Haaretz: "Už nejsme takoví, jací jsme byli." Izraelští vojáci hovoří o tom, co nikdo v Izraeli nechce slyšet

4. 7. 2025

 
Hlasy záložníků jsou často slyšet. Mluví o dopadech na své podnikání, rodiny a o nerovnosti, kterou pociťují ve srovnání s částmi populace, které neslouží v armádě. Hlasy aktivních vojáků, kteří již téměř 21 měsíců bojují každý den, však izraelská veřejnost stále téměř neslyší a nezná.

I když jsou novináři začleněni do bojových jednotek IDF, to, co vidí, není každodenní realita, ale pečlivě zinscenované představení. Vybraní vojáci jsou pečlivě vybíráni veliteli a mluvčími IDF a jsou důkladně informováni o tom, co mohou a nemohou říkat. Reportéři se tak vrací se stejnými klišé: „Toto je generace lvů,“ prohlašují. „Morálka je na vrcholu.“

Aktivní vojáci, kteří v posledních měsících hovořili s deníkem Haaretz, však vykreslují zcela odlišný obraz, který se od oficiální verze liší.

Popisují rostoucí vyčerpání, těžkou fyzickou a psychickou zátěž a neustálý strach, že budou další, jejichž jména budou zveřejněna jako jména padlých.

Většina z nich odmítla být citována. Pět z nich souhlasilo, že promluví. Měli jen jednu prosbu: „Poslali jste nás do války – teď poslouchejte, co máme na srdci.“

* Všechna jména v tomto článku byla změněna.

Yonatan, 21 let, brigáda Kfir

„Stalo se to krátce po tom, co jsme loni v listopadu vstoupili do Džabalie. Přes den bylo nesnesitelné horko, v noci jsme mrzli. Písek a prach se mi neustále lepily na kůži. Skoro jsme neviděli žádné lidi, jen psy, kteří se potulovali všude kolem. Hledali jídlo – cokoli, i shnilé zbytky. Velitel naší roty nás varoval, že každý, kdo se jich jen dotkne, „bude postaven před vojenský soud a skončí ve vězení“. Ale mně to bylo jedno. Když se nikdo nedíval, podstrčil jsem jim kousky salámu.

„O pár dní později jsme stáli poblíž domu, když se přiblížila smečka psů a začala štěkat. Náš zástupce velitele se rozzlobil a rozhodl se jednoho zastřelit. Pes zaštěkal bolestí a pak ztichl. Ostatní se rozprchli, ale on pokračoval, zamířil a zastřelil dalšího psa, pak ještě několik dalších. ‚Musí se naučit, aby se k nám nepřibližovali. Jsou to psi teroristů, pravděpodobně vzteklí,‘ řekl s úsměvem. Byl jsem rozzuřený, ale neřekl jsem ani slovo. Tu noc jsem se styděl za to, že jsem nic neřekl, že jsem se ho nepokusil zastavit.

„Naučili nás, jak útočit, jak opravit zaseknutou zbraň. Nikdo mě nenaučil, co mám dělat, když ochutnám krev svého nejlepšího přítele.“

„Následujícího rána jsme byli vysláni na další misi k vyčištění domu. Prohledali jsme budovu pomocí dronu a nic jsme neviděli, tak jsme vešli dovnitř. O dvě minuty později došlo k výbuchu. Tlaková vlna mě odhodila do vzduchu a já nechápal, co se stalo. Najednou jsem si uvědomil, že mám ústa plná krve. Myslel jsem, že jsem zraněný, ale nebyl jsem – byla to krev mého nejlepšího kamaráda z jednotky. Volal moje jméno a prosil mě o pomoc, ale já nevěděl, co mám dělat. Ztuhnul jsem.

Nakonec přijeli zdravotníci a odvezli ho. Několik dní poté jsem nemohl spát, nemohl jíst – všechno chutnalo jako krev. Prostě jsme pokračovali, prohledávali domy, jako by se nic nestalo, jako by všechno bylo normální. Poté nás na chvíli poslali z Gazy, abychom si „odpočinuli“, ale já nemohl nic dělat. Cítil jsem se, jako by mi někdo vzal část duše.

Jednoho rána nám velitel řekl, že se vracíme domů odpočinout si, a všichni byli nadšení – ale já nic necítil. Cítil jsem se mrtvý, prázdný, úplně otupělý. Těsně před západem slunce mi velitel řekl, že musím ve dvě hodiny ráno hlídat vybavení. Stál jsem tam pár minut, než jsem měl pocit, že nemůžu dýchat – všechno se na mě valilo. Utekl jsem si umýt obličej. Když jsem se vrátil, čekal na mě můj důstojník. „Nestydíš se, že jsi opustil své místo?“ křičel. Pak mi řekl, že druhý den budu čelit disciplinárnímu řízení.

Ráno jsem stál před velitelem praporu. Zeptal se mě, jestli mám něco na svou obhajobu, ale já nedokázal vyřknout ani slovo. „Dostaneš 28 dní vězení,“ řekl.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Když se nikdo nedíval, popadl jsem své věci a utekl. Během několika hodin jsem seděl na písku na Gordon Beach v Tel Avivu, stále v uniformě. Převlékl jsem se do civilu a jen tak tam seděl a cítil chladný vánek. Otevřel jsem telefon a procházel zprávy od svého zraněného kamaráda. Chtěl jsem mu něco poslat – i když byl v bezvědomí –, ale nemohl jsem přijít na to, co napsat. Hodiny ubíhaly a já neměl tušení, co dělat. Vrátit se na základnu? Jít za rodiči? A co bych jim vůbec řekl? Lhal bych, že nás propustili? Řekl bych pravdu? Neměl jsem ponětí.

„Naučili nás, jak útočit, jak opravit zaseknutou zbraň, jak ošetřit zraněného kamaráda. Ale nikdo mě nenaučil, co dělat, když ochutnáš krev svého nejlepšího přítele.“

Nebo 20, výsadková průzkumná jednotka

„Můj zlomový bod nenastal v Libanonu ani v Khan Yunis – stalo se to v Tel Avivu. Po dlouhé době, kdy jsem nebyl doma, nám konečně dali 48 hodin volna. Bylo to týden po mých narozeninách a rodiče chtěli oslavit velkou rodinnou večeří. Chtěl jsem jen zůstat doma a spát – ale nechtěl jsem je zklamat.

„Když jsme dorazili do restaurace, všichni mě objímali a líbali a ptali se, jak se mám. Jediné, co ze mě vyšlo, bylo neurčité „dobře“.

„Všichni jedli dál. Vůně mě přemohla – myslel jsem, že se zase pozvracím. Nechápal jsem, co se děje – a pak mi to došlo: byla to vůně mrtvol.“

Objednal jsem si těstoviny s krevetami. Když mi je přinesli, cítil jsem, jak se mi všechno zvedá v žaludku – jako bych se měl pozvracet. Utíkala jsem na toaletu a zvracel jsem tak silně, jako nikdy v životě. Pak jsem si opláchl obličej vodou a podíval se do zrcadla – vypadal jsem hrozně, jako bych zestárl o deset let. Když jsem se vrátila, babička se na mě podívala a zeptala se: ‚Jsi v pořádku? Jsi bílý jako stěna.“ Nevěděl jsem, co říct. Chtěl jsem jen zmizet.

„Ostatní mezitím dál jedli. Ten zápach mě přemáhal – myslel jsem, že se zase pozvracím. ‚Proč nejíš?‘ ptali se mě pořád dokola. Nedokázal jsem odpovědět. Ten zápach mě přiváděl k šílenství – nemohl jsem se ho zbavit. Nejdřív jsem nechápal, co se děje – a pak mi to došlo: byl to zápach mrtvol.

„O pár dní dřív jsme se přiblížili k troskám domu v Khan Yunis, který byl bombardován letectvem. V troskách – v tom, co kdysi byly zdi – jsme najednou našli pět, možná šest těl. Všude byly mouchy a myslím, že těla rozervali psi. Skoro nic nezbylo. Dvě z nich byly malé děti – viděl jsem jejich kosti. Bylo to hrozné, nezapomenutelné, něco, co mě dodnes pronásleduje v noci. Ale nejvíc si pamatuji ten zápach – ovládl celé mé tělo, ulpěl na mém oblečení. Ani když jsem se tu noc neustále stříkal deodorantem, nešel pryč.

„Po restauraci jsme šli domů a já jsem šel rovnou do svého pokoje, aniž bych řekl slovo. Nechtěl jsem odjet až do neděle, ale moji přátelé trvali na tom, že půjdeme na party do Tel Avivu. Pili jsme bez přestání – celou noc. Snažil jsem se usmívat, snažil jsem se smát. ‚Co je s tebou?‘ ptali se. ‚Nic, nic,‘ odpověděl jsem. Kolem jedné ráno DJ pustil nějakou skladbu, kterou jsem neznal, s dunivými basy. Měl jsem pocit, že se všechno uzavírá – jako bych nemohl dýchat. Utíkal jsem do koupelny. Smrdělo to tam jako v kanálu a připomínalo mi to Gazu.

„V kabince jsem se snažil zklidnit dech, ale nic nepomáhalo. Srdce mi bušilo jako o závod. Bez slova jsem odešel z klubu, chytil taxi, které mě stálo asi 300 šekelů, jel domů a zhroutil se. Celý víkend jsem zůstal v posteli, až nastal čas vrátit se.

V neděli ráno jsem se hlásil do služby v pohraniční oblasti Gazy. Sbalili jsme výstroj a naložili ji do hummerů, které nás odvezly zpět. Chtěl jsem vyskočit. Chtěl jsem utéct – ale neměl jsem odvahu. Tak jsem jel dál. Další týden výbuchů. Další týden ponožek přilepených k pokožce, vedra, které nedokážu popsat. Živá noční můra. Chci, ať už je to za mnou – prosím. Jsem vyčerpaný, jako bych měl 80 let.“

Omer, 21 let, brigáda Givati

„Někdy, když o tom přemýšlím, je těžké uvěřit, že tahle válka trvá jen 20 měsíců – připadá mi to jako 10 let. Byl jsem tam od začátku, když nás jen pár hodin po začátku války odvezli do kibuců v pohraniční oblasti Gazy. Stále nedokážu zpracovat to, co jsem tam viděl. Vyhořelá auta, křičící lidé, střelba, výbuchy. Nejvíc si pamatuji zápach mrtvol v Kfar Aza – zápach smrti, jako steak zapomenutý na grilu.

„Ale upřímně řečeno, spoustu věcí si vůbec nepamatuji – celé hodiny jsou vymazány z mé paměti. Co jsem tam vlastně dělal? Nemám tušení. A stejně nebyl čas o tom přemýšlet. Hned po 7. říjnu jsme se začali připravovat na vstup do Gazy. Byli jsme v jakémsi opojení – tak moc jsme to chtěli. Teď mi to připadá tak hloupé. Ztratil jsem přehled o tom, kolik lidí, které jsem znal, bylo zabito – z mého praporu, brigády, školy, sousedství. Nemám sílu slyšet o dalším. Ničí mě to.

„Ani mě nenechali jít na většinu pohřbů. Řekli, že nás potřebují – že nemohou pustit všechny. A ty, na které jsem šel, byly strašné. Jak tam můžete sedět a poslouchat velitele praporu, jak recituje klišé o mých přátelích, které ani neznal, o bojovnících, o které se nikdy nezajímal?

„Někdy v noci mluvíme o tom, jaké budou naše pohřby, snažíme se hádat, kolik lidí přijde, jestli bude plakat naše bývalá.“

„Lidé si myslí, že vojáci umírají v boji, ale pravda je, že mnoho z nich zemřelo bezdůvodně – kvůli nedbalosti důstojníků nebo proto, že nebylo dost munice na bombardování budovy, než nás tam poslali. Pak média řeknou, že zemřel při výbuchu, a všichni si myslí, že to dává smysl. Mám pocit, že to nikoho nezajímá. Kolik přátel ještě musím pohřbít, než se lidé probudí?

„Všichni máme v telefonech uložené závěti – v poznámkách. Někdy v noci mluvíme o tom, jaké budou naše pohřby, snažíme se hádat, kolik lidí přijde, jestli budou plakat naše bývalé. „Myslíš, že Tuna [izraelský rapper] by souhlasil, že zazpívá na mém pohřbu, kdybych to napsal do závěti?“ zeptal se mě jednou kamarád. „Jestli umřu, slib mi, že řekneš mámě, že jsem netrpěl – že to pro mě nebylo těžké,“ řekl mi jiný kamarád. O dva týdny později byl zraněn protitankovou střelou.

A jako by toho nebylo dost, teď nás nutí na další čtyři měsíce do zálohy. Nikdo se nás neptá, jestli chceme nebo jestli vůbec můžeme. ‚Nemůžeme nic dělat, máme nedostatek vojáků,‘ říkají důstojníci. A když si někdo stěžuje, vyhrožují mu vězením, nazývají ho zrádcem, zbabělcem. Takže většina z nás mlčí. Někdy pláčeme do telefonu mamce nebo kamarádovi, u kterého se cítíme v bezpečí. Ale ani to vždycky nepomáhá. Je to prostě svinstvo. Mám toho dost. Už nemůžu.

Na střední škole jsem si byl jistý, že hned po armádě udělám psychotesty a půjdu studovat medicínu – jak jsem vždycky snil. Ale teď? Chci jen utéct. Cestovat. Odpočívat. Brát drogy. Zapomenout. Nevím, co ze mě zbude. Vím už teď, že nejsem stejný člověk jako dřív – to je jisté.“

Yair, 21 let, průzkumná jednotka Nahal

„Bylo nás deset. Byly dvě nebo tři hodiny ráno. Byla to rutinní léčka v severní části Gazy, myslím, že poblíž Beit Lahia. Najednou jsem se probudil v panice a uvědomil si, že všichni spí – dokonce i důstojník. Vzbudil jsem ho a on se vyděsil a začal na celý tým křičet jako šílený. Bylo to neskutečné – myslím, že zapomněl, že takovým křikem může prozradit naši pozici, ale nikdo se neodvážil nic říct.

„Vy bando idiotů,“ křičel. „Chcete tady umřít? Co jste to za lidi, máte vymytý mozky?“ Úplně se zbláznil – jako by se v něm měsíce něco hromadilo a najednou to vybuchlo. Druhý den mě vzal stranou a donutil mě přísahat, že nikomu mimo jednotku neřeknu, že usnul.

Nebylo to poprvé, co se něco takového stalo, a upřímně řečeno, každý voják, který sloužil v Gaze, to ví. Přes den nespíte a pak vás posílají na noční mise – jsme prostě na dně. Možná to zní divně, ale je vlastně zázrak, že toho Hamás nevyužil víc.

„Pokaždé, když se v novinách objeví nějaká vážná událost, lidé nás kritizují – ‚Jak se to mohlo stát?‘, ptají se. Ale co můžete čekat, když bojujeme měsíce a sotva se dostaneme domů?

Nejhorší na tom je, že se to neděje jen s klukama z jednotky – děje se to i s mojí rodinou, s mojí přítelkyní. Před pár měsíci jsem přišel domů a bezdůvodně na ni začal křičet.“

„Lidé, kteří tu nikdy nebyli, si myslí, že nejtěžší jsou velké události – když jsou vojáci zabiti nebo zraněni. Ale boj je i v maličkostech, o kterých se v novinách nemluví. Víte, jaké to je, chodit celé dny s keramickou vestou přilepenou na zádech? Co to znamená, když si deset dní v kuse nesundáte boty? Ležet v blátě, zakrývat svůj tým a nemoci otevřít oči? Být tak namačkaní, že vás k šílenství dohání i lidé, které milujete?

„Pamatuju si, jak jednou jeden kluk z našeho týmu pořád broukal písničku, která se mu zasekla v hlavě. To mě vytočilo a hodil jsem po něm plechovku tuňáka. ‚Co je to s tebou?‘ křičel. Málem jsme se poprali. Kdyby ostatní nezasáhli, nevím, jak by to dopadlo. Omluvil jsem se, ale pořád se za to stydím.

Nejhorší na tom je, že se to neděje jen s klukama z jednotky, ale i s mojí rodinou, s mojí přítelkyní. Před pár měsíci jsem přišel domů a začal na ni křičet – bezdůvodně, jen proto, že mi přesunula jednu košili. Začala plakat a odešla. Prosil jsem ji, aby mi odpustila. Nevěděl jsem, co mám dělat. Taky jsem se rozbrečel a ona mě objala. Myslím, že jsem nikdy předtím takhle neplakal.

„Později jsme se pokusili o sex, ale já jsem nemohl. Nic nefungovalo. Snažila se mě uklidnit, ale já se dostal do spirály – byl jsem přesvědčený, že takhle to bude odteď, že mě válka zlomila. Že mě opustí.

„V poslední době mi dokonce začaly vypadávat vlasy ze stresu. Pořád si je sahám, tahám za ně, aniž bych si to uvědomoval. Ničí mě to. Pořád si říkám, že nemám právo plakat – že mám štěstí ve srovnání s ostatními. Jedna z našich jednotek byla úplně zničená. Já jsem naživu. Nezasáhla mě raketa ani výbušnina.

Ale stejně je to těžké. Nevím, jestli se z toho někdy dostanu. Chci, aby všechno bylo zase normální – jako dřív.“

Uri, 22 let, ženijní jednotka v Yahalomu

„V určitém okamžiku jsem prostě přestal věřit v to, co děláme. První rok jsem do toho šel naplno – byl jsem oddaný každé misi. Opravdu jsem věřil, že jsme součástí něčeho historického, že chráníme izraelské civilisty, že pomáháme zachraňovat rukojmí.

„Ale postupně jsem začal pochybovat. Když se dozvíte o dalším rukojmím zabitém při leteckém útoku, když se zúčastníte dalšího pohřbu přítele – prostě to začne mizet.

Nemůžu jít na další misi. Nemůžu se vrátit do stejných oblastí, kde jsme už byli milionkrát, vyšetřovat další tunelovou šachtu, vstupovat do další budovy, která může být nastražená. A kvůli čemu? Každý, kdo má trochu rozumu, vidí, že tahle válka pokračuje z politických důvodů. Není důvod pokračovat. Ničeho nedosáhneme – jen znovu a znovu riskujeme životy.

Kdy pochopíte, že je čas to skončit? Až bude 900 mrtvých? Tisíc? Prosím, přestaňte.“

„Ani velitelé už neví, jak to vysvětlit, jak nás přesvědčit, abychom pokračovali. Kromě náboženských fanatiků nikdo nechápe, co děláme. Nikdo nevěří, že pomáháme dostat rukojmí domů. Spíš je vystavujeme ještě většímu nebezpečí.

„Pokaždé, když jsem se přiblížil k tunelu, napadla mě ta myšlenka. Co když jsou informace špatné? Co když tam dole jsou rukojmí? Co když nás teroristé uslyší a zabijí je? A pokud se to stane – jak bych mohl žít dál? Jak bych mohl pokračovat?

„Důstojníci to označí za chybu a řeknou, že taková je válka – a já budu muset žít s pocitem viny a hanby. Nikdo mi nepomůže. Stejně jako nikdo nepomáhá mým zraněným přátelům. Některé z nich velitelé ani nenavštívili. Nechali je tam samotné.

Naštěstí mě brzy propustí. Ale co ti ostatní? Dívám se na mladší vojáky v mé jednotce a nemůžu si pomoct – kdo z nich přežije a kdo se vrátí domů v rakvi? Je to hrozné, ale taková je realita. Musí to skončit. Ty, které jsme ztratili, už nevrátíme, ale ještě jich můžeme zachránit spoustu.