Trumpova noční můra: muslimský socialista dobyl New York

27. 6. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 8 minut
30753

New York je v mém životě klíčový. Jako devatenáctiletý jsem se tam přestěhoval a studoval žurnalistiku na jejich nejlepší univerzitě. Díky této zásadní roli, kterou v mém životě sehrál, dodnes vše, co se v New Yorku děje, bedlivě sleduji. Místní volby Demokratické strany, v nichž se vybíralo, kdo bude jejich kandidátem na starostu na konci tohoto roku, byly velmi sporné a dramatické. S Andrewem Cuomem na startovní pozici nakonec přinesly vítězství nováčkovi, který je socialista, muslim, narozený mimo USA, vystupuje proti izraelské genocidě v Gaze, je mladý a přátelský k Instagramu-TikToku. A také je to rapper. 

 
Osobně bych po sledování debat v televizi a zjišťování informací o kandidátech dal přednost Bradu Landerovi, ale i on nakonec dal svou podporu Zohranu Mamdanimu, kometě, která závod ovládla.

New York byl vždy městem drsných protikladů, místem, kde obscénní bohatství hraničí s drtivou chudobou, kde ambice stoupají k nebesům vedle beznaděje. Mario Cuomo, zesnulý guvernér, jehož stín dodnes zahaluje město, to chápal lépe než většina. Jeho slavný projev na sjezdu demokratů v roce 1984, odpověď na Reaganovo „zářící město na kopci“, líčil New York jako dickensovský – pravý „Příběh dvou měst“. Byla to výzva k uznání těžkostí, které hnízdí jen kousek od pozlacených bulvárů, prosba o politiku zakotvenou v „tvrdé pravdě“. 

Jeho syn Andrew, kdysi dědic tohoto odkazu, tuto základní lekci zřejmě zapomněl. Jeho drtivá porážka v demokratických primárkách na starostu neznámým třiatřicetiletým demokratickým socialistou Zohranem Kwame Mamdanim není jen osobním ponížením; je to seismický posun, který se ozývá v mocenských chodbách a doznívá až v autokratické enklávě Mar-a-Lago.

Kampaň Andrewa Cuoma byla relikt. Spoléhal na nevyhnutelnost svého vítězství, obchodoval s pošramoceným rodinným jménem a podporou vyhaslých hvězd jako Bill Clinton a Mike Bloomberg. Byla to politika vedená z penthouse – drahé reklamy, odtažitá prohlášení, hluboký rozpor s ulicemi, kde Newyorčané zápasí s dusivou realitou nedostupného bydlení, nespolehlivé dopravy a strachem, že je americký sen opustil. Jeho poslední hodinové objetí se stranickými dinosaury působilo spíš jako smuteční pochod za zašlou éru, připomínající prezidentskou kampaň, která podobně nepochopila situaci.

A pak je tu Zohran Mamdani. Poslanec státního shromáždění prvního funkčního období z Astorie v Queensu, narozený v Ugandě indicko-ugandskému akademickému otci a indicko-americké filmařce, vyrůstal krátce v Jižní Africe, než našel v sedmi letech domov v New Yorku. Bývalý poradce pro bydlení, který na vlastní oči viděl vystěhovávání, hiphopový umělec známý jako Mr. Cardamom a člen Demokratických socialistů Ameriky (DSA). Jeho program se čte jako progresivní manifest pro město v krizi: zmrazení nájmů, vytvoření regulovaných činží, městské autobusy zdarma a péče o děti, městem provozované obchody s potravinami proti „potravinovým pouštím“, financované daněmi pro bohaté. 

Pro establishment to vypadalo jako boj s větrnými mlýny, nebezpečné. Redakční rada New York Times ho odmítla jako nezkušeného, jeho agendu označila za „vysokooktanovou verzi neblahého starostenství pana de Blasia“. 

Přesto Mamdani udělal to, co Cuomo nedokázal: prochodil město. Mluvil – neúnavně, s kýmkoli, kdo byl ochoten naslouchat, od příznivců po skeptiky. Prošel celý Manhattan a prohlásil: „Newyorčané si zaslouží starostu, kterého mohou vidět, slyšet, dokonce na něj křičet. Město je v ulicích.“ Odmítl zmírnit své přesvědčení, neochvějně odsuzoval akce Izraele v Gaze jako genocidu navzdory obviněním z antisemitismu, podporoval zákon „Not On Our Dime!“ („Ne za naše peníze!“), který má zablokovat financování nelegálních izraelských osad newyorskými charitami. 

Nehledal požehnání staré gardy; jeho podporu mu vyjádřili Alexandria Ocasio-Cortezová a Bernie Sanders, hlasy vzestupné, neklidné levice. Nekandidoval na základě strachu, ale na základě konkrétního, byť ambiciózního, slibu dostupnosti a důstojnosti pro pracující a střední třídu drcenou rostoucími náklady města.

Ironie je hluboká, téměř bolestivá. Na povrchu nemohou být mladý muslimský demokratický socialista a sedmdesátiletý miliardářský autokrat, který nyní obsadil Bílý dům na druhé, stále více samovládné období, rozdílnější. Mamdaniho politika je opakem trumpismu. Přesto jeho kampaň prokázala nepopiratelnou, byť znepokojivou, znalost politické učebnice, kterou Trump ovládl.

Dával velké, odvážné sliby – autobusy zdarma, zmrazení nájmů, zdanění bohatých – s plným vědomím obrovské obtížnosti jejich splnění, podobně jako Trumpova cesta posetá nepostavenými pohraničními  zdmi a nezrušenými zákony o zdravotní péči. Přijal kontroverzi a odmítl ustoupit, čímž zrcadlil Trumpův bojovný duch, byť nasměrovaný k naprosto odlišným cílům. Klíčové bylo, že pochopil bezprostřední sílu mluvení přímo k ekonomické úzkosti – k ceně potravin, k boji za zaplacení nájmu – řeči, kterou Trump demagogicky ovládá, když mluví o cenách vajec, ať už upřímně či ne.

Zatímco Trump si hraje na muže z lidu nad přepážkami fastfoodů, Mamdani mezi lidmi opravdu chodil. Jak poznamenal bývalý starosta Bill de Blasio: „Zohran vedl pozitivní kampaň o dostupnosti. Cuomo vedl velmi negativní, strachem založenou kampaň. To byl prostě obrovský rozdíl.“

Sám Trump, vždy instinktivní kontraúderník, hrozbu okamžitě rozpoznal. Během pár hodin označil Mamdaniho na Truth Social za „budoucího komunistického starostu New Yorku“ a „100% komunistického blázna“, posmíval se jeho hlasu, intelektu a podpoře od „AOC+3, samí troubové“. Byl to reflexní útok muže, který v Mamdaniho energii zdola a neomluvitelném progresivismu vidí přímý opak své vlastní verze vlády silné ruky. Pozná bojovníka, když ho vidí, a rvačku si užívá. Tento nový, neupravený proud demokratické politiky, poháněný mítinky typu AOCová/Sanders po celé zemi, konečně představuje opozici ochotnou čelit jeho populismu vlastním populismem, zakořeněným nikoli v zášti, ale v požadavku ekonomické spravedlnosti.

Porážka Andrewa Cuoma je víc než osobní selhání; je to vrávoravý závěr politické dynastie. Zapomněl na základní ponaučení svého otce: že duše New Yorku spočívá v uznání a snaze uzdravit jeho rozdělení, nikoli v nároku na nárok z titulu narození. Mario Cuomo mluvil k beznaději na neviděných místech. Andrew nabídl jen ozvěnu vybledlého jména a politiku minulosti.

Ohromující vítězství Zohrana Mamdaniho, skutečné politické zemětřesení, signalizuje, že demokratická základna v tomto klíčovém městě požaduje něco radikálně odlišného. Odmítá opatrné kalkulace, které vedly k národnímu ponížení v roce 2024. Přijímá politiku odvážné, ba až rušivé změny. Vrcholná, téměř tragikomická ironie spočívá v tom, že poučení bylo částečně získané pozorováním taktiky největšího strašáka tohoto hnutí. Mamdani využil energii performativnosti, sílu nesplněných tužeb a rezonanci ekonomické křivdy – nástrojů vypilovaných Trumpem – ale nasměroval je k vizi kolektivního povznesení a sociální demokracie.

Podle mého osobního názoru je Mamdani příliš velký demagog, je velmi zkušený v sebemarketingu, stejně jako většina „influencerů“ jeho generace. Prezidentem Spojených států se stát nemůže, protože se nenarodil na americké půdě. Dokáže však upoutat pozornost mladších voličů, věčných rebelů a médií, společenských i tradičních. Ví, jak si hrát s veřejností, jak říkat to, co chtějí slyšet, jak používat správnou intonaci a mimiku, vše je velmi umělé a profesionalizované, nikoli autentické. Jeho sliby jsou často fantazie, které nelze proměnit ve skutečnost, jak je v postmoderní politice běžné, ale hodí se do role, kterou demokratická strana zoufale potřebuje, někoho, kdo umí říkat věci tak, aby se lidem snadno, emotivně a ostře dostaly do hlavy. 

V prohlubujícím se stínu Trumpova druhého mandátu, kde se demokratické normy zdají stále křehčí, New York hodil rukavici. Zvolil si outsidera s vizí považovanou za radikální, vsadil na to, že příslib spravedlivějšího města, jakkoli těžko dosažitelný, stojí za boj. Bitva o duši New Yorku, a možná i náznak budoucnosti Demokratické strany, se nyní odehraje ne v tichých chodbách establishmentu, ale v hlučných, náročných ulicích, které Mamdani slíbil procházet. 

Autokrat v Mar-a-Lago si již brousí nože. Příběh těchto dvou měst – a těchto dvou Amerik – je stále zřetelnější.

1
Vytisknout
336

Diskuse

Obsah vydání | 27. 6. 2025