Je to definitivní: americká média kapitulovala před Trumpem
19. 9. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
Září
2025 se pravděpodobně zapíše do historie jako okamžik, kdy americká
demokracie ztratila iluze. Vše začalo monologem komika Jimmyho Kimmela,
který se ve svém pořadu na stanici ABC vmísil do vášnivé debaty po
atentátu na kontroverzního konzervativního komentátora Charlieho Kirka.
Kimmelovo tvrzení, že vrah pravděpodobně vyšel z řad trumpovského hnutí
MAGA, se stalo záminkou pro řetězec událostí, jež otřásly samotnými
základy svobody slova v USA.
Nešlo o běžnou kulturní válku, ale o přímý zásah státní moci. Předseda Federální komunikační komise (FCC) Brendan Carr, jmenovaný prezidentem Donaldem Trumpem, veřejně vyhrožoval mateřské společnosti ABC, Disney, obrovskými regulačními postihy a napřímo vyzval místní televize, aby Kimmelův pořad stáhly z vysílání. A fungovalo to. Obří mediální konglomeráty jako Nexstar a Sinclair, které mají vlastní obchodní zájmy u federálních regulátorů, okamžitě pořad přestaly vysílat. Následovala kapitulace Disneyho, který pořad „na dobu neurčitou“ z vysílání stáhl.
Reakce byla blesková a výmluvná. Svět zábavy se postavil za Kimmela jednotně – od kolegů komiků Marca Marona a Pattona Oswalta, kteří mluvili o nastolování autoritářství, až po herecké a scenáristické odbory, jež odsoudily vládní cenzuru. Dokonce i bývalý prezident Barack Obama varoval před „nebezpečnou úrovní vládní donucovací moci“. Ale tišší signál byl možná ještě znepokojivější: talkshow „The View“ na stejné stanici ABC se následující den tématu nápadně vyhnula, jako by její moderátorky dostaly od nadřízených příkaz mlčet.
Sám prezident Trump pak akci otevřeně schválil a vyzval NBC, aby se „zbavila“ i ostatních moderátorů pozdně večerních show. Celá kauza není izolovaným incidentem, nýbrž vyvrcholením měsíců trvajícího tlaku na nezávislá média, jejich přebírání trumpovskými spojenci a systematického umlčování kritických hlasů.
Abychom
pochopili současný americký moment, musíme jej zasadit do dlouhého a
rozporuplného amerického románu s autoritářstvím. Spojené státy, které
se zrodily z revoluce proti tyranii, nesou ve své DNA stejně tak i její
pokušení. Jejich historie není pouhým lineárním tažením k větší svobodě,
nýbrž spletitým cyklem pokroku a prudkých regresů, kde se ústavní
ideály neustále střetávají s hluboce zakořeněnými démony rasové
nadřazenosti a majoritní nesnášenlivosti.
Od samého počátku existovala trhlina mezi deklarovanými ideály a praxí. Zakladatelé vyhlásili, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“, a přitom podepsali ústavu, která tuto rovnost upírala otrokům a ženám. Toto schizma – mezi univerzalismem Listiny práv a partikularismem místního útlaku – se stalo ústředním motivem národního příběhu. Po občanské válce sice formálně skončilo otroctví, ale zrodil se Jim Crow, lynčování a Ku-klux-klan, který představoval brutální, domácí formu fašistického teroru namířeného proti začlenění černochů do společnosti. Éra McCarthyho zase ukázala, jak snadno se může národ založený na svobodě projevu obrátit k honu na čarodějnice, cenzuře a politické ostrakizaci.
Americký flirt s autokracií má však i svůj specifický, moderní vzorec. Často přichází nikoli jako jednotný pochod hnědých košil, ale v obleku korporátního právníka a za doprovodu rétoriky „práva a pořádku“. Téměř diktátorské pravomoci Franklina Delana Roosevelta a jeho koncentrační tábory pro Američany japonského původu. Prezident Nixon svým nepřátelským seznamem a paranoidním útokem na svobodný tisk. Prezident Bush mladší s doktrínou preventivní války a normalizací mučení.
Od samého počátku existovala trhlina mezi deklarovanými ideály a praxí. Zakladatelé vyhlásili, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“, a přitom podepsali ústavu, která tuto rovnost upírala otrokům a ženám. Toto schizma – mezi univerzalismem Listiny práv a partikularismem místního útlaku – se stalo ústředním motivem národního příběhu. Po občanské válce sice formálně skončilo otroctví, ale zrodil se Jim Crow, lynčování a Ku-klux-klan, který představoval brutální, domácí formu fašistického teroru namířeného proti začlenění černochů do společnosti. Éra McCarthyho zase ukázala, jak snadno se může národ založený na svobodě projevu obrátit k honu na čarodějnice, cenzuře a politické ostrakizaci.
Americký flirt s autokracií má však i svůj specifický, moderní vzorec. Často přichází nikoli jako jednotný pochod hnědých košil, ale v obleku korporátního právníka a za doprovodu rétoriky „práva a pořádku“. Téměř diktátorské pravomoci Franklina Delana Roosevelta a jeho koncentrační tábory pro Američany japonského původu. Prezident Nixon svým nepřátelským seznamem a paranoidním útokem na svobodný tisk. Prezident Bush mladší s doktrínou preventivní války a normalizací mučení.
A
nyní, v éře Trumpovy „druhé republiky“, vidíme, jak se všechny tyto
linie propojují: osobní kult vůdce, systematický útok na nezávislé soudnictví a média, mobilizace většinového resentimentu a – jak ukazuje
případ Kimmela – ochota využívat regulatorní stát k trestání politických
oponentů. Nejde o náhlý import cizí ideologie, ale o vyvrcholení domácí
tradice, která v krizových okamžicích vždy nabízí jednoduchá,
autoritářská řešení na úkor složitých liberálních.
Studovat pád republiky znamená mapovat narušování jejích základních principů. Nejde o to zkoumat okamžik, kdy barbaři prorazí brány, ale dřívější, tišší případy, kdy byli strážní nejprve podplaceni, poté jim bylo vyhrožováno a nakonec byli vyměněni. Historici tohoto amerického úpadku budou září 2025 označovat ne za jedinou bitvu nebo zákon, ale za umlčení šaška. Když vláda dokáže regulatorní hrozbou odstranit kritika z vysílání, performativní rituály demokracie ustoupí pochmurné realitě autokracie.
Trump tvrdí, že Kimmel byl odstraněn pro „nedostatek talentu“ a „špatnou sledovanost“, což se snadno vyvrátilo vedoucím postavením pořadu v jeho čase. Byla to nepřesvědčivá simulace obchodního rozhodnutí, tak průhledná zástěrka, že jen odhalila holou moc pod ní. Prezidentův následný požadavek na NBC, aby se „zbavila“ vlastních moderátorů Setha Meyerse a Jimmyho Fallona, odhalil pravý záměr: systematické očištění veřejného prostoru od nesouhlasu.
Tuto epizodu nelze posuzovat izolovaně. Je to vyvrcholení záměrného útoku na více frontách na nezávislá média. Trumpu naklonění miliardáři konsolidovali kontrolu nad obrovskými částmi informačního ekosystému, od proměny Twitteru Elonom Muskem po rostoucí vliv Larryho Ellisona na TikTok a Paramount. Zavedené instituce pod obrovským finančním a politickým tlakem změkčují své zpravodajství, stahují svá doporučení a přidávají konzervativní dohled. Systém veřejnoprávního vysílání byl vyřazen vykázáním financí.
Umlčení komika je kanárek v uhelném dole, signál, že kyslík svobodného projevu je nahrazován toxickým plynem státem vynucované ortodoxie. Satirici jsou naši prastaří, posvátní zástupci pro pravdu; když jsou umlčeni korunou, nikdo není v bezpečí. Odbory herců a scenáristů to okamžitě pochopily a odsoudily tento krok jako „potlačování, které ohrožuje svobodu všech“.
A tak stojíme na pokraji propasti. Vládní agentura explicitně vyhrožovala mediální společnosti, aby dosáhla cenzury kritika, a zafungovalo to. Precedens je nastaven. Mechanismus je ověřen. Strach je hmatatelný.
Často nám je řečeno, že se historie točí na velkých bitvách a činech velkých mužů. Někdy se ale otočí na něčem menším a zákeřnějším: tichém jednání v korporátní zasedačce, na skryté hrozbě úředníka a na televizní obrazovce, která zhasne. Americký experiment přežil mnoho krizí, ale nemusí přežít zvuk ticha, dobrovolně přijatého a úředně vynucovaného.
Světlo svobody nehasne úderem, ale udušením.
994
Diskuse