Ve svém hraném debutu Poukine – jejíž dokumentární tvorba už dříve prokázala ostře vnímající oko pro bolest i přítomnost – ukazuje, že fikce jí nesebere nic z její syrovosti. A místo aby o traumatu mluvila, nechá ho v paruce a jehlách promluvit samo.

Zápletka, ve své podstatě výborně provokativní, mohla snadno sklouznout ke klišé: sociální pracovnice, ovdovělá a těhotná, bez prostředků, začne nabízet erotické služby – konkrétně jako domina. To, že film nikdy nesklouzne k senzaci nebo exploataci, je malý zázrak. Kika neparazituje na kontroverzi – ona ji pozoruje se zvědavostí, empatií a lidskostí. Není to lehkomyslná emancipovaná fantazie typu Sekretářka, ani studená buržoazní sonda à la Kráska dne. Poukine, stejně jako její hrdinka, ví, že bolest se nehraje na efekt.

Manon Clavel jako Kika podává výkon plný rozporů. Prochází filmem jako žena, která se bojí vzbudit vlastní smutek – opatrná, unavená, impulzivní a přesto neuvěřitelně živá. Nehraje, spíš reaguje. Její tvář je ozvěna každé urážky, každého neohrabaného flirtu, každého podpatku, který si obuje ve jménu přežití. Když se usměje – a film jí takových momentů dopřeje dost, hlavně v překvapivě vtipné druhé polovině – není to úsměv vítězství. Je to úsměv někoho, kdo tu pořád je. A sám se tomu diví.

Je tu něco hluboce uspokojivého, a přitom až kaelovsky podvratného, v tom, jak film rozmazává hranice mezi dáváním a braním – mezi profesí pomáhající a profesí, kde si platíte za kontrolovanou bolest. Všechno je to transakce, říká Poukine, a všechno je divadlo. Ať už pomáháte klientovi s formulářem, nebo mu utahujete pouta, pravidla jsou domluvená. A všichni z toho vyjdou změnění.

A přesto Kika není cynická. Naopak. Je něžná, aniž by byla měkká, morální, aniž by kázala, erotická, aniž by lacině sváděla. Dává prostor složitosti – ne jen té otřepané představě o „silné ženě“, ale unavené, kompromisní, nádherně lidské ženě, která si nemůže dovolit být čistá. Některé scény působí téměř dokumentárně upřímně, jiné sklouzávají do absurdního humoru – třeba když Kika přemýšlí, co udělat se všemi chlebíčky z pohřební hostiny, zatímco zvažuje, zda nezačne prodávat své spodní prádlo.

Není to dokonalý film – některé elipsy působí spíš jako chyby ve střihu a pár vedlejších postav mizí v karikatuře – ale Kika nechce být uhlazená. Chce dýchat. A krvácet. A smát se s plnou pusou smutku.

Je to film, který si troufne zeptat, co se stane, když se zhroutí společenská smlouva – a jediné, co nám zbývá, je schopnost naslouchat. Nebo ubližovat. Anebo obojí.

Vytisknout