Bizarní (letní) sen: Z bubliny do měchýře a zas ven
9. 7. 2025 / Jan Jirásko
Na předměstské tancovačce stoupenců Spolku pro pokročilé absurdno vířila dosti divoká zábava a k půlnočnímu zklidnění měla přispět – ovšem jen zdánlivě – pitoreskní tombola. Jejím vyvrcholením byla dychtivě očekávaná, utajovaná cena – něco velkého, nezvykle objemného, co se celý večer skrývalo pod plachtou v rohu tanečního sálu. Když rozechvělý výherce za aplausu publika zakrytí strhl, objevil se nepravidelně kulovitý útvar zašedlého povrchu, nápadně připomínající známý řeznický výrobek, tlačenku. Ohromná, dvoumetrová tlačenka! Kdo to kdy viděl! Senzace! Jásání, veselý křik. A hned s ní na talíře, než se začne kazit…
Ale ouha! Štěstím zrudlý tombolista prořízl obal, když vtom se z vnitřku domnělé pochoutky začaly ozývat dušené výkřiky, a už se do ustrnulého ticha pomalu vysoukává lidská postava. Lesklá polobotka, švestkový oblek, kravata, prokvetlá brada, výrazné brýle. Teď je venku celý, mírně rozcuchaný, dezorientovaný, ale – další překvapení i pro otrlé stoupence absurdit – fakt je to on: náš předseda vlády!
S groteskní samozřejmostí se chápe mikrofonu a zjihle, bez obvyklého nepřesvědčivého sebevědomí hned promlouvá: „Vážení spoluobčané, jsem velmi rád mezi vámi a upřímně děkuji za to, že v duchu našich billboardů děláte i vy, co je třeba. Dovolte mi, abych vám tuhle zvláštní situaci vysvětlil. Před několika lety, po volbách, se mě zmocnila představa, že jsem opravdu to princátko Jasoň, co povalilo černého Drsoně, a asi mi to trochu stouplo do hlavy. Naskočil jsem do skvělé, lesklé, blyštivé, do výše stoupající bubliny hýčkaného politika, bubliny, jež se elegantně vznášívá nad vší tou klopotnou přízemností… Ale znáte život, brzo jsem musel začít slevovat, všechny ty trampoty s válkou, energiemi, ty tlaky z Unie... Něco se povedlo, musel jsem však i popírat sám sebe a přitom se vychvalovat, nedávat nic najevo, leccos zametat a zatloukat, a ta vzdušná a průhledná bublina, která nedávno tančila nad českým světem (a jak se mi zdálo i nad Evropou), začala těžknout, klesat. Začala se zakalovat, víc a víc, až jsem moc neviděl ven a ani nebylo tolik vidět dovnitř, začala se podivně svírat a tuhnout, až se proměnila v tenhle uzavřený, omezující, izolující měchýř.“
„No jistě! Nám jsi nadával dezolátů, ale sám jsi vlastně izolát! Premiér izolát!“ začala povykovat kterási spravedlivá občanka, manžel ji však urychleně vystrkal do výčepu a obyvatel měchýře mohl pokračovat. „Jen ji nechte, vždyť má pravdu. Nevím, jak to ta dáma myslela, ale cítím, jak jsem se skutečně izoloval od sebe sama, od své podstaty, od toho, s čím jsem tenkrát šel do veřejného života – od autentické, neuhýbavé pravdivosti, od nesmlouvavé věrnosti svým názorům a tezím, od realistického vidění potřeb lidí této země, jak jsem sociální empatii nahrazoval krátkodechým politikařením a vstřícností k všelijakým mocným…“
„Nebylo to vono, hochu, to je fakt!“ křičel někdo ze sálu. „Ta Ukrajina ještě, ale jinak…“ „Já vím. Nechám toho a půjdu zase zpátky, to je třeba! Konečně na vzduch, pryč, vrátím se na školu, k teorii, politologii, klidně i k církevním dějinám, hned. Tam se mi přece dařilo. Vážení, celému sálu teď platím panáka a jedu! Tak fernet, může být?“ Slušný muž byl odměněn potleskem, ba i pochvalným ryčením. A všem se viditelně ulevilo.
Taxík přijel brzo a odvázaná zábava pak ještě dál pokračovala. Inu, byl to nadějný večer. Až na to, že takových šťastně povzbudivých konců se dočkávají jenom opravdu urputní absurdmani - a ještě k tomu většinou jen v snění.
p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }
Diskuse