Economics a po absolvování jste pracoval jako učitel, poté v reklamě. Ale vaším posláním byla politika. V roce 1970 jste se stal místním radním. Poprvé jste kandidoval do parlamentu. Tehdy jste byl poražen. Ale v roce 1979, v roce drtivého vítězství Margaret Thatcherové, jste tento trend prolomil a vyhrál v Battersea South. Co si z těch voleb pamatujete?
Alf Dubs: Především to byl volební obvod Labouristické strany s velmi těsnou většinou, takže se očekávalo, že o něj přijdeme. O většinu ostatních volebních obvodů Labouristické strany, které byly podobné nebo dokonce větší, Labouristická strana přišla.
Moderátorka: Jak těsné to bylo při tech volbách?
Alf Dubs: Zvítězil jsem o 302 hlasů.
Moderátorka: Probíhalo přepočítávání hlasů?
Alf Dubs: Ano, byly dvě přepočítání a pokaždé jsem byl ve vedení, takže jsem byl zvolen.
.
Moderátorka: A jaký to byl pocit?
Alf Dubs: Byl jsem úplně zmatený a nečekal jsem to. Emocionálně jsem na to nebyl připravený. Ideologicky jsem nebyl připravený tak moc změnit svůj život. Politicky jsem na to připravený byl, ale emocionálně ne. Vlastně jsem pracoval pro místní úřad. Musel jsem se pokusit opustit svou práci, svůj stůl a dostat se do Westminsteru.
Moderátorka: A jaké to bylo, když jste tam přišel poprvé?
Alf Dubs: No, zaprvé panovala ve straně labouristů ponurá nálada, protože jsme právě prohráli volby po letech u vlády.
Moderátorka: Byl jste tam ten veselý, ten jediný veselý člověk, nebo ne?
Alf Dubs: No, ano, bylo to trochu tak. Pamatuji si, že jsem mluvil se všemi těmi mocnými lidmi. Seděl jsem vedle Jima Callaghana, který byl do voleb premiérem. Povídali jsme si. Víte, právě odstoupil z funkce předsedy. Předsedy Labouristické strany. Ale mísil jsem se mezi všechny ty lidi. A pomyslel jsem si: „Bože.“ A pak jsem měl poprvé položit premiérce otázku. Vstal jsem a byl jsem úplně ohromený. Řekl jsem si: „To jsem opravdu já, já stojím v Dolní sněmovně a kladu otázku britské premiérce?“ Málem jsem zapomněl svou otázku, doplňující otázku, byl jsem z toho trochu zmatený. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si na to zvykl, ale nakonec se mi to podařilo. Doufám, že ano.
Moderátorka: Je čas na další skladbu z vašeho pátého výběru. Co bude dál?
Alf Dubs: Další skladba je od Mozarta, kterého miluji. Je to Mozartův koncert pro lesní rohy. Vím, že někteří lidé si myslí, že musím být zastáncem lovu lišek, protože má něco společného s lovem lišek. Ale odpověď je, že liščí hon vůbec nemám rád, ale je to krásná skladba, má spád, má rytmus. Celkově z ní vyzařuje krásný pocit a já si myslím, že je skvělá na poslech. Mohl bych ji poslouchat celý den.
(...)
Moderátorka: Allegro z Mozartova Koncertu pro lesní roh č. 1 D dur, v podání Barryho Tuckwella a Akademie svatého Martina v polích pod vedením Sira Nevilla Marinera. Pane Dubsi, v roce 1987 jste přišel o poslanecké místo a stal se ředitelem Rady pro uprchlíky. Byl jste prvním uprchlíkem, který stanul v čele této charitativní organizace. Jaký vliv měly vaše vlastní zkušenosti na práci, kterou jste tehdy vykonával?
Alf Dubs: Vzpomínám si, že k nám přišli uprchlíci z Bosny. Hledali jsme podporu pro lidi z těchto zemí. Když jsem s nimi mluvil osobně, věděli, jaká je moje minulost. A já věděl, jaká je jejich minulost. Okamžitě jsme k sobě pocítili přátelství, které bylo vřelé a příjemné, protože jsem s nimi mluvil a oni cítili, že jsem v jistém smyslu jedním z nich.
Moderátorka: Jak jsme slyšeli, Alfe, v roce 1994 jste se stal členem Sněmovny lordů a v roce 1997 vás Tony Blair jmenoval parlamentním náměstkem ministra pro Severní Irsko pod vedením Mo Mowlamové. Jaké to pro vás tehdy bylo?
Alf Dubs: Zaprvé, Mowlamová byla fantastická šéfka a skutečnost, že jsme se snad posunuli směrem k mírovému procesu, byla možná mnohem více uspokojující než pouhé zvládání velmi obtížné situace. Během mého působení se tam děly strašné věci. Byly tam bombové útoky a tak dále. Na druhou stranu si ale myslím, že to byla také velká čest být tam a být tam v tak důležitém období pro ně i pro zemi.
Moderátorka: Popisujete to jako jedno z nejhrdějších období své kariéry. Co vás tak naplňovalo hrdostí?
Alf Dubs: Doufám, že jsem nějakým způsobem přispěl k mírovému procesu. Doufám, že tím, že jsem tam byl, že jsem se setkal se všemi klíčovými hráči. Se všemi těmi lidmi, důležitými lidmi, ať už si o nich kdo myslí cokoli. Bylo to velké privilegium se s nimi setkat, ale především být schopen navázat vztahy a přispět k lepšímu porozumění a pomoci lidem v Severním Irsku uvědomit si, že nám na nich všem velmi záleží, že nám záleží na jejich životech a že nám záleží na tom, co můžeme udělat, aby se jejich životy zlepšily.
Moderátorka: Byl jste v místnosti, když byla podepsána Velkopáteční dohoda v dubnu 1998, kterou skončil terorismus v Severním Irsku.
Alf Dubs: No, Ian Paisley stál venku ve sněhu, křičel nadávky a říkal, že je to všechno špatně. Byl naprosto proti. Nakonec se smířil, ale až po podpisu. A byla tam skupina milých žen, které založily ženskou koalici, a já jsem se mezi nimi procházel a povídal si s nimi, a ony tam byly, aby vyjednávaly. Nabídly mi čaj a koláče. Protože takhle to dělají a myslím, že významně přispěly k mírovému procesu, protože v jednu chvíli jsem viděl Gerryho Adamse, jak si mumlá a vypadá, jako by odcházeli z budovy. Řekl jsem: „Proboha, neodcházejte. Ne, ne, ne, promiňte. Ještě se bude jednat.“ Tak se to všechno odehrálo. A pak se to stalo.
Moderátorka: Takže jste se podílel na tvorbě historie, ale také jste rozuměl a poznával svou vlastní historii. Myslím, že jste se poprvé setkal se sirem Nicholasem, Nicky Wintonem, v roce 1988, a samozřejmě jste vždy věděl, že jste do Velké Británie přijel v rámci Kindertransportu. Jak jste se dozvěděl o samotném Nicholasovi a o tom, jak organizoval tyto vlaky?
Alf Dubs: No, byl tam pořad s Esther Rantzen, ve kterém byli hlavně lidé z Kindertransportu.
(Pozn JČ: Vzpomínám na ten pořad, jako by to bylo dnes. Esther Rantzen byla moderátorkou vysoce populárního spotřebitelského pořadu v televizi BBC s titulem "That's Life!" (To je život). Pořad kriticky řešil různé spotřebitelské skandály a byl založen na ironii a humoru. Pak se ale Esther Rantzen nějak dověděla o Nicholasi Wintonovi a jeho kindertransportech z Československa a pozvala ho do živého vysílání svého pořadu. Netušil nic. Pořad vysvětlil, co Winton dokázal. Winton při tom stál na jevišti a popřad se vysílal z divadelního sálu, jehož sedadla byla plně obsazena diváky. A v jednu chvíli Esthern Rantzenová řekla, "Prosím, mohli by se postavit ti z diváků, kterým pan Nicholas Winton zachránil život?" A v tu chvíli povstali všichni přítomní diváci. Stovky lidí.)
Alf Dubs: Já jsem v tom pořadu nebyl a v jednu chvíli se Esther Rantzen zeptala, jestli by mohli vstát ti, kteří vděčí za svůj život Nicholasovi Wintonovi, a všichni vstali, vstali.
Moderátorka: Proč jste v něm nebyl?
Alf Dubs: Nevím a nikdy jsem to nezjistil. Vím jen, že v jednu chvíli promítli na plátno něco z jeho deníku o lidech, které. A bylo tam i moje jméno. Bylo to součástí toho filmu.
Moderátorka: Věděl jste o tom?
Alf Dubs: Ne, můj tchán mi zavolal a řekl: „Hele, rychle se na to podívej. Měl bys to vidět. Něco je v televizi.“ Tak jsem zapnul televizi a bylo tam několik jmen z jeho knihy všech lidí, kteří přijeli tím vlakem, kterým jsem přijel já v červnu 1939. A bylo tam i moje jméno.
Moderátorka: A jak jste se seznámil se sirem Nicholasem?
Alf Dubs: No, bylo pak hodně akcí. Byly pro něj pořádány narozeninové oslavy. Oslavy se konaly v jeho domě v Maidenheadu. Oslavy jeho narozenin se konaly na českém velvyslanectví v Londýně. A já jsem si byl velmi vědom toho, že mu chci poděkovat, cítil jsem se mu zavázán a chtěl jsem mu dát najevo, jak moc si ho všichni vážíme. Ale kolem bylo spousta lidí a myslím, že on byl velmi pyšný na všechny, kteří přišli, protože byli žíví. Když se podíváte na nás, kteří jsme přišli, bylo nás 666 nebo kolik, plus naše děti a další vnoučata, dokonce i spousta lidí, kteří mu vděčili za život, a myslím, že na to reagoval tichou hrdostí. Takže jsme ho poznali docela dobře a díky němu jsme se poznali i mezi sebou.
Moderátorka: A vás měl velmi rád, protože sám měl velký zájem o politiku, že?
Alf Dubs: Miloval politické debaty. Ano, občas jsme spolu obědvali a povídali si o politice a on se ptal na děti, uprchlíky z jiných zemí a co bychom mohli ještě udělat. Byl to velmi skromný muž, ale velmi, velmi oddaný. Byl pro nás všechny příkladem. Protože když v roce 1938–39 přijel do Prahy, viděl, co se děje, a řekl, že je to strašné. Mnoho lidí říká „hrozné“. On se ale lišil, protože pak řekl: „A já s tím musím něco udělat.“ On, Nicky Winton, s tím musel něco udělat, takže pro mě bylo velkou ctí ho poznat a být jeho přítelem, a to byla důležitá část mého života.
Moderátorka: Pusťme si ještě trochu hudby, Alfrede. Dnes je to vaše šestá volba. Co bude dál a proč jste si to vybral na ostrov?
Alf Dubs: No, teď je to Danny Boy. Byla jedna příležitost. Když jsem slyšel Johna Humea, to je skvělý, skvělý severoirský politik, který sehrál klíčovou roli při bourání bariér a zahájení mírového procesu, byl velmi důležitou postavou v historii Irska. Vzpomínám si, jak jednou zazpíval Danny Boy. Všichni jsme měli slzy v očích. Nezpíval to jako politik, který zná text, ale zpíval to krásně. Odráží to všechno, čemu věřím o Irsku, a emoce, které spojuji s časem, který jsem tam strávil, a doufám, že jsem i já malou měrou přispěl k mírovému procesu.
(...)
Moderátorka: Danny Boy Daniel O'Donnell. V roce 2016 jste předložil návrh na změnu § 67 zákona o imigraci, který žádal vládu, aby přijala do země 3000 nezletilých uprchlíků bez doprovodu. Tento návrh se stal známý jako Dubsův dodatek. Před předložením tohoto návrhu jste navštívil uprchlické tábory v Calais a Řecku. Co vás tam nejvíce zasáhlo?
Alf Dubs: Velmi mě dojalo, když jsem mluvil s některými z dětských uprchlíků, zejména když mi vyprávěli své příběhy. Když mi vyprávěli o svých dlouhých cestách, o strašných zážitcích. O boji o život svých rodin a tak dále. O strašných zážitcích, kterým unikli. Lidé se mě někdy ptají, jaké to je dnes pro uprchlíky přicházející do Británie ve srovnání s tím, jaké to bylo v letech 1938–1939. Myslím, že dnes je to trochu méně soucitné. Nezapomeňte, že Británie byla v letech 1938–1939 úžasná. Británie přijala 10 000 dětí v rámci Kindertransportu, což byly děti uprchlíků bez doprovodu. V Dolní sněmovně se vedly diskuse o tom, zda je máme přijmout. Ale faktem je, že jsme přijeli a myslím, že celkově jsme byli velmi vřele přijati a dostali jsme fantastické příležitosti. Rád bych věřil, že děti uprchlíků, které přicházejí dnes, jsou přijímány stejně a mají stejné příležitosti, jaké jsem měl já. Pozměňovací návrh nakonec prošel, ale bez závazku vlády ohledně počtu dětí, které přijme, a v roce 2017 vláda program ukončila. Nakonec sem tedy přišlo 480 dětí, což je neuvěřitelné – změnit 480 životů k lepšímu.
Moderátorka: Vím ale, že jste chtěl, aby jich bylo víc. Jak jste vnímal úspěchy tohoto programu a počet dětí, kterým se podařilo pomoci?
Alf Dubs: I příchod jediného uprchlického dítěte je vítězstvím pro lidstvo, ale bylo zklamáním, že jich bylo tak málo.
Moderátorka: Ano. Jak se vyrovnáváte s neúspěchy? Myslím tím, s něčím, co pro vás bylo tak osobní a s čím jste měl tak silnou emocionální vazbu?
Alf Dubs: No, měl bych být opatrný, protože jsem vždy tvrdil, že příčina uprchlické krize by neměla být přímo ovlivňována osobou, která předkládá argumenty. Ale vzhledem ke svému původu jsem se nemohl neangažovat emocionálně. Podívejte, tehdy jsem o tom nikdy nemluvil. Nechtěl jsem, aby se tomu říkalo Dubsův dodatek. Moje minulost vyšla najevo, protože ji vyhrabala média. Nikdy bych s tím takhle veřejně nevystoupil. Ale nakonec se to politicky ukázalo jako docela užitečné.
Moderátorka: Vláda argumentovala, že uzavření programu povzbudí další děti k riskantní cestě do Velké Británie a podpoří převaděče. Jak jste na to reagoval?
Alf Dubs: Řekl jsem Therese Mayové: „Podívejte, nemůžeme přijmout všechny, ale dlužíme to tradicím této země a těmto mladým lidem, a někteří z nich by sem měli přijít. Nemyslím si, že by automaticky platilo, že pokud sem někteří přijdou, ostatní budou chtít jít stejnou cestou. Mohli by, ale nemuseli. Ale podívejte, nemyslím si, že bychom mohli sedět a říkat, že necháme děti spát pod plachtami v Calais, že jim nedáme pořádné jídlo a oblečení. To lidem nemůžeme udělat. Musím říct, že je obrovský rozdíl mezi ekonomickými migranty. Není nic špatného na tom být ekonomickým migrantem. Lidé přicházejí. Potřebujeme pracovní sílu a potřebujeme také lidi v našich nemocnicích, pečovatelských systémech a tak dále. Ale je rozdíl mezi nimi a žadateli o azyl, kteří tvoří malou část z celkového počtu, i když někdy máte pocit, že všichni přicházejí přes tento kanál na lodích.
Mimochodem, zcela odsuzuji obchodníky s lidmi, kteří ohrožují životy, ale myslím si, že musíme lidem vysvětlit, proč sem jednotlivci přicházejí hledat bezpečí a že dnešní situace je jiná než v roce 1939, jednoduše proto, že díky televizi jsou lidé více informováni o příchozích a tak dále. A myslím si, že musíme hledat porozumění. Můj argument je, že pokud lidem vysvětlíme, před čím tito uprchlíci utíkají, před hroznými zážitky z války... Mluvil jsem se syrským chlapcem. Před jeho očima vybuchla bomba a zabilo jeho strýce, nebo otce. Bombardování v Aleppu, Damašku... To jsou šokující věci, které se mohou člověku stát. Bude to mít na celý život. A myslím, že je důležité, abychom pochopili, před čím lidé utíkají a proč jim jako lidským bytostem dlužíme povinnost poskytnout jim bezpečí, ne všem, ale alespoň některým z nich. Měli bychom to udělat společně s ostatními zeměmi. Není to něco, co by Británie měla dělat sama, ale měli bychom hrát svou roli.
Moderátorka: Nyní je u moci nová vláda. Nynější labouristická ministryně vnitra Yvette Cooperová, podle mého názoru byla jednou z prvních podporovatelek Dubsova pozměňovacího návrhu. Myslíte si, že je v této otázce třeba udělat více, nebo stále vedete rozhovory?
Alf Dubs: Být v opozici je ale něco jiného než být ve vládě. Chápu to a chápu tlak na ně. Ale myslím si, že od této vlády nedostaneme vše, co chceme. Pokud to však neudělají, řekneme jim, co si o tom myslíme. 480 dětí se sem dostalo.
Moderátorka: S mnoha z nich jste se setkal.
Alf Dubs: Setkal jsem se s některými z těch, kteří to zvládli. Ano. A v současné době se jim daří dobře a vždycky jsem rád, když se s nimi setkám, protože se mohu setkat jen s malou částí z nich, ale vždycky mě potěší, když se setkám s uprchlíky, kteří přijedou, a mohu s nimi sdílet své zkušenosti.
Moderátorka: A co ty děti, které vám děkují? Jaký je to pocit, když se s nimi setkáváte?
Alf Dubs: No, ano, je hezké, když vás někdo ocení. Ale víte, v tom smyslu to není tak důležité. Myslím, že je důležitější, aby poděkovaly lidem v Británii, a já vždycky říkám, že chci poděkovat této zemi, protože pro mě byla úžasná.
Moderátorka: Je čas přejít k hudbě, k vaší předposlední skladbě. Co uslyšíme v sedmé skladbě?
Alf Dubs: Je to Leonard Cohen. Take this waltz. Před mnoha lety šla moje dcera na koncert. Vrátila se a nadšeně vyprávěla o Leonardu Cohenovi a Take this Waltz. Od té doby máte jinou věkovou skupinu posluchačů, kteří vědí, co to všechno znamená. Ale myslím, že je to úžasná skladba. Je emotivní. Původně ji napsal španělský básník a Cohen ji upravil. Myslím, že je to krásná, krásná skladba.
(...)
Moderátorka: Leonard Cohen a Web Sisters. Take this waltz. Od té doby, co jste jako malý chlapec odešel z Prahy, jste se tam několikrát vrátil. Kam jezdíte? A co tam děláte?
Alf Dubs: Byl jsem tam na dovolené, na konferencích a jednou jsem se zúčastnil akce na počest Nickyho Wintona. Setkali jsme se na nástupišti pražského hlavního nádraží, odkud odjížděly vlaky kindertransportu. Bylo to opět emotivní zážitek, protože to bylo stejné nástupiště. Byla tam ještě jedna osoba, myslím, že také z kindertransportu, a my jsme spolu na nástupišti mluvili o významu této události a pak jsme jeli na venkov do malé vesničky, kde jsme zasadili stromy na památku Nickyho Wintona. To jsou všechno velmi, velmi emotivní zážitky.
Moderátorka: A nedávno jste také získal zpět české občanství.
Moderátorka: Bylo to příjemné mít ho v ruce, mít ten kousek země, kde jste se narodil?
Moderátorka: Mluvil jste o tom, jak jste jako malý chlapec pociťoval úzkost z toho, že nemáte domov, kam se můžete vrátit, nějaký stabilní domov. Zajímalo by mě, co pro vás dnes domov znamená. Kde se dnes cítíte nejvíc doma?
Alf Dubs: Doma jsem tady, všechno, co mě tvoří, mě udělalo Britem. Pokud se ptáte, kterou část Spojeného království miluji, je to Lake District.
Moderátorka: Chodíte po horách už mnoho let.
Alf Dubs: Jsem vášnivý turista a strávil jsem spoustu času chozením po horách i v Lake Districtu v nadmořské výšce 200 metrů. V nadmořské výšce 300 metrů se problémy světa zdají docela malé. Ve výšce 600 metrů jsou problémy už maličké. Ve výšce tisíc metrů, jaké problémy? Je to tedy velmi terapeutické a zároveň naprosto příjemné a mezi hlidmi, co chodí po horách, panuje kamarádství. Jsme všichni přátelé. Děláme to společně a unikáme.
Moderátorka: A samozřejmě jsme dnes hodně vzpomínali. Když se zamyslíte nad tím malým chlapcem, který před 80 lety přijel v šesti letech na Liverpool Street Station s psí známkou na krku, co by si asi pomyslel o životě, který jste si tady ve Velké Británii vybudoval?
Alf Dubs: Nevěřil by tomu. Nevěřil by, že je to možné. Víte, myslím, že tato země mi dala skvělé příležitosti a rád bych, aby uprchlíci, kteří sem dnes přicházejí, měli stejný pocit přijetí a dostali stejné příležitosti, jako jsem dostal já.
Moderátorka: Je téměř čas poslat vás na opuštěný ostrov, kde vás čeká další dobrodružství. Jste nadšený milovník přírody, tak doufám, že na vašem ostrově bude kopec.
Alf Dubs: Ano, doufám v to. Ano, rád bych se udržoval v kondici procházkami, pokud budu úplně odříznutý od světa, jak to na tom ostrově bude. Ano, rád bych měl pocit, že mohu něco dělat, abych se udržel v kondici.
Moderátorka: A pak pokračovat dál a mít tu neuvěřitelnou energii. Víte, je vám už přes 90, ale zajímalo by mě, jak se budete cítit bez toho politického shonu. A co vás bude pohánět a udržovat v aktivitě?
Alf Dubs: No, myslím, že mi to bude chybět. Chtěl bych vědět, co se děje, ale budu to muset odložit a pak se zamyslet a přizpůsobit se novému způsobu života.
Moderátorka: A samozřejmě budete mít svou hudbu, která vám bude dělat společnost, včetně této poslední skladby. Vaše poslední volba pro dnešek, číslo 8. Co si poslechneme?
Alf Dubs: Ano, Beethovenovu Óda na radost. Miluji ji. A myslím, že Evropská unie udělala skvěle, když ji vybrala. Je to nádherná skladba, která se hodí jako hymna Evropské unie. Pro mě má dva významy. Vytváří mi příjemnou vizuální spojitost s kontinentem. A také mi dává pocit, že EU je velmi pozitivní společenství.
(...)
Moderátorka: Beethovenova Óda na radost ze 4. věty Symfonie č. 9 v podání Gewandhaus Orchestra Lepizig. Alfe Dubsi, teď vás pošlu na ostrov. Dám vám Bibli. Kompletní dílo Williama Shakespeara a můžete si vzít ještě jednu knihu. Co si vyberete?
Alf Dubs: Ach. Strávil jsem spoustu času přemýšlením o tom. Měl jsem tolik knih, které jsem si chtěl vzít s sebou. Dobře, před lety jsem četl knihu od Zoly s názvem Germinal, která byla o severní Francii, o hornících a jejich životech. Byla to velmi dojemná a silná kniha. Je to už dlouho, co jsem ji četl, a těším se, až si ji znovu přečtu. Budu sedět na svém opuštěném ostrově a budu si ji užívat. Velmi silná kniha.
Moderátorka: Samozřejmě, je vaše. Můžete si vzít i luxusní předmět. Co by se vám líbilo?
Alf Dubs: Mluvili jsme o horské turistice. Předpokládám, že na tom opuštěném ostrově bude hora. Předpokládám, že mi na tom ostrově dáte horu.
Moderátorka: Je to ostrov vaší fantazie, pokud říkáte, že na něm je hora, tak tam asi je.
Alf Dubs: To by se mi líbilo. Chtěl bych pár turistických bot a nepromokavou bundu. S blížící se klimatickou změnou možná pouštní ostrov nebude už dlouho pouštní, takže tam možná bude pršet, ale chtěl bych turistické boty, protože bych se rád udržoval v kondici.
Moderátorka: To je pravda, nejlepší volba. Buďte připraven.
Alf Dubs: A rád bych na pouštním ostrově vzpomínal na poslední události.
Moderátorka: A nakonec, kterou z osmi skladeb, které jste nám dnes představil, byste chtěl zachránit před vlnami?
Alf Dubs: To je velmi těžké, asi musím rychle přemýšlet. Asi Coltrane, něco, co bych si rád poslouchal pořád dokola, a rád bych to měl jako podkres pro spoustu věcí, které budu na pustém ostrově dělat. Vyberu Coltrana.
Moderátorka: Myslím, že je to skvělá volba. Alfe Dubsi, moc děkujeme, že jste nám představil své Desert Island Discs.
Alf Dubs: Děkuji vám za příležitost zúčastnit se.
Anglická nahrávka tohoto pořadu na serveru BBC ZDE
423
Diskuse