[Bez nadpisu]: Podpora mediálního embarga protestujícího proti zabíjení novinářů v Gaze

1. 9. 2025

 
Velký dík patří RSF, IFJ a Avaaz za to, že se jim podařilo tuto akci koordinovat. Dohodnout se s novinářskými organizacemi na čemkoli je téměř nemožné, a proto je povzbudivé vidět, že se jich tolik spojilo. V mém posledním zpravodaji jsem kritizovala nedostatek mezinárodní solidarity s novináři v Gaze po posledním „dvojitém úderu“ na nemocnici, při kterém bylo zabito pět novinářů. (Ačkoli nejnovější důkazy BBC Verify ukazují, že nemocnice nebyla zasažena dvakrát, ale čtyřikrát. Izraelská vláda tvrdí, že úder byl nehodou.)

Jsem jedním z více než 1 300 mezinárodních novinářů, kteří podepsali petici požadující přístup reportérů do Gazy, ale to zdaleka nestačí.

Toto prohlášení však uvádí dění v Gaze do širšího kontextu. Jde o mnohem víc než jen o zvěrstva, ke kterým dochází v Gaze. Jde skutečně o přežití samotného žurnalismu. Psaná i nepsaná pravidla mezinárodního řádu privilegovala a chránila práci novinářů. Jejich zhroucení ohrožuje nejen novináře, kteří podávají zprávy v jiných zemích světa, ale nás všechny. Bez svědků a bez hlídacích psů neexistuje žádná kontrola moci:

To, co se dnes děje v Gaze, odhaluje mnohem širší krizi: erozi svobody tisku jako pilíře demokracie. Nejvíce postiženi jsou nejen miliony civilistů v Gaze, kteří snášejí válku mimo pozornost veřejnosti, ale také globální občané po celém světě, kterým je upíráno právo na svobodné a nezávislé informace.

Pokud bude tato informační blokáda pokračovat, vytvoří se nebezpečný precedens: že vlády a vojenské subjekty mohou prostřednictvím cenzury, obstrukcí a síly v době války zablokovat přístup k pravdě. To je přesně strategie autoritářství: kontrolovat narativ, umlčet nezávislé hlasy a přerušit spojení mezi realitou a veřejným porozuměním. Bránit přístup tisku v Gaze znamená bránit demokratický ideál, že pravda není majetkem mocných.

Jako někdo, kdo byl po léta hanoben jako „aktivistka“, že prý nejsem novinářka, jsem obzvláště ocenila tuto větu na konci prohlášení:

„Toto není aktivismus. Je to žurnalistika a je to naléhavé.“

(Mimochodem, už před lety jsem se smířila s tím, že jsem novinář i aktivistka. Jsem hrdá na to, že jsem aktivistka za pravdu.)

Petice měla určitý dopad. Následovalo společné prohlášení jménem 27 zemí – včetně Velké Británie – v němž se uvádí, že Izrael by měl umožnit přístup mezinárodním novinářům.

Toto prohlášení však také podtrhuje pokrytectví postojů těchto vlád. Britská vláda se k této výzvě připojila, ale zároveň nadále prodává Izraeli vojenské vybavení. Neudělala nic, aby tuto výzvu podpořila činy. Nebyl vyvinut žádný tlak.

A nejde jen o zbraně. Celá populace Gazy je záměrně podrobována hladomoru. (Viz tato zpráva brilantní Emmy Graham-Harrisonové z Guardianu o „matematice hladomoru“). To zahrnuje i novináře. AFP, BBC, AP a Reuters všechny uvedly, že jejich vlastní novináři čelí hladovění:

„Po mnoho měsíců byli tito nezávislí novináři očima a ušima světa v Gaze. Nyní čelí stejným zoufalým podmínkám jako ti, o nichž píší.“

Kdo se nezúčastňuje

Pokud dnes procházíte anglicky psané sociální sítě, uvidíte příspěvky od American Prospect, Zeteo, Columbia Review of Journalism, Byline Times, Al Jazeera, irského listu The Journal, britské Press Gazette, filipínského Rapplera a novozélandského magazínu Stuff, stejně jako od více než 200 zahraničních médií a výše uvedených zpravodajských serverů. Možná uvidíte příspěvky od brilantních a otevřených novinářů, jako je Alex Crawford ze Sky News. A konečně je tu dokonce i komentář z New York Times.

Ale NYT nezatmívá svou titulní stránku. Stejně tak ani drtivá většina „mainstreamových“ zpravodajských organizací. Dnes bych vás chtěla vyzvat, abyste věnovali zvláštní pozornost tomu, kdo se k akci nepřipojil. A pokud čtete nebo odebíráte tyto noviny – včetně mých bývalých zaměstnavatelů Guardian a Observer – vyzývám vás, abyste se jich zeptali proč.

Proč se „nezapojují“? Proč se nepřipojují ke svým kolegům z celého světa? Proč neprojeví kolektivní solidaritu?

Všechny mainstreamové sdělovací prostředky se spoléhají na korespondenty a stringery působící v Gaze. Všechny dostupné důkazy naznačují, že tito reportéři jsou na seznamu smrti. Proč by jakýkoli redaktor bojkotoval mezinárodní kampaň solidarity a podpory? Proč se jejich političtí korespondenti na tiskových konferencích neptají premiéra na tuto otázku? Proč stále brání ministrům, kteří přijímají tato rozhodnutí?

Chápu, že jednotlivá západní média se v zákulisí snaží dostat své korespondenty z Gazy. Tím, že tak činí, zřejmě uznávají, že neexistuje bezpečný způsob, jak informovat o tom, co se tam děje. Proč to tedy neřeknou? Proč tuto informaci nepřipojovat k  prohlášením izraelské vlády?

Před dvěma týdny Columbia Review of Journalism (sídlící na škole, která je domovem Pulitzerů) zveřejnila řadu názorů na téma, co by mezinárodní novináři a média mohli dělat více, a já zde zveřejním výňatky z nich.

První z nich je od Youmny ElSayedové, korespondentky Al Jazeery v pásmu Gazy, která nyní žije v Káhiře. Jedná se o ostrou reakci proti těmto výzvám k vstupu mezinárodního tisku.

Tlak na místě

Novináři mohou najít alternativní cesty, jak se dostat dovnitř. Kdyby se pokusili vstoupit přes hranici v Rafahu, když byla otevřená, dostali by se dovnitř. Realita je taková, že žádná mezinárodní organizace není ochotna vyslat své zahraniční novináře do Gazy, protože po provedení posouzení rizik si uvědomují, že není možné zaručit žádnou ochranu, protože tam není žádné bezpečné místo. […]
Skutečnost, že zpravodajské organizace nejsou ochotny podstoupit riziko vstupu do Gazy, je implicitním uznáním reality, že to není bezpečné místo a že novináři tam nejsou chráněni – a přesto tytéž zpravodajské organizace tuto realitu přímo a otevřeně neuznávají a neinformují o tom, jak to ve skutečnosti je.

Kromě redakcí mají organizace na ochranu svobody tisku možnost vyvíjet tlak na vlády a mezinárodní společenství, aby uvalily na Izrael nějaké sankce. Potřebujeme něco víc než jen verbální odsouzení. Verbální odsouzení už nestačí. Už máme zprávy a dokumentaci.
 

Mohammed El-Kurd, palestinský spisovatel, navrhuje:

…pochod k hranicím v Rafahu – kdyby dvě stě, tři sta novinářů prostě odjelo do Egypta a vydalo se k hraničnímu přechodu. I kdyby je egyptské síly zastavily, bylo by to zpravodajskou událostí a přitáhlo by to obrovskou pozornost.

Nader Ihmoud se k tomu připojil:

Přiveďte nejvlivnější západní novináře – Andersona Coopera, Wolfa Blitzera – spolu s některými politiky. Vystavte na riziko osoby, na které by se Izrael bál zaútočit.

Sharif Abdel Kouddous, redaktor Drop Site News pro Blízký východ a severní Afriku, klade odpovědnost nejen na média, ale i na jednotlivé novináře:

Novináři v západních redakcích by mohli stávkovat. Mohli by odmítnout pracovat, dokud nebude splněna nějaká podstatná žádost o změnu politiky v těchto institucích. Možná by na konci nebo uvnitř každého článku, který cituje izraelské úřady, mohlo být uvedeno prohlášení, že Izrael zabil v Gaze mnohem více novinářů než kdekoli jinde na světě od doby, kdy Výbor na ochranu novinářů začal vést záznamy, a proto je pravdivost jakéhokoli prohlášení pochybná.
 

Existují i další vynikající návrhy, včetně návrhu Kennetha Rotha, bývalého šéfa organizace Human Rights Watch po tři desetiletí, který vyzývá prokurátora Mezinárodního trestního soudu, aby podal žalobu za válečné zločiny výslovně v souvislosti s zabíjením novinářů Izraelem.

Z tohoto seznamu lze vyvodit jeden pozitivní závěr: návrh dokumentaristky Hind Hassan, aby globální média dodržovala „globální blackout“.

Poslední výzva?

Závěrečná slova Mohammeda Asada, novináře v Gaze. Vydává „poslední výzvu“ mezinárodním novinářům, aby vyvinuli tlak na své vlády, aby jim umožnily přijet do Gazy.
Poznámka o tom, co dělám a proč. Jsem investigativní novinářka, která 20 let pracovala pro Guardian a v poslední době se zabývala propojením politiky a technologie, včetně odhalení skandálu Cambridge Analytica/Facebook v roce 2018. Netransparentní a nezodpovědné společnosti ze Silicon Valley, které napomohly brexitu i Trumpovu vítězství, jsou nyní klíčovými hráči v rychle se rozvíjející globální autokracii. Věřím, že se jedná o novou formu a typ moci, kterou se zavazuji i nadále odhalovat: Broligarchii.