V Gaze je něco horšího než hlad. Je to Izrael, který svými hrami na příměří ničí naději

25. 8. 2025

 

V Gaze i ty nejvíce zdecimované komunity dýchají jinak, když se objeví naděje – i když jen na pár hodin.

Moje sousedka – válečná vdova, která sama vychovává sedm dětí, včetně kojence, který neustále pláče hlady – mi vyprávěla, jak její děti pláčou hlady, zatímco ona pláče z bezmocnosti. Když se rozšířily zvěsti o příměří, snila o tom, že je bude moci pořádně nakrmit a ukončit jejich utrpení. Stejně jako my všichni sledovala, jak se její naděje rozplývá.

Následujícího rána bylo vše ztraceno. Nový titulek, chladný a definitivní, zpečetil náš osud: „Jednání selhala. Žádné příměří.“

Obchody, které se sotva znovu otevřely, byly zavřené. Mouka opět zmizela. Ceny vyletěly do závratných výšek. Mimo Gazu média stále hovořila o konvojích s humanitární pomocí „na cestě“, ale na místě nebylo nic. Prázdná slova. Prázdné kamiony. Prázdné ruce.

Umíte si představit, jak se toho dne zlomila srdce. Jak byl zdrcen duch lidí, kteří snili jen o chlebu. Jak se cítily matky zoufale hledající jídlo pro své děti.

Křehká naděje, která nám svítila v očích, zmizela a zanechala jen hlad, strach a ticho.

Nebylo to poprvé, co se to stalo. Stalo se to už mnohokrát předtím. A stalo se to i poté.

Zrovna minulý týden jsme čekali, tentokrát na jediné slovo izraelského premiéra Benjamina Netanjahua poté, co Hamás údajně přijal návrh na příměří. Nejistota byla nesnesitelná. Po několika dnech ticha izraelská vláda vznesla nesplnitelné požadavky, čímž fakticky zmařila poslední pokus o jednání. Tato zpráva nás uvrhla do dalšího cyklu zoufalství, protože hlad, vysídlení, ztráty a smutek si vybírají svou daň.

Věřím, že tyto opakované zprávy o příměří nejsou náhodné – jsou další formou trestu pro obyvatele Gazy. Další formou mučení. Jsme bombardováni, hladovíme, jsme vysídleni a pak nás dorazí zprávy.

Naděje nám visí před očima, jen aby nám byla zase vyrvána a my byli pokaždé slabší.

Je to záměrná, systematická politika, jejímž cílem je zlomit bezbranné obyvatelstvo. Je navržena tak, aby zlomila naši vůli, aby nás přinutila žít v neustálé nejistotě, aby nás připravila o základní lidské právo na naději v zítřek. Tento cyklus – naděje a její zmaření – zanechává hlubší jizvy než hlad.

Zatímco čekáme na zprávy, hlad nás svírá čím dál tím víc. Stačí vyjít ven a vidíte to vráskami na tvářích: muži si utírají slzy, ženy se vyčerpáním hroutí na ulicích, děti jsou příliš slabé na to, aby si hrály. Hlad není jen fyzický stav – je to nesnesitelná tíha, která drtí duši.

Matky přestávají plánovat jídla, protože nemohou slíbit, že něco na stůl dají. Děti se brzy naučí, že dobré zprávy se do rána často změní v hořkost. Rodiny prodávají svůj poslední majetek, když je oznámena pomoc, ale když ta nepřijde, zůstávají bez ničeho.

Toto opakované ničení plodí nejen nedůvěru vůči vládám a médiím, ale podkopává samotnou podstatu naděje. Mnozí zde již nekladou otázku „Kdy to skončí?“, ale „Jak moc se to ještě může zhoršit?“.

Podle Světového potravinového programu trpí nyní 100 % obyvatel Gazy akutním nedostatkem potravin a všechny děti do pěti let jsou ohroženy akutní podvýživou. Oficiálně byl vyhlášen hladomor.

Izrael nadále tvrdí, že jeho blokáda brání dodávkám pomoci Hamásu, i když americká vláda – jeho největší spojenec – i izraelští představitelé sami přiznávají, že neexistují důkazy o tom, že by povstalci pomoc rabovali.

Amnesty International označuje izraelskou blokádu Gazy za „kolektivní trest“ a „válečný zločin“. Ženevské úmluvy výslovně zakazují kolektivní tresty a nucené vyhladovění.

A tak se nemohu nezeptat: Kde je v tom všem svět? Jak může celá planeta přihlížet, jak dva miliony lidí hladoví, jsou bombardováni a zbavováni důstojnosti, a přesto nic nedělat?

Toto mlčení je těžké; drtí ducha stejně jako hlad. Říká nám, že naše utrpení je přijatelné, že naše životy mohou zmizet bez následků.