Přichází to jako film, který už na první pohled vypadá, jako by přežil vlastní katastrofu. Vleče se na plátno, potlučený a promočený až na kost – domácí apokalypsa zapečená do vrstvy plesnivé pizzy, pytlíků pod očima a tichého šílenství jménem ženská každodennost. Tohle není film. Tohle je výkřik, zabalený do zvuku kapající vody a dítěte, které nikdy nepřestane kašlat.

Film má tep záchvatu paniky a postoj světice — půlka Ken Loach, půlka Rosemary má děťátko, přežvýkané migrénou digitální generace a nasvícené jako záchod na benzínce. A pod tím vším dusivým balastem je to především výstavní vitrína pro Rose Byrne, která se konečně zbavuje hollywoodského nátěru a nabízí výkon syrový, nepříjemně upřímný – a hypnotizující.

Byrne hraje Lindu, ženu tak přetíženou, že máte pocit, že se každou chvíli vypaří. Dcera odmítá jíst, manžel (jen jako hlas Christiana Slatera) jí nebere telefon, a strop se – doslova – hroutí. Čekáte, kdy z odpadu vyleze Kafka. Každý předmět kolem Lindy se proti ní spikl: pizza se potí výčitkami, víno ji obviňuje, a motelový pokoj se tváří, jako by ji soudil.

Bronstein (která se ve filmu i sama objeví jako přezíravá doktorka) snímá Byrne s takovou posedlostí, že by se i Bergman začal ošívat. Kamera Christophera Messiny jí vleze do tváře tak těsně, že máme pocit, že jsme nezvanými hosty u psychoterapie, kde hlavní hrdinka doslova opouští svůj rozum. Klaustrofobie obrazů i zvuků je naprosto programová – film Repulsion v porovnání s tímhle působí jako wellness víkend.

A pak se objeví Conan O’Brien. Samozřejmě. O'Brien je americký komik, scenárista, moderátor a producent, známý především jako dlouholetý moderátor nočních talk show, včetně „Late Night with Conan O'Brien“ a „Conan“ na stanici TBS. Svou kariéru zahájil jako scenárista pro pořady „Saturday Night Live“ a „The Simpsons“, kde se podílel na některých z nejikoničtějších epizod. Proslul svým absurdním humorem, výřečností, sebeironickým stylem a vysokou postavou s typickými zrzavými vlasy. Kromě televizní práce je také autorem podcastu „Conan O’Brien Needs a Friend“, kde v uvolněné atmosféře zpovídá slavné hosty. Ve filmu Kdybych měla nohy, tak ti nakopu překvapivě ztvárňuje vážnější roli – terapeuta hlavní hrdinky – čímž ukazuje širší herecký rozsah, než jaký u něj publikum běžně očekává.

Jeho výkon terapeuta, který vypadá, jako by právě zjistil, že jeho gauč má štěnice, dodává filmu nádech absurdního surreálna – buď jako komická vložka, nebo jako další úder do žeber, podle toho, jak máte nastavené nervy. A A$AP Rocky, coby hotelový recepční, připomíná Toma Waitse s bluntem – přídavek, který film posouvá někam mezi halucinaci a satiru.

(A$AP Rocky je americký rapper, hudební producent, herec a módní ikona. Proslavil se svým jedinečným stylem, který kombinuje jižanské beaty, psychedelický rap a sofistikovaný vizuální estetismus. Rocky je známý i svým vlivem na módu – pravidelně se objevuje na přehlídkách, spolupracuje s prestižními značkami a redefinuje vzhled moderního rappera.)

Ale tohle není satira. Je to bolestný výkřik, který byl oholený až na kost. Horor tu není v nadpřirozenu, ale ve společnosti. V systému. V tichém, každodenním vyčerpání. Film vibruje strachem člověka, který četl příliš mnoho rodičovských blogů – a přesto se mu mléko pokaždé zkazí. Linda není postava – je to esej o neplacené práci, o emočním vydírání a o mýtu „silné ženy“, která to všechno zvládne.

Režie ale nese i jistou dávku sadismu – Bronstein nám nedává žádný únik, žádné uvolnění, žádný moment tichého smíchu. Film je bez dechu, ale není vzrušující – je nemilosrdný. Divák se v Lindině sestupu propadá spolu s ní, a ta past je mistrně vystavěná. Ale nutně si položíme otázku: je utrpení novým filmovým žánrem?

Ve třetím aktu se film koketně naklání směrem k hororu – sliz, smrt zvířete, zářící díra v těle dítěte, titulky jako z Exorcisty – ale nikdy tam úplně nevkročí. Zůstává v meziprostoru mezi osobním zhroucením a symbolickým šílenstvím. A přesto to všechno Bronstein ustojí. Protože Linda se tu nezhroutí jen tak – je systematicky demontována světem, který jí slíbil, že může „mít všechno“, a zapomněl dodat, že to bude stát duši.

Největší bolest filmu je ale tichá: dcera je zredukována na ruce, nožky, dech – nikdy se pořádně neukáže. Manžel je jen hlas. A Linda je tak sama, že jejím posledním skutečným vztahem se stává vlastní hněv.

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu je těžký, nekompromisní film – chvílemi ohromující ve své odvaze, chvílemi mučivý. Není pro každého. Ale koneckonců – mateřství taky ne.