Ukrajina vlastní budoucnost drží, my se jí ochotně vzdáváme

16. 10. 2025 / Bohumil Kartous

čas čtení 12 minut
Zatímco noční Kyjev opět zažívá raketový útok, Česko se utápí v trapnosti sestavování nové vlády. Jedna země spojená vizí boje o život, druhá rozklížená falešným pocitem bezpečí a digitálními kulturními hádkami. Paradox války a její absence.

Do Kyjeva jsme dorazili ve středu v noci. Země si na válku tak nějak zvykla, ať už západní části zasažené mnohem méně, nebo ty východní, které s válkou žijí dennodenně. Nebo Kyjev, který je sice na západo-východní ose zhruba ve středu, který, ale zažívá útoky na civilní infrastrukturu takřka na denní bázi.
Zpozdili jsme se na hranicích s Polskem, jejichž průjezd bývá nepředvídatelný. V Ukrajině je zavedena tzv. komandantská hodina, tedy zákaz vycházení, který se liší podle oblastí (krajů). Její začátek a konec se mění podle stavu války. V hlavním městě je v současnosti stanovena na půlnoc a trvá do páté hodiny ranní. Je přísně dodržována ze strany všech provozovatelů restaurací a barů. V jedenáct vás prostě nekompromisně vyhodí, protože nejen vy,. ale i oni se musí dostat bezpečně domů. A Kyjevě to prostě může zabrat klidně i hodinu.
Každopádně se může stát to, co se stalo nám. Prostě přijedete od západní hranice až po půlnoci. Na block postu na hlavní příjezdové cestě ze Lvova do Kyjeva už čekala hlídka. je dobré vypnout světla a rozsvítit v autě, aby vojáci viděli dovnitř. Na běžných komunikacích relativně daleko od fronty se to sice nestává často, ale v případě jakéhokoliv podezření na vás bude mířit několik automatických pušek. je dobré takovým situacím ve vlastním zájmu předcházet.
Vysvětlujeme, že jsme novináři a experti na ruské dezinformace, jsme hosty mediální konference a krom toho vezeme lékárničky, pomoc ukrajinské armádě. Vojáci pokývou hlavou a sdělí nám, že na kyjevskou zónu v době zákazu vycházení se žádné novinářské akreditace nevztahují, zbytek zjevně nepovažují za potřebné nijak komentovat. Prostě po téhle cestě jet dál nemůžeme. Na otázku, jak se máme dostat do hotelu, dostaneme instrukci „obraťte se, následně se dejte doleva a doprava“. Zíráme poněkud zmateně, instrukce je tedy zopakována znovu, pomalu a s takovým zvláštním důrazem na každé slovo. Napodruhé jsme pochopili, popřáli „harnoho večera“ a následovali ukrajinskou armádní navigaci. Rozkazy a nařízení lze skloubit s pochopením situace a vděkem za pomoc.
Noční Kyjev, stejně jako všechna další velká města v Ukrajině, připomínají Česko během covidu. Nepotkáte až na výjimku nikoho, a pokud, jde o policejní auto, které potkat nechcete. Naštěstí policisté jen okem změřili pomalu jedoucí auto s českou espézetkou a dál se věnovali svým záležitostem.
Zavezli jsme našeho kamaráda, českého novináře, který v Ukrajině tráví skoro více času než v Česku, na jeho místo pobytu a jeli do hotelu. Na recepci nás přivítal kluk, kterému asi už bylo osmnáct, ale vypadal spíš na šestnáct (obecně často jsou ve službách velmi mladí lidé, hlavně tam, kde se očekává potřeba mluvit anglicky). Ubytoval nás, ale s parkováním neporadil, místo nemají. Proč? Protože tam, kde původně byly podzemní garáže, je nyní velký kryt pro hotel i okolí. Proč? Protože je ho potřeba více než parkování. Jdu se projet kolem bloku a zaparkuju nedaleko na ulici. V noci zdarma, přes den za poplatek, ale není problém, digitalizace Ukrajiny v mnoha ohledech rozsáhlejší než digitalizace Česka. Digi parkovné je součástí městské apky, která obsahuje další městské služby. Ne jako v Praze, kde musíte stáhnout některou ze soukromých aplikací a platit jí za to, že můžete zaparkovat na veřejném prostranství.
Je to moje pátá cesta do země žijící ve válce, kterou nechce, kterou ale nemůže jen tak jednoduše ukončit. Země, která je vystavena vnější agresi, nad jejíž povahou se podařilo vytvořit obrovská a nebezpečná mračna pochybností. Nebezpečná tak, že pomáhají měnit politické situace v zemích, jako je Česká republika. I v Ukrajině se leccos děje. Je to relativně nedávno, kdy se občanská společnost rozhodla vyjít do ulic v protestu proti zákonu omezujícímu nezávislost antikorupční agentury, který prosazoval Zelenského hlavní poradce Jermak.
Občanská společnost v Ukrajině si v této věci prosadila svou, nezávislost antikorupční agentury byla obnovena (důkaz demokratické progrese v Ukrajině, naprosto nemyslitelné, že by se něco podobného událo v Rusku). I přes obrovský tlak, který způsobuje válka a její dopady na cokoliv co souvisí s životem v Ukrajině, země nadále odolává snaze agresora a nadále drží východní hranici, na které musí zločinecké Rusko vynaložit nezměrné úsilí a obětovat životy obrovského množství lidí jen proto, aby dosáhlo na několik dalších kilometrů polí a opuštěných vesnic. Mezi tím ukrajinské výzvědné služby ve spolupráci se zahraničními službami a s elitními armádními jednotkami s chirurgickou přesností zasahují důležité vojenské a energetické cíle v Rusku a omezují tak významně kapacitu agresora k dalšímu okupačnímu tlaku.
Ukrajina si na válku už zvykla. Ne, že by Ukrajinci chtěli donekonečna válčit, ale zvykli si na to, že jsou každý den a každou noc vystavováni nebezpečím a rizikům, že musí každý, kdo v zemi zůstal, odvádět svou osobní daň. Samozřejmě, že by chtěli válku ukončit a žít zase s pocitem bezpečí, ale ne za cenu toho, že agresor dosáhne svého a jeho válečné zločiny budou zapomenuty. A rozhodně nestačí, že Trumpova manželka s pompou ohlásí, kterak Putin v reakci na její dopis poslal zpět do Ukrajiny osm dětí, přičemž jich Rusko z Ukrajiny uneslo několik desítek tisíc. Ukrajinci chtějí mír, nikoliv válku, ale rozhodně ne tak, že se vzdají ruskému zločineckému syndikátu.
Ukrajinci chtějí žít ve své zemi, chtějí posilovat vlastní suverenitu, chtějí být součástí ekonomické a bezpečnostní aliance demokratické Evropy. Na hlavním nádraží v Kyjevě je v současnosti otevřena výstava Ukraine WOW, která tuto snahu dokumentuje. Je určena zejména samotným Ukrajincům a ukazuje jak tradice, ze kterých kulturně historická identita Ukrajiny vychází, tak nedávnou minulost a současnost, na které staví. Od dějin „trizubu“ národního znaku Ukrajiny, až po špičkové dronové technologie, které dnes Ukrajina dokáže produkovat, nebo pás současného světového boxerského šampiona Oleksandra Usyka. Na konci výstavy je video z novodobé historie Ukrajiny od vzniku samostatného státu v roce 1991 po současnost. Jde o rychlý sestřih politických, kulturních a sportovních událostí, které rámují život současných Ukrajinců. Dojemně se v něm prolínají radosti z ukrajinských úspěchu na světové scéně s demokratizačním procesem oranžové revoluce a s válkou, ve které je země od roku 2014. Dojemně, ale zároveň bez potřeby sebelítosti, bez poraženectví, s evidentním odhodláním a s vírou v to, že tahle země bude žít, protože je hrdá a silná.
Ve stejném okamžiku si člověk uvědomí, co se děje v tom stejném okamžiku v Česku: celá země je v zajetí diskuse o individuu, o němž se vážně uvažuje jako o ministru zahraničí, ačkoliv má tento člověk zjevně sklony k násilí, k podpoře nacistické symboliky a i nacistických řešení a k podvodnému jednání. Ocitáme se v zajetí vlastní hlouposti, kdy vládu bude tvořit parta zaměstnanců vítězného oligarchy a k tomu nominanti radikálních populistů. Zatímco Ukrajina o svou demokratickou budoucnost bojuje a válka jí pomáhá uvědomit si, co je a co není důležité, Česko se svou demokracií a prosperitou hazarduje nedůstojným a vskutku stupidním způsobem. Česko WOW? Spíš ne, spíš Česko down, alespoň v tomto okamžiku.
Demokracie v Ukrajině nebude mít snadnou budoucnost, stejně jako ji nebude mít ta naše. Na konferenci Donbas Media Forum, na kterou jsem byl pozván jako řečník, jsme v jedné z panelových diskusí ponejvíc řešili to, jak toxický dopad má na naše politické události přesun společenské diskuse na sociální sítě a do digitálních informačních prostor, jejichž cílem je prodávat politické záměry (ponejvíce populistické), ne přispívat ke skutečné, pluralitní společenské diskusi. Důsledky? Pro demokracii ničivé, USA, Slovensko, Maďarsko jsou toho příkladem.
A co vidíme zde? V Česku v posledních volbách drtivě zvítězil oligarcha, jehož politický marketing dlouhodobě koketuje s dezinformačními tezemi o imigraci i válce v Ukrajině, o vlivu EU na naše životy. Méně ignorantská a méně sobecká část české společnosti je zhrozena z toho, že by násilnické, rasisticky se projevující individuum obdivující nacismus mohlo sedět ve vládě společně s dalšími nominanty radikálních populistů. Zíráme na to, že by ministerstvo životního prostředí mohl vést pomatenec popírající vědecká zjištění o vlivu člověka na změnu klimatu. Předobraz vidíme ve vládě současných USA.
V Ukrajině se občanská společnost se znepokojením dívá na to, jak tisíce kanálů ruské sítě Telegram krmí Ukrajince ruskou propagandou se snahou kompromitovat odhodlání ukrajinské společnosti bránit se ruskému agresorovi.
Pro obě naše společnosti i pro celou Evropu je existenčně důležité vymanit se ze zajetí současných platforem a jejich toxických algoritmů, ať už jde o FB, X, TikTok nebo Telegram. Bez posílení digitální identity a vytvoření demokracii neohrožujícího digitálního prostředí budeme nadále pouze vést sisyfovský boj s menšinou, která chce - s podporou nedemokratických aktérů typu Rusko - demokracii oslabit nebo zničit.
Troufám si tvrdit, že Ukrajina v tomto směru bude váhat mnohem méně jednat mnohem rozhodněji. Mezi tím budeme my čekat, jestli to náhodou nepřejde a jestli to není jen taková historicko technologická nahodilost. Vždyť my ani nevíme, co to ty dezinformace jsou, říkal to přece hlavní bezpečnostní poradce premiéra Tomáš Pojar. A příští vláda, ať už se ji podaří slepit jakkoliv, to bude vědět ještě méně. Respektive rozhodne se, že dezinformace vůbec nejsou. Ruský zpravodajsko - propagandistický aparát se musí neuvěřitelně vysmívat tomu, jak jsme se stali obětí vlastní hlouposti s jejich relativně drobným přispěním, jak ukazuje investigace Voxpotu. Není divu, že nás ruští vojáci považují za slabé a předurčené k porážce, jak sebevědomě říkají v rozhovoru s analytikem The Kyiv Independent Adamem Syberou z ukrajinského vězení, ve kterém sedí za válečné zločiny v ukrajinské Buči.
Ve čtvrtek v noci, když jsme byli v ukrajinském hlavním městě, byl v Kyjevě poplach, ruské rakety zasáhly energetické cíle ve městě a - jak je zvykem zločineckého státu Rusko - také civilní cíle v různých částech země. Zemřel sedmiletý chlapec, jedna z mnoha civilních obětí, které Rusko v Ukrajině způsobilo a stále způsobuje. Jde o sprostou vraždu, další válečný zločin, další důkaz ruského záměru decimovat Ukrajinu jakýmikoliv prostředky, vražděním civilistů, vražděním dětí. Ale Ukrajina se nevzdá, nevzdá se ve válce a nevzdá se demokratické budoucnosti. O Česku se to s takovou jistotou říct nedá. Příští čtyři roky ukážou, do jaké míry si naší demokracie vážíme, nebo jak ochotně si ji necháme zničit.
Děkuji Punk Filmu, Dárku pro Putina a Vysoké škole ekonomie a managementu za dlouhodobou podporu Ukrajiny. V tomto případě za peníze na lékárničky pro bojovou jednotku Vlci DaVinci, která brání dalšímu postupu ruských okupantů na východní frontě.

2
Vytisknout
1668

Diskuse

Obsah vydání | 16. 10. 2025