V souvislosti s filmem Velký vlastenecký výlet a postoji protagonistů, kteří více či méně zohledňují zájmy a postoje otevřeně nepřátelské Ruské federace, země, která pošlapává všechny myslitelné demokratické principy a hodnoty, se mě jedna čtenářka ptá na margo samotných protagonistů:
„Přemýšlím o tom kde se vzali. Ne tito tři, ale ten zbytek. Kde selhaly minulé vlády a celá demokratická společnost, že tu vyrostla a stále se rozšiřuje skupina lidí, kteří obdivují putinovskou diktaturu a opovrhují demokracií. Přitom nelze nevidět tu paralelu s děním v Americe. Je příčinou strach z odpovědnosti za svůj život? Nebo pocit, že o svém životě již nemohou dostatečně rozhodovat? To, co vidíme je následek, dokud nepojmenujeme a nebudeme řešit příčinu tak půjdeme stále do pekla.“
V prvé řadě je namístě nesnižovat míru vlastní, individuální odpovědnosti protagonistů za to, jaké postoje zastávají, což se do jisté míry děje. Část kritiky filmu stojí na tom, že se snaží o objektivizaci postavy protagonistů jako svého druhu obětí doby. To má samozřejmě určité opodstatnění, pokud to ale nesklouzne k popření skutečnosti, že nejde o žádnou absolutní determinaci: všichni tři jsou si plně vědomi toho, jaké postoje zastávají, netrpí tak významným kognitivním postižením, které by vylučovalo pochopení důležitých skutečností a souvislostí a mají možnost je na základě otevřeného přístupu k informacím změnit. Je velmi pravděpodobné, že protagonisté spadají do skupiny lidí, jejichž schopnost korigovat vlastní názory a postoje při konfrontaci se skutečností vyvolávající kognitivní disonanci je omezená. Nicméně nežijí v totalitním prostředí a tedy mohou názory měnit a nikdo z nich není vystaven tlaku, kdy by například z existenčních důvodů museli zastávat určitý postoj. Jejich rozhodnutí tak stále zůstává v tomto smyslu svobodné a je tedy zcela oprávněné vystavovat je kritice.
Je ale také důležité snažit se pochopit, co vlastně může část společnosti přivést k názoru, že demokracie selhává, případně že toto demokracie není. Je velmi pravděpodobné, že v jakkoli ideálních podmínkách bude určitá část společnosti nakloněna nedemokratickému způsobu uvažování, to je skutečnost, se kterou bychom se měli smířit. Nicméně na příkladech různých zemí, v našem případě nejlépe na příkladu Slovenska, lze ukázat, že dezinformacemi a politickým marketingem manipulovaná nespokojenost může přivést demokracii na hranu udržitelnosti, nebo spíše ji vykuchat do podoby pouhého předstírání demokracie, přičemž reálně je to určitá forma autoritářství (občas se používá termín anokracie).
Nejsou to zdaleka jen dezinformace, které k odhodlanému odporu proti současnému „systému“ vedou. Občas se někteří lidé snaží věc zjednodušovat tím, že jde o katalyzátor ekonomické a sociální neúspěšnosti, že proti systému cítí odpor ti, kteří společensky prohrávají. To ale zdaleka nevysvětluje důvod, proč mnoho lidí, kteří jsou ekonomicky a společensky úspěšní, má potřebu volit populistické a antisystémové strany. Osobně znám takových lidí až překvapivě hodně, ostatně pokud dnes sečteme preferenční hlasy stran, které se v politickém marketingu systematicky - více či méně - opírají o dezinformační obsahy, jsme daleko za polovinou dospělé populace v Česku (ano, je nutné sem započíst i Ano). Musí tedy existovat další důvody, které vysvětlují, proč část společnosti zaujímá skeptické, případně odmítavé postoje k současné podobě demokracie a proč jsou ochotni připouštět jako přijatelnější autoritářský způsob společenského zřízení (Fico, Orbán, Putin i Trump reprezentují právě toto).
Jde o poměrně široký a vzájemně provázaný komplex problémů, jejichž povaha je částečně sociálně ekonomická, ale taky kulturně historická, případně strukturální a odráží také rozdílný společenský postoj k vlastní bezpečnosti. Zkusme shrnout (z české perspektivy), co všechno za zjevně rostoucí deziluzi z politiky, případně „systému“, stojí:
1) Posttotalitní mentalita, v jíž definovaném prostředí se odehrávala devadesátková transformace, jednoduše rozkrádání a z toho vyvěrající nedůvěra v nový systém. Nebylo možné se tomu úplně vyhnout, protože - jak zdůrazňoval sociální filozof Ralf Dahrendorf - mentalita se proměňuje v průběhu dlouhých desítek let a transformaci prostě z větší části tvořily totalitou hluboce postižené osobnosti. Klaus a Zeman demonstrují tuto skutečnost více než výstižně.
2) Tentýž posttotalitní naturel, který vedl k upevňování mediálního diskurzu, v němž se necítila velká část společnosti reprezentovaná. Proto ten úspěch „alternativních“ informačních zdrojů). Ta - veskrze tmářská - snaha vytěsnit vše „nepravicové“ mimo diskurz jako „komunismus“ vedla buď k přijímání veskrze demagogické ideologické pozice, nebo k odmítnutí a odcizení. Je legrační, když se podíváme, kde jsou dnes soustředěny devadesátkové žurnalistické “Klausovy děti”: ponejvíc zřejmě v Echu, které spadá do mediální skupiny společně s Parlamentními listy. A tam jsou zase soustředěny „Zemanovy děti“.
3) Nedostatek impulsů k mobilizaci proti vnějšímu nebezpečí, což nás odlišuje od pobaltských zemí nebo Skandinávie. Roky se různí lidé diví, proč jsou pobaltské a skandinávské společnosti více soudržné, případně proč jednají s větší prozíravostí. Jedním z důležitých faktorů této skutečnosti je historická zkušenost a společensky mnohem intenzivněji vnímaný stav ohrožení. Je přirozené, že v takové situaci má i masová společnost větší tendenci semknout se a odpuzovat tendence, které by ji štěpily. Češi mají nedostatečný pocit ohrožení, který by společnost tímto způsobem mobilizoval.
4) Systémová ignorance vzdělávání k demokracii, z hlediska obsahu vzdělávání na ZŠ a SŠ okrajové a často úplně absentující. Ani na úrovni státní vzdělávací politiky, natož na úrovni samospráv, které vzdělávání institucionálně zastřešují, se nepodařilo pochopit (natož prosadit), že demokracii je nutné se učit. Německo, které prošlo po druhé světové válce významnou katarzí a sebezpytováním, má významně propracované vzdělávání k demokracii právě z toho důvodu, že bylo potřeba zabránit možnému návratu totalitních tendencí. Když se dnes podíváme na to, jak podléhá politické nabídce antisystémové AfD populace v někdejší západní části a porovnáme to s tou východní, můžeme vidět ten obrovský rozdíl. Samozřejmě to nesouvisí pouze se vzděláváním, nicméně odolnost západní části Německa vůči demokracii ohrožujícím politickým tendencím je prostě mnohem vyšší. V Česku, které žádnou posttotalitní katarzí neprošlo, se mezitím podařilo majoritně prosadit vzdělávací přístup opomíjející politiku, protože česky specifická forma idiotství vylučuje tato témata z výchovy a vzdělávání. Občanská výchova je i v revidovaném kurikulu vytěsňována na okraj (vlastně ještě více než doposud). Pouze školy, které mají osvícené ředitele, věnují tématům spojeným s občanstvím, demokracií, informační gramotností či právní gramotností dostatečný prostor. Totéž se týká reálné participace přímo ve školách, protože právě participace je nejlepší formou výchovy k demokratickému jednání.
5) Nástup digitálního chaosu, v němž jednak velká soukromá média přešla většinově kvůli vlastní nerentabilitě do rukou oligarchických skupin, čehož důsledkem je vedle již zmíněné ideologické demagogie také zkreslování a potlačování témat ve prospěch majitelů médií, jednak zesílil obrovským způsobem vliv manipulací na sociálních sítích, čímž je myšleno jak kremelské dezinfo samotné, tak lokální dezinfo influenceři a političtí kverulanti zneužívající umělého ovlivňování algoritmů na sociálních sítích. S nástupem digitálního chaosu, přehlcení informacemi, zejména špatnými zprávami je spojena také pomalá sociální adaptace: společnost se dokáže jen velmi nerovnoměrně přizpůsobit novým podmínkám digitálně informačního věku. Celková nejistota, nebo až určitá forma civilizační úzkosti, je také vyvolaná příliš rychlým vývojem, akcelerovaným technologiemi.
6) Kombinace oportunismu, diletantství a zbabělosti politické reprezentace, která chce stát na „správné straně“, nicméně sama zoufale podléhá tlaku parciálních zájmů, zejména ze strany oligarchie (od nejmenovaného insidera jsem se dozvěděl, že pokud měl někdo otevřené dveře k premiérovi, byl to Daniel Křetínský, stejně tak vliv zbrojaře Strnada je významný, jde jen o ilustrativní příklady) nebo obskurních skupin s disproporčním vlivem (stačí se podívat na ultrakonzervativní křídlo ODS). Není možné být skutečnými reprezentanty demokracie a zároveň být vazaly zájmových skupin, to se vylučuje a odrazuje to řadu voličů. V mém okolí, a pohybuju se převážně mezi lidmi s demokratickými postoji, přesvědčenými o potřebě integrace v EU a NATO, většinou vysoce vzdělanými, s vyvinutým kritickým smýšlením, jsem nenašel nikoho, kdo by jednoznačně věděl, koho bude v říjnu 2025 volit.
7) Neochota mnoha schopných lidí, kteří by dokázali přinést vizi i realizační schopnosti, vstoupit do toxického prostředí politiky s vidinou nemožnosti prosadit pro budoucnost důležité záměry. Dokázal bych teoreticky sestavit vládu z lidí, kteří rozumí dané oblasti, mají vizi (nejsou jen “údržbáři”) a energii prosazovat důležité politiky. Desetimilionová populace je dostatečně velká na to, aby se v ní našli schopní a zároveň morálně silní jedinci, kteří by v ideálním případě měli politiku dělat. Jenže politika odrazuje buď preemptivně, nebo na základě zkušenosti. pro ilustraci ještě jedna reakce čtenáře na sociálních sítích na toto téma:
„Naprosto přesně popsáno. Včera mi to v dlouhém rozhovoru celé předestřela bývalá starostka menší obce. Je naprosto vyhořelá, vlastně už ani nevěří, že se nějaká vize může realizovat a nechce už ani jít volit. A v podstatě mi popsala všechno to, o čem píšete vy, jako důvod totální frustrace. A to je velice inteligentní osoba, která se snažila a pracovala, ale protože nepřistoupila na temné kšeftíky a stranické špičky se za ni nepostavily, raději to zabalila a už nechce o politice slyšet.“
Tento výčet nemá smysl brát jako prohru. V knize Future ON! se snažím apelovat na to, že ztráta naděje znamená rezignaci a rezignace se vylučuje se suverénním vztahem k vlastní budoucnosti, k naplňování jakékoliv vize. Jsem ale čím dál více přesvědčen, že jedinou cestou je určitý druh společenského otřesu, který způsobí transformaci politického středu. A ten možná přichází se sněmovními volbami. Paradoxně by bylo pro politickou budoucnost v Česku zdravé, kdyby z voleb vzešla plně populistická, plně kverulantská vláda složená na platformě více či méně antisystémových stran. Tehdy by se ukázalo, zda jsme jako společnost dostatečně životaschopní a vynutíme si (a provedeme) zásadní politický přerod. Jsem přesvědčen, že ano.
Diskuse