Tohle není film, který vás chce něžně vzdělávat. Chytí vás za límec a donutí vás naslouchat tím, že vám odepře to, na čem filmové umění vždy stálo – zvuk. A pak, jako padací dveře pod vaším očekáváním, vás shodí do ticha. Ne do kontemplativního ticha artového filmu, ale do ticha, které proniká až do morku kostí a připomene vám, co všechno bereme jako samozřejmost. A co jeho hlavní hrdinka nikdy neměla.

Miriam Garlo, neslyšící herečka v roli neslyšící ženy – Ángely – podává výkon tak nepřikrášlený a pravdivý, že působí spíš jako osobní zpověď než herectví. Nesledujete ji – prožíváte ji. Garlo nežádá váš soucit. Nutí vás být svědkem. Scény, zejména ty kolem mateřství a rozporuplného vztahu s jejím slyšícím partnerem (Álvaro Cervantes, s bolestně jemnou nuancí), jsou nabité syrovostí, kterou si většina herců jen přeje umět zahrát.

Režie Libertadové je ruční, neklidná, neustále přítomná. Domácí prostředí snímá s naléhavostí – ne jako útulné útočiště, ale jako bitevní pole neporozumění. Scéna porodu je šokující: zvukové peklo zkreslení a hluku, následované náhlým a děsivým tichem, které vám stáhne žaludek. To není jen symbolika – to je strategie. Libertad používá zvuk jako zbraň.

Co je na Sordě nejvíce vzrušující, je to, jak si přivlastňuje filmový jazyk. Už jsme tu měli neslyšící postavy – Děti méněcenného boha, Rodina Bélier nebo CODA – ale ty filmy tlumočily neslyšící svět do podoby, která se slyšícím dobře poslouchala. Sorda ten komfort odmítá. Nechce být „pochopena“. Chce být procítěna.

Scénář – ostrý, neúprosný, někdy i jízlivý – je víc o náladách než o ději. Libertad problémy svých postav neřeší; ona je zesiluje, jako ozvěnu nepohodlí při přežívání ve světě, který není stvořen pro vás. A přesto to není příběh o oběti. Ángela je popudlivá, někdy sobecká, často omylná. Jinými slovy: žena. Ne symbol.

Ano, jsou chvíle, kdy se film nebezpečně přibližuje didaktičnosti. A ano, cítíte v něm strukturu festivalového dramatu. Ale když jsou herecké výkony tak živé a režie tak intimní, jsou tyto hříchy snadno odpustitelné.

Slyšíš mě? nám nemilosrdně a přitom dojemně připomíná, že film není jen médium zvuku a obrazu, ale médium empatie. Nežádá o inkluzi; vyžaduje přítomnost. Říká: Jsme tady. Sledujte nás. A my sledujeme. Nemůžeme odvrátit zrak.

Je to debut, který si nešeptá o vaši přízeň – podepisuje se vám do krve.

Vytisknout