Dr. Sam Atar: Jeho jediným úkolem bylo zachraňovat životy a poskytovat lékařskou péči. Indonéská nemocnice byla jako jeho domov. Se svými zaměstnanci zacházel jako s rodinou. Hned po příjezdu tam byl malý kluk, který byl zraněn výbuchem, měl zlomenou ruku a obě nohy měl téměř utržené. Tak jsem se s ním seznámil a on nám pomáhal, asistoval nám. A pak jsme toho kluka odvezli na operační sál. Hned po příjezdu jsem se pustil do práce a ten den mi řekl, že ortopedický chirurg, který měl přijet do nemocnice, nepřijede, a on sám ortopedický chirurg není. Ale šel se mnou na ortopedickou kliniku a pomáhal mi prohlédnout a roztřídit asi 50 pacientů se zlomeninami. Byl to člověk, který šel příkladem. Jeho činy mluvily víc než slova a žádná práce pro něj nebyla pod jeho úroveň.

Dr. Sam Atar: Neviděl jsem toho žádné náznaky ani důkazy. Viděl jsem jen lékaře, který se snažil pomáhat svým pacientům.

Moderátorka: V této válce samozřejmě zahynulo strašně moc lidí, podle OSN zemřelo 1400 zdravotníků. Je to podle vás dáno pouhou povahou nemocnic, nebo mají zdravotníci pocit, že jsou terčem útoků?

Dr. Sam Atar:  Je to jako rodina. Je to jako komunita a vždy je těžké odejít, protože je tam ještě práce. V den, kdy jsem odjížděl, přivezli dívku, která měla rozdrcené obě nohy. Jeden z lékařů mi řekl: „Můžeš přijít na sál? Potřebuju tvou pomoc.“ Nevěděl, že jsem odjel. Vždycky je těžké odejít, protože máte pocit, že tam necháváte kus svého srdce, kus své duše, cítíte se trochu provinile, protože vy se můžete vrátit domů a oni tam musí zůstat. A pak vidíte ty podmínky a prostě vám to nepřijde spravedlivé.

Moderátorka: Jaká vzpomínka na doktora Marwyna vám zůstane?

Dr. Sam Atar:   Pamatuji si, když jsem ho poprvé potkal, když jsme pili čaj a kávu.  Jen mi poděkoval, že jsem přijel až do Gazy, abych pomohl, a vyprávěl mi strašné příběhy o tom, jak tady podle něj trpí spousta lidí. Staráme se o naše děti a o všechno možné a on řekl, že to uvidíte, a byla to pravda, některé noci jsem měl pocit, že trávím víc času tím, že dávám malé děti do pytlů na mrtvoly, než tím, že provádím operace, a oni byli ještě v pyžamech. A on byl navzdory tomu všemu tak pozitivní, měl v sobě optimismus, měl pozitivní přístup. Stále byl schopen se usmívat. Vždy se usmíval. Když jsme spolu pracovali na pohotovosti, byl vždy plně zapojený. Byl plně soustředěný. Ale když byla práce hotová a měli jsme chvilku pro sebe, na čaj nebo kávu nebo jen na povídání, byl to příjemný člověk, se kterým jste mohli strávit hodiny povídáním. Byl velmi vtipný. Naučil mě hodně o tom, jak dát pacienty na první místo. Když jsem o několik týdnů později opustil indonéskou nemocnici, byla obklíčena a on byl jedním z mála, kteří se rozhodli zůstat v nemocnici. Dvě věci, které si o něm pamatuji, jsou, že řekl: „Jsem tu jen proto, abych zachraňoval životy a pomáhal lidem.“ A druhá věc byla jeho schopnost být optimistický a usmívat se, a to nebylo nucené. Byl to prostě on.

Vytisknout