Velky vlastenecký výlet inspiruje k přemýšlení. I když možná jinak, než tvůrci mínili
29. 8. 2025 / Matěj Metelec
Pokud se dá něco říct o letošních českých letních kinopremiérách, pak dozajista to, že se jim daří vyvolávat diskusi. I když možná je leckdy přiléhavější říci: hádky. Na konci léta se Češi a Česky patrně nejvíc hádali o film Velký vlastenecký výlet. Dokument režiséra Robina Kvapila měl být patrně audiovizuálním Bildungsromanem, v němž trojice antisystémových „vlastenců“ po seznámení s realitou bojující Ukrajiny prozře. Výsledek však připomíná spíš román pikareskní, v níž se ústřední trio sice setkává s hrůzami války, ale protože zatvrzele lpí na názorech, které si na Ukrajinu přivezlo, pouze střídá projevy empatie k trpícím místním obyvatelům s nezměněnými (a z pohled štábu nehoráznými) soudy o podstatě a příčinách konfliktu.
Slovo dokument v běžném divákovi vyvolává nezřídka dojem, že se jedná o střípek reality, cosi jako motýla za sklem nebo tasemnici ve formaldehydu. To je možná pravda, ale právě jen v tom smyslu, že živý motýl ve skutečnosti létá a tasemnice se skrývá pevně přichycena ve střevech, a není snadné prohlédnout si je zblízka, pokud to není úplně nemožné. Dokumentární filmy jsou také umělecká díla, tj. jsou do nějaké míry umělá a mají své cíle, kterých se uměleckými prostředky snaží dosáhnout. Aniž bych dál pouštěl do úvah o podstatě dokumentárního filmu, při jeho sledování i přemýšlení o něm je potřeba mít jeho charakter (kolektivního) díla na paměti.
Velký vlastenecký výlet nepochybně inspiruje k přemýšlení – i když je možné říci, že nebyl ani velký, protože měl krom štábu všehovšudy tři účastníky, ani vlastenecký, protože dotyční se ukázali jako pramalí vlastenci, a nebyl to ani výlet, protože na to jsou kulisy válkou zničené východní Ukrajiny příliš depresivní. Nepřípadně optimistický název, který podobně jako vizuální podoba plakátu ironicky odkazuje na sovětské budovatelské nadšení, se poněkud paradoxně vlastně setkává s jistou neoddiskutovatelnou naivitou filmařů. Jak bylo řečeno, nejspíš do doufali, že mrazivé či dojemné zážitky z válčící Ukrajiny povedou u jejich „postav“ k jakémusi ideovému satori. K tomu nedošlo, a není to nijak překvapivé. Trojice aktérů se po celou dobu ve svém sdíleném postoji navzájem mohla utvrzovat, k zapouzdření jejich vývoje také přispělo, že došlo k utvoření dvou konfliktních týmů, štábu a postav. Navíc satori, náhle probuzení, je spíše výjimkou než pravidlem –člověk mění názor spíš procesem postupného přerodu, kdy v něm zárodek změny postupně roste, a „zlomový“ zážitek je spíš příslovečnou poslední kapkou, než že by se naráz naplnil celý pohár.
Neméně naivní byla představa ústřední trojice Iva, Nikoly a Petry, že filmaři s nimi jedou, aby jim umožnili prezentovat jejich pohled na věc. Pokud si to vůbec někdy mysleli a celá snaha tvářit se (dílem přímo ve filmu a dílem v pozdějších vyjádřeních), že pozdě pochopili, že cílem natáčení byla jejich „převýchova“, není pokus o jakousi „damage control“ všemi možnými směry: že tam vůbec jeli (nechat se převychovávat), že se tam chovali příliš cituplně či naopak příliš bezcitně.
Naivní je však také divácká představa, že s tvůrci na Ukrajinu jede cosi jako vzorek české antisystémové scény. Jejich „postavy“ se musely vymykat, už proto, že byli ochotni do celého podniku jít. Říct, že člověk, který je ochoten stanout v extrémní situaci před kamerou a čelit následným dopadům včetně „slávy, je exhibicionista, který se nebojí jít do extrému (jakým válečná zóna je nepochybně), není příliš velká nadsázka.
Velký vlastenecký výlet je filmem, který přináší svědectví, že i „takoví“ lidé žijí mezi námi. A to jak lidé, kteří jsou přesvědčeni, že největším nepřítelem člověka je „Green Deal“ a že už jenom Vladimir Putin nás může zachránit, tak také lidé, kteří si pletou roli terapeuta s kazatelem, a jsou schopni vstoupit do filmu, jehož tématem je do značné míry ruská expanzivní válka, oblečeni v mikině IDF (Israel Defense Forces, Izraelské obranné síly). Tedy organizace, která v této době rovněž podniká tažení, jejímž cílem je velmi pravděpodobně také územní expanze. Co je ze zmíněného svědectví možné vyvodit?
Meditace režiséra Robina Kvapila ze závěru snímku o „zlu“, které může vyhrát, je možná výsledkem, k němuž dospěli i jeho protagonisté: ti druzí jsou „Zlo“. Ve chvíli, kdy v druhém vidíme „Zlo“, pak nezbývá, než být vyděšen možností, že by mohlo vyhrát a bojovat proti němu všemi prostředky. Pak ale zpravidla snadno přehlédneme, že stejně zlí dokážeme být v jiných ohledech i my sami. Redukovat druhého na někoho, kdo činí zlo pro zlo, pro potěšení ze zla, tedy doslova jej démonizovat, znamená nemístně zjednodušovat svět a fakticky se vyhnout otázce, proč se zlé věci dějí a proč někdo zle jedná. Protože ve světě spíš než substantiva „Dobro“ a „Zlo“ existují dobré a zlé činy, a dost možná ještě často spíš činy lepší a horší. Když přijmeme tuto skutečnosti, možná pak budeme méně přesvědčeni o vlastní Pravdě a budeme méně pohrdat těmi, kteří ji nechápu. Ne snad proto, abychom ustupovali z faktů a libovolně je zaměňovat za názory. Spíš naopak. Fakta totiž často Pravdám moc neprospívají, pokud jim nejsou vyloženě na obtíž, protože nejsou úpravná a skladná. Čím jsou nepohodlnější, tím jsou však také důležitější.
Diskuse