Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"
Aplikace Monroeovy doktríny v praxi utužovala americkou nadvládu v západní hemisféře: přechod amerického impéria od regionální ke globální dominanci
30. 10. 2025 / Daniel Veselý
Monroeova doktrína se v reálu stala brilantní zástěrkou k prosazování dominance nad latinskoamerickými státy a zeměmi; nezadatelným vlastnictvím Bílého domu, na něž neradno sahat. Spojené státy měly zájem o intenzivnější ekonomickou podřízenost latinskoamerických států za pro Washington výhodných ekonomických podmínek a samozřejmě na úkor Evropanů (2). Nutno zdůraznit, že z dnešního pohledu anachronická doktrinářská politika imperiálních Spojených států platí prakticky dodnes, kdy na podzim roku 2025 druhá Trumpova vláda opět plánuje změnu režimu a ovládnutí na ropná naleziště oplývající Venezuelu jako svou letitou výsadu realizovat subverzní a násilnickou politiku v duchu Monroeovy doktríny, nehledě na oprávněné a legitimní potřeby obyvatel inkriminovaných zemí.
Západ v čele se Spojenými státy upíral táž privilegia Sovětskému svazu, později Rusku nebo Číně, při jimi realizovaných represáliích proti disentu a odpůrcům režimu na domácí půdě nebo v blízkém příhraničí, přestože jejich zločiny v zahraničí nebyly tak četné a barbarské jako ty v režii Spojených států (v 19. století aspirujících na pozici regionálního hegemona) a jejich klientských režimů. Spojené státy v následujících v letech (1896 až 1934) v rasisticky podbarvených banánových válkách prováděly policejní akce, intervence a vojenské okupace na Kubě, Haiti, v Panamě, Hondurasu, Nikaragui, Mexiku a v Dominikánské republice (3), aniž by se nad jejich panstvím vznášel jediný příznak komunismu. USA ospravedlňovaly své intervence v Latinské Americe jako nezbytná opatření k ochraně svých ekonomických zájmů. Dostupné důkazy ukazují, že americké invaze a okupace poháněly motivace na ochranu amerických podniků, uplatňování finanční a vojenské kontroly v regionu a snahy udržet konkurenční evropský vliv mimo kontinent, jak praví litera Monroeovy doktríny (4). Vláda prezidenta Theodora Roosevelta v roce 1905 Monroeovu doktrínu doplnila o tzv. Rooseveltův dodatek, podle nějž si Spojené státy vyhrazují použít vojenskou sílu k donucení vzpurných latinskoamerických dlužníků srovnat dluhy s evropskými věřiteli. Prakticky šlo o udržování stability (zejména přívětivého investičního prostředí) a ochranu amerických podniků, třeba i pomocí velkého klacku. Usměrňování latinskoamerické agendy americké vlády se v jednotlivých zemích na jih od Rio Grande ujaly i velké americké společnosti, jako třeba United Fruit Company v Kolumbii nebo v Guatemale. Zájmy amerického byznysu v Kolumbii se ocitly v ohrožení, nicméně CIA a Bílý dům v prosinci 1928 zasáhly ve prospěch korporace United Fruit Company potýkající se v té době s dělnickými stávkami. Bílý dům pohrozil Kolumbii mariňáckou invazí, pokud nevyjde vstříc United Fruit Company. Úkolu zpacifikovat bouřící se davy se po nátlaku ze strany USA nakonec zhostila kolumbijská armáda (5). Stávkující dělníci požadovali důstojné pracovníky, vyšší mzdy, zavedení šestidenního pracovní týdne, apelovali na lepší hygienické a zdravotní podmínky. Tehdejší telegramy odhalují diskuse amerických diplomatů s ministerstvem zahraničí o vyslání amerických válečných plavidel, neboť stávkující dělníci vykazovali „subverzní tendence“, jak definovali hrozbu volání po lepším postavení latinskoamerického proletariátu tvůrci politických agend v USA. Masakru padlo za oběť možná více než tisíc stávkujících, které pozabíjela kolumbijská armáda. Spojené státy si osobovaly roli regionálního policajta, nebo spíš hlavu legalizovaných mafiánských struktur, když pod pohrůžkou hrubého násilí - nebo při jeho použití - nutily jednotlivé země ke splácení přemrštěných dluhů a suverénně se vměšovaly do jejich vnitřních záležitostí. Občanské instituce zřízené americkými okupanty často nefungovaly ve svobodném duchu a zanedbávaly potřeby občanům pouze ve prospěch hegemonických zájmů USA a na ně navázaných lokálních elit. Pentagon za vedení válek ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu opíral své zkušenosti s restrukturalizací vládních systémů a se „zacházení s obyvatelstvem“ o poznatky a postřehy z dlouhodobého působení amerických intervenčních a okupačních sil v Karibiku a Latinské Americe (6).
V průběhu studené války se Sovětský svaz a Čína nejednou postavily na stranu obětí velmocenské zvůle Washingtonu, kupříkladu v Indočíně a Latinské Americe. Někdy se zájmy antagonistických mocenských bloků na geopolitickém kolbišti střetávaly a v nejzazších případech hrozily, že se zvrtnou v (ne)chtěnou jadernou kolizi se SSSR. Kreml se pokoušel zvrátit pro něj nepříznivou mocenskou rovnováhu, aby však tvrdě narazil na Monroeovu doktrínu. Pokud si jedna velmoc nárokuje sféru vlivu (USA obě Ameriky, západní Evropu, Střední a Blízký východ a (jiho)východ Asie) a druhá nikoliv (Kreml převážně socialistické satelity ve střední a východní Evropě), je vždy zaseto na zásadní konflikt s nedozírnými dopady. Bohužel taková je tragédie politiky velmocí, kdy jsou v rámci velmocenských válečných sporů bity a ničeny především menší země a národy. Četné americké intervence v rámci tzv. banánových válek, kdy se Spojené státy profilovaly jako regionální velmoc prosazující své zájmy na zadním dvorku vesměs bičem, předznamenávají budoucí mocenský vzorec nové geopolitické reality po ukončení druhé světové války, kdy se Spojené státy vynořily jako nová supervelmoc kontrolující polovinu světového bohatství. Připomeňme si tvrzení předního amerického diplomata a tvůrce politických strategií George Kennana z roku 1948, podle nějž USA v té době vlastnily asi 50 procent světového bohatství, ale zastupovaly světovou populaci pouze ze šesti procent. Před Bílým domem v nadcházejícím období leží úkol, uvedl Kennan, jakým způsobem vybuduje takový model vztahů, který by USA umožnil využívat jejich nesporných výhod při udržování této nerovnováhy (7). Podle Kennana bychom měli bychom přestat mluvit o tak vágních věcech, jako je zvyšování životní úrovně, lidská práva a demokratizace. „Čím méně nás budou brzdit idealistické slogany, tím lépe,“ hlásal Kennan maje přitom na vědomí dějiny amerických intervencí na zadním dvorku USA.
Prohlubující se úpadek španělského impéria doprovázel politický a hospodářský rozmach Spojených států, což pochopitelně vytvářelo prostor k rostoucímu střetu mezi USA a Španělskem. Během španělsko-americké války na sklonku 19. století američtí mariňáci intervenovali na Kubě, přičemž Kuba se nakonec stala americkým protektorátem. USA v následujících třech letech Kubu okupovaly a posléze na ostrově intervenovaly podle libosti. Americký Kongres schválil v březnu 1901 tzv. Plattův dodatek, který stanovil, že USA mohou vojensky zasáhnout na Kubě na ochranu „amerických zájmů“ (8), a který vyžadoval, aby kubánské ústavodárné shromáždění začlenilo tento dodatek do nové ústavy. To se posléze stalo. Nadto Američané získali část kubánského území, konkrétně v Bahía Honda a v zátoce Guantánamo, kde zřídili námořní základnu a později nechvalně proslulou mučírnu. Libovolně v zemi vojensky zasahovali, aby ji okupovali v letech 1906 až 1909 a dále v letech 1912, 1917 až 1922. S vypuknutím studené války Washington v letech 1952 až 1958 podporoval represivní režim Fulgencia Batisty, když na sklonku roku 1958 v memorandu tehdejšího šéfa diplomacie Johna Fostera Dullese adresovanému prezidentovi Eisenhowerovi (9), Dulles prezidenta Eisenhowera informoval, že USA v tomto roce už nemohly pokračovat v zasílání zbraní Batistově vládě čelící partyzánům vedených Fidelem Castrem; Washington tedy už neměl zapotřebí vyzbrojovat režim, jehož represe si přímo koledovaly o revoluci. Batistova vláda se ve vnitřní bezpečnosti uchýlila k tak represivním opatřením, že si podle dostupných zpráv znepřátelila asi 80 procent kubánského obyvatelstva. Dulles poznamenal, že v uplynulých dvou letech se Eisenhowerova vláda musela potýkat s velmi obtížným PR problémem v souvislosti s ožehavou politickou situací na Kubě. Americké a latinskoamerické sdělovací prostředky tehdy ostře vystupovaly proti Batistově režimu a zároveň podrobovaly kritice jakékoli důkazy o podpoře poskytované Havaně Washingtonem. Ukončení americké vojenské podpory Batistova režimu v roce 1958 uspíšilo triumfální dovršení kubánské revoluce prvního dne roku 1959. CIA ve svém interním dokumentu z února 1963 při posuzování politicky motivovaných represálií spáchaných Bílým domem vydržovanou Batistovou vládou odhadla, že za jejího panování bylo spácháno 20 000 politicky motivovaných vražd a úmrtí (10). Při vojenských střetech mezi batistovci a jejich nepřáteli zahynul jen relativně malý vzorek obětí politického teroru Batisty a spol. Nicméně k dispozici není podle agentury přesný odhad Batistových represálií. K většině úmrtí došlo v letech 1957 a 1958, kdy se úspěchy Castrových partyzánů stávaly rostoucím interním problémem a v reakci režim při potlačení rebelie rozpoutal kampaň teroru. V polovině roku 1958 se zabíjení páchané batistovci stalo rozšířeným a běžným jevem v celé zemi. Situaci neměly pod kontrolou ani „antibatistovské síly“ (tedy Castrovi partyzáni), jež se podle memoranda CIA těšily přízni 80 až 90 procent obyvatelstva. Státně-teroristická kampaň se vymkla kontrole, jelikož vláda v Havaně neměla vůbec jasnou představu o tom, kolik vražd jí řízená policie a armáda spáchaly. Dokument CIA oproti tomu cituje taktéž kubánské exilové skupiny, které odhadly, že Castrova vláda od nástupu k moci provedla téměř 2500 poprav, z čehož zhruba 800 Havana veřejně přiznala, ačkoli v reálu jich mohlo být podle CIA daleko více (což bylo často jen zbožným přáním privilegovaných a mocných tyranů, jak opakovaně dokládaly dějiny). Samotná Ústřední zpravodajská služba tedy na základě dostupných údajů a posudků přiznává, že s ustanovením Castrova revolučního režimu došlo navzdory k politické odplatě, popravám Batistových stoupenců a členů jeho bezpečnostních složek a dalších nepřátel nového režimu k výraznému poklesu státem prováděných represívních opatření, včetně politicky motivovaných vražd a poprav. Televize, rozhlas, časopisy a noviny po celé Kubě zahltily zvěsti o děsivých zločinech mučení, znásilňování a vražd, které spáchali Batistovi vojáci a policisté; Média zveřejnila zprávy odkrývání tajných hrobů se zohavenými těly mladých mužů a žen zajatých Batistovými pohůnky a přinesla svědectví očitých svědků o masakrech rolníků spáchaných Batistovými vojáky během ofenzívy proti povstalecké armádě v pohoří Sierra Maestra. Soukromý národní průzkum provedený v této době na Kubě ukázal, že více než 90 procent respondentů podporovalo soudy a popravy batistovských trýznitelů (11).
Revoluční Kuba vyvolala v Bílém domě oprávněný poprask a hysterii, neboť v Latinské Americe a všude na světě představovala nebezpečnou inspiraci pro utlačované národy a země v boji proti politické a ekonomické nadvládě a despocii Spojených států či Washingtonem podporovaných diktatur. Systém pracně konstruované geopolitické arény, kde mají bez zábran a omezení hrát prim američtí kapitáni byznysu, bankéři, přední investoři a zástupci zbrojařských kruhů, by se mohl zhroutit jako ono pověstné „domino“, kdyby se jeho narušení či nedej bože odstavení mohly ujmout klasicky ujařmené a bité davy. Komunistická hrozba je přece velice nakažlivou infekční chorobou a domorodá správa vlastních věcí se drasticky míjí s Bílým domem jasně vytyčenou geopolitickou nutností. K politické, sociální a ekonomické situaci na Kubě a asymetrickém konfliktu Kuby s globální supervelmocí a jejími proxy silami vedoucím až do předsálí jaderného inferna se ještě vrátíme v jedné z následujících kapitol.
Válku mezi USA a Španělskem v prosinci 1898 ukončil podpis pro Washington nesmírně výhodné mírové smlouvy, kdy Madrid Washingtonu postoupil své imperiální državy na Kubě, v Portoriku a dalších ostrovech a souostrovích, jmenovitě v Guamu v Mariánském souostroví a na Filipínách (12). Filipínská revoluční vláda vycházela z principů demokratické republiky a neuznala americkou suverenitu nad Filipínami. Americká anexe Filipín zažehla válečný konflikt mezi filipínskými nacionalisty a americkou armádou, který eskaloval poté, co filipínské guerilly způsobily americkým interventům četné oběti. Americká armáda následně vyhlásila guerillám brutální protipovstaleckou odvetnou kampaň, doprovázenou mučením a vražděním zajatců, zapalováním celých vesnic a naháněním civilistů do koncentračních táborů, kde kvůli nemocem a popravám umíraly tisíce lidí (13). Celkově boje a válečné útrapy připravily o život statisíce Filipínců. Historik Howard Zinn ve své proslulé publikaci A People´s History of the United States cituje amerického korespondenta z Philadephia Ledger vyslaného na Filipíny, který ve své zprávě z podzimu 1901 americké interventy rozhodně nešetřil: „Současná válka není nekrvavým operetním střetnutím; naši muži jsou nemilosrdní, zabíjejí, aby vyhladili muže, ženy, děti, vězně, zajatce, povstalce a podezřelé osoby starší deseti let, zatímco převládala myšlenka, že Filipínci jsou jen o málo lepší než psi (14)“. Korespondent demonstrativně tlumočí rasistický postoj amerického politického establišmentu vůči legitimním nárokům nacionalistického hnutí odporu. Americké ministerstvo války ve zprávě určené prezidentovi hovoří o příkazu brigádního generála Jacoba H. Smithe stojícího před vojenským soudem za to, že na podzim roku 1901 v rozhovoru se svým podřízeným stanovil pravidla protipovstalecké kampaně proti filipínskému odporu následovně: „Nechci žádné zajatce. Chci, abyste zabíjeli a upalovali, čím více jich zabijete a upálíte, tím více mě potěšíte (15). Dotyčný generál požadoval, aby jeho vojska usmrtila kohokoli, kdo byl schopen unést zbraň, kdo byl starší deseti let a kdo se protivil interventům. „Dobytí Filipín americkou armádou bylo krvavé a vražedné, jelikož si vyžádalo na sta tisíce lidských životů. Američané museli zemi obsadit a ovládnout. Bílý dům na Filipínách zavedl velmi sofistikovaný systém sledování a kontroly lokální populace využívající tehdejší technologie – telefon a bezdrátovou komunikaci. Tato strategie zrodila extrémně účinný systém kontroly, který stál u vytváření policejního státu. A ten na Filipínách prakticky přetrvává dodnes,“ jak brutální povahu americké intervence proti Filipíncům před lety vylíčil Noam Chomsky (16). USA kolonizovaly Filipíny v letech 1898 až 1946. V průběhu studené války si Manila osvojila úlohu stálého klienta Washingtonu a vojenského aktiva Pentagonu ve východní Asii, společně s Jižní Koreou, Jižním Vietnamem, Thajskem, Tchaj-wanem nebo Japonskem.
Odbojové aktivity rolnických odborů a komunistů, které už před druhou světovou válkou hnala touha po lepších podmínkách pro nájemce půdy na Filipínách, pokračovaly i proti proamerické vládě. Tato pozoruhodná vlna legitimního odporu známá jako rebelie Hukbalahap měla být potlačena (a také nakonec úspěšně potlačena byla) prostřednictvím utajených operací CIA (17). Filipíny se díky různým psychologickým operacím a machinacím pod taktovkou CIA staly spolehlivou americkou baštou při protírání domácího hnutí odporu, potažmo sovětského vlivu. Manila nabídla Washingtonu vojáky pro jeho válku v Koreji a později i do Vietnamu, přičemž Filipíny sloužily USA jako odrazový můstek pro zahájení libovolné americké vojenské operace v jihovýchodní Asii. Inovace CIA psychologické války vedené za studené války proti vzbouřeným rebelantům, zejména hluboká analýza tamní kultury a domorodých mýtů, zasévání vnitřního rozkolu a obecně realizování taktik majících za cíl opanovat politické směřování země, měly vliv na obdobné budoucí operace v režii Washingtonu. Americké vlády držely v letech 1965 až 1986 v Manile u moci kleptokratického autokrata Ferdinanda Marcose. Marcos plně ovládl moc v zemi v roce 1972, kdy vyhlásil stanné právo (18), aby tak nadobro zahlušil skomírající demokratický étos země. V praxi to znamenalo pozastavení činnosti parlamentu, zatýkání opozičních politiků a zavedení totální cenzury. Marcos převzal plnou kontrolu také nad filipínskou justicí. Armáda společně s policejními jednotkami po celou dobu jeho prezidentství mučily a zabíjely jeho oponenty. Tato éra je považována za jedno z nejtemnějších období v historii země, kdy Marcosův režim nechvalně proslul masivní korupcí a systematickým porušováním lidských práv. Miliony lidí sužovala extrémní chudoba, zatímco Marcos a spol. s chutí plundroval veřejné finance po miliardách dolarů a Filipíny tak zatížil extrémním dluhem. Nenechavého kleptokrata nakonec svrhl lidový odpor s podporou katolické církve. Filipíny jsou pro svou geografickou polohu cenným strategickým aktivem Spojených států i nyní, kdy představují jednu frontu v hlavním geopolitickém konfliktu 21. mezi upadajícím globálním hegemonem ve Washingtonu a nastupujícím globálním lídrem v Pekingu.
Ačkoli americká vojenská invaze na Filipíny bez pochyby představovala nejkrvavější kapitolu v době udržování a prohlubování americké kontroly nad západní polokoulí, Washington neváhal s nasazením vojenské síly na potlačení dalších lokálních konfliktů té doby. Americký prezident Theodor Roosevelt hájil nasazování americké armády v jednotlivých zemích západní hemisféry. Američtí mariňáci byli v roce 1904 vysláni do Santo Dominga, v roce 1912 do Nikaraguy a o čtyři roky později na Haiti s Monroeou doktrínou na rtech. Mezitím latinskoamerické národy na aplikaci doktríny v praxi hleděly s pochopitelnými obavami. Severoamerický ozbrojený vpád do Nikaragui měl zhatit ambice nacionalistického nikaragujského prezidenta na sjednocení Střední Ameriky a omezení zahraničního vlivu (19). Washington svou podporu puče a následnou ozbrojenou misi v Nikaragui prezentoval jako stabilizační faktor a pasoval se do role ochránce amerických zájmů, tj. finančních investic ve středoamerickém regionu, klasicky zájmů a příležitostí velkých amerických obchodních kruhů. Americké ozbrojené vměšování do nikaragujských záležitostí logicky probudilo k životu nacionalistické proudy a jejich nevoli. Druhá americká intervence v Nikaragui v roce 1925 vyvolala trvalý odpor v povstání vedeném Augustem Sandinem. Tento charismatický lídr, v očích mocných bandita, se stal symbolem odporu proti americkému imperialismu. Sandinistická národní osvobozenecká fronta, která v 80. letech 20. století vévodila nikaragujské politice a která v té době vedla vlastní protipovstalecké boje proti Bílým domem podporovaným žoldákům z tzv. contras, je pojmenována po Augustu Césarovi Sandinovi (20). Sandino vedl rolnickou rebelii proti americké okupaci Nikaragui v letech 1927 až 1933 a účastnil se bojových střetů s Američany podporovanou národní gardou. O rok později tento inspirativní nacionalistický lídr stanul před popravčí četou na příkaz ředitele národní gardy a budoucího nikaragujského diktátora Anastazia Somozy Garcíi. García provedl v Nikaragui roku 1936 puč, nastolil vládu nepotistického diktátorského klanu panujícího tvrdou rukou 42 let a těšícího se téměř až do hořkého konce podpoře Washingtonu (21). Americká vláda byla přirozeně obeznámena s represivním charakterem Somozova režimu, vždyť se podílela na jeho vytvoření. Americký velvyslanec v Managui v roce 1937 poznamenal, že proti Somozovi neexistuje žádná opozice díky účinnému klacku národní gardy jako hrozby represe a že každý oponent bude pravděpodobně zatčen a zbit (22). Bílý dům navzdory pokračujícím represáliím i nadále poskytoval Somozovým bezpečnostním silám výcvik, vybavení a zaštiťoval jej svojí ideologii. Při výsleších politických vězňů somozovské orgány pravidelně praktikovaly mučení. Mučitelé při výsleších zavěšovali zatčené osoby za zápěstí a mučili je elektrickými šoky (. . .) Některým obětem vytrhali nehty a oči, jiným zas třeba uřízli jazyk. Každý státem dirigovaný útlak mající posvěcení regionální velmoci nakonec narazí na odpor zdola. Lidové povstání proti Somozovskému režimu, které kulminovalo na konci na konci 70. let, si vyžádalo 40 000 až 50 000 lidských životů z celkové populace tří milionů (23).
Vláda Woodrowa Wilsona, prezidenta apelujícího na práva národů na sebeurčení v Evropě - příkladně Čechoslováků – si s deklarovanými principy hlavu nelámala, když v roce 1915 provedla mariňáckou invazi na Haiti a podrobila si zemi okupací. Tato chudá karibská země se v roce 1791 stala vzorem a inspirací všem utlačovaným v globální aréně, jelikož se jako první země na světě zbavila okovů otroctví. Hlavní autor americké Deklarace nezávislosti a jeden z otců zakladatelů Thomas Jefferson a spousta dalších politiků v americkém Kongresu spatřovali v Haiti zbaveném otroctví značné riziko, které by mohlo vyvolat vzpouru otroků v USA (24). Američané během okupace Haiti v zemi dosadili prezidenta bez souhlasu samotných Haiťanů a zavedli zde opresivní systém nucených prací. Americkou okupaci Haiti trvající až do roku 1934 charakterizovalo budování vojenských táborů a zabavování majetku domorodců pro vojenské účely. Okupační orgány po nějaký čas popravovaly domorodce držící u sebe zbraň (25). Haiti spolu s nucenými pracemi sužovala ekonomická korupce, mediální cenzura, rasová segregace a bezohledné násilí, které v zemi vyvolala americká okupace. Bílý dům se pod silným tlakem National City Bank, předchůdkyně Citigroup, stal dominantní ekonomickou a politikou silou ovlivňující Haiti po dobu několika následujících dekád. Armáda Spojených států s výhrůžkami na rtech rozpustila haitský parlament a zabila tisíce lidí. USA kontrolovaly zdejší finanční systém více než 30 let, přičemž Američané převedli velkou část tamních výnosů na konta bankéřů v New Yorku zanechávaje za sebou chudou zemi, kde farmáři strádali, hladověli a balancovali nad hranicí hladomoru, jak v roce 1949 zjistili úředníci OSN. Mariňáci běžně mučili rolnické vzbouřence nebo údajné odpůrce okupace, třeba věšeli nešťastníky za genitálie (26). Vedle poprav a násilí proti neozbrojeným osobám se americká armáda a její haitští pomocníci měli dopouštět masových vražd na civilním obyvatelstvu. Podle ústních svědectví shromážděných historikem Rogerem Gaillardem hovoříme o popravách bez soudu, znásilnění, zapalování domů, lynčování a upalování civilistů zaživa. Americký novinář H.J.Seligman potvrdil praktiky amerických vojáků střílejících po civilistech jen tak ze sportu. Ospravedlňovaly se popravy žen a dětí. Okupace, represe americké armády a povstání si vyžádaly 15 000 životů, nepočítaje v to obětí nucených prací, patrně tisíce.
New York Times v textu s výmluvným názvem Invade Haiti, Walls Street Urged. The U.S. Obliged (27) objasňuje zásadní vliv bankéřů z Wall Street na tvorbu politické agendy jdoucí proti zájmům většiny obyvatel jedné nevelké země ve Střední Americe. Podle listu Američané na Haiti dosadili loutkovou vládu. Ta podepsala smlouvu, která Spojeným státům udělovala plnou finanční kontrolu nad chodem státu. Americké orgány do exponovaných funkcí jmenovaly americké úředníky, které označovaly za poradce. Tito úředníci ve skutečnosti dohlíželi na výběr daní na Haiti a schvalovali nebo zamítali výdaje státu. Američané využívali Haiťany na nucené práce, během kterých vojáci svazovali civilisty provazy a nutili je pracovat bez mzdy a bez pardonu stříleli ty, kdo se pokusili uprchnout. V zemi zavládlo stanné právo, soukromá média byla umlčena a novináři putovali za mříže. NYT dodává, že po ukončení americké okupace Haiti v roce 1934 i nadále země zůstala pod kontrolou amerických finančních úředníků, kteří po dobu dalších 13 let ovládali státní pokladnu. List bez rozpaků odhaluje, kterak se Haiti stalo výnosným byznysem pro Wall Street. New York Times rozebírá, jak National City Bank v 20. letech 20. století dosáhla jedné ze svých nejvyšších marží díky haitskému dluhu.
Haiti před americkou invazí a okupací platilo obrovské sumy francouzským věřitelům, aby je nyní vystřídali jejich američtí kolegové. Haiti se ze sevření amerických elit nevymanilo ani tehdy, když Washington od 50. let finančně a diplomaticky podporoval maniakálně kleptokratický klan Duvalierových a trénoval kriminální haitské paramilitární jednotky. Zatímco dynastie Duvalierů prováděla represálie a bohatla na úkor zbídačované populace, Washington negativně manipuloval haitským politickým a ekonomickým životem i po pádu jím vydržovaného represivního režimu Duvalierových v roce 1986, jakož i po ukončení studené války. Během teroru nastoleného klanem Duvalierů – jednoho z nejkorumpovanějších a nejrepresivnějších režimů v moderních dějinách (28) - bylo zavražděno 30 000 až 60 000 lidí, znásilněno, zbito a mučeno nespočet dalších osob, půlmilionu Haiťanů emigrovalo a zemi postihl sociální kolaps. Francois „Papa Doc“ Duvalier při vybudování své soukromé milice a tajné policie zneužil tradiční víru Haiti ve voodoo, podle níž byli členové obávané a nenáviděné paramilitární organizace Tonton Macoutes zombie vzkříšené Papa Docem z mrtvých. Avšak Duvalier zároveň kultivoval srdečné vazby haitské ekonomické elity s Washingtonem. Duvalierova tajná policie Tonton Macoutes zahájila vražedné tažení proti skutečným a údajným disidentům okamžitě po uchopení moci Papa Docem. Zdevastované rodiny nacházely zhanobené mrtvoly svých milovaných zanechané v příkopech a alejích, další rodiny postižené represáliemi se o osudu svých bližních už nikdy nic nedozvěděly. Podle lidskoprávních skupin příslušníci Tonton Macoutes vraždili ženy, děti, novorozeňata a starší osoby bez rozdílu, protože se zaměřovali na rodiny podezřelých (29). Syn Papa Doca Jean-Claude Duvalier nakonec v roce 1986 prchl před občanským hněvem a masovými demonstracemi proti jeho režimu do exilu.
Spojené státy provedly v roce 1916 vojenskou intervenci do Dominikánské republiky, kterou okupovaly následujících osm let. Navzdory místnímu ozbrojenému a intelektuálnímu odporu se americkému vojsku podařilo zpacifikovat obyvatelstvo Hispanioly zavedením cenzury, vyvoláním atmosféry strachu a užitím vojenské síly, a tím závažně porušilo suverenitu obou států (30). Stejně jako jiné americké okupace prováděné ve dvacátém a jednadvacátém století, taktéž intervence v Dominikánské republice v roce 1916 odrážela bludnou (sebe)reflexi Spojených států jako nepostradatelné země, jejíž povinností je chránit svět. V návaznosti na expanzivní doplněk Monroeovy doktríny prezidenta Theodora Roosevelta prezident Woodrow Wilson oživil myšlenku, podle níž by se armáda stala rozhodující silou a Spojené státy by měly pomáhat ostatním národům stát se „civilizovanými“. Prezident Woodrow Wilson mariňáky vykreslil jako „neocenitelné nástroje všemocné vlády Spojených států“. K tomuto militarismu se přidala rasová linka v aplikaci zákonů Jima Crowa z jihu USA: Mariňáci okupující Dominikánskou republiku v zemi šířili ideologii nadřazenosti bílé rasy v souladu s imperiální politikou Bílého domu akcentující kontrolu a dominanci nad okupovanými podle rasového klíče. Krátký pohled na americkou vojenskou okupaci Dominikánské republiky v letech 1916–1924 dostatečně vypovídá o úloze Bílého domu při vytváření a systematického udržování nerovného ekonomického a politického systému vycházejícího vstříc bohatým korporacím, zatímco většinu obyvatel Dominikánské republiky odsoudil k životu v chudobě a bídě a prakticky je zbavil občanských práv (31). Za okupace předala americká vláda státní finance do rukou National City Bank of New York, kterou později ovládla Rockefellerova skupina. Tento krok usnadnil zahraničním korporacím přístup k vlastnictví půdy pro následnou výrobu cukru. Okupace také sloužila jako nástroj pro bezohlednou třicetiletou diktaturu Rafaela Leonidase Trujilla. Většina historiků zabývajících se dějinami Latinské Ameriky ve dvacátém století se shoduje v úsudku, že Rafael Trujillo byl jedním z nejkrutějších diktátorů v moderních dějinách tohoto regionu. Jeho nejohavnějším zločinem je genocida přibližně 20 000 etnických Haiťanů a rayanos (etnicky smíšených osob žijících v pohraničních oblastech mezi Haiti a Dominikánskou republikou) v roce 1937. Americká okupace Dominikánské republiky zanechala trvalou rasovou stopu a v zemi zasela dědictví nenávisti vůči černochům. Trujillo během americké okupace podstoupil trénink u amerických mariňáků, postupně se stal klíčovým vojenským činitelem, a nakonec i prezidentem Dominikánské republiky: nejdříve v letech 1930 až 1938 a později v 40. a 50. letech (32). Spojené státy využívaly stabilitní a bezpečné investiční klima v Dominikánské republice, jimž jim zprostředkoval bonapartistický Trujillův režim vyznačující se jinak nestoudnými krutostmi a brutalitami (33). Dominikánský diktátor si vysloužil ostruhy u Bílého domu, protože podporoval americkou regionální politiku: na domácí půdě potlačoval sociální protesty, aby tak působil jako lojtnant na americké hrázi proti potenciálnímu „šíření komunismu“ (tj. potírání kacířských myšlenek o alternativním politickém uspořádání na západní polokouli tu po vzoru Sandina, tu po vzoru Castra). Když Castrovi partyzáni v roce 1959 ovládli Kubu, staly se Trujillovy represivní excesy v očích Bílého domu zjevnou politickou přítěží jejich globální reputaci, neboť despocie by v Dominikánské republice mohla zažehnout další revoltu jako na Kubě (34). Slabost si Washington ve svém dominantním postavení dovolit nemohl. Represivní taktiky Trujillova režimu patřily k typickým metodám eliminace opozice a udržování „kultury strachu“ v dominikánské společnosti. Rafael Trujillo se z ochotného vykonavače (z)vůle Bílého domu v Dominikánské republice postupně stal v očích amerických politických špiček přítěží, jak už bylo řečeno. Z americké vládní dokumentace vyplývá, že Eisenhowerova vláda se v Dominikánské republice na konci 50. let potýkala s jedním naléhavým problémem, který potřebovala urgentně vyřešit: jak zbavit už nepotřebného Trujilla vlády, aniž by se k moci dostaly procastrovské elementy (35). Trujillovi šly po krku Eisenhowerova a Kennedyho vláda, která do rukou konspirátorů stojících v opozici proti Trujillovi pašovala zbraně. Diktátora nakonec zavraždili spiklenci z řad byznysmenů a vojenských předáků. Spojené státy si v roce 1965 opět vyhradily právo vojensky intervenovat v Dominikánské republice, čemuž se budeme podrobněji věnovat v jedné z následujících kapitol.
Spojené státy na přelomu 19. století a 20. století v duchu Monroeovy doktríny vyřadily z mocenské rovnice na západní polokouli Španělské impérium, utužily kontrolu nad bývalými državami Madridu na Kubě, v Portoriku a na Filipínách, a to hrubou vojenskou silou, opakovanými intervencemi nebo vydržováním rodinných despocií v boji proti legitimním hnutím odporu běžně vykreslovaným jako „komunistická hrozba“. V průběhu první poloviny 20. století se z regionální supervelmoci kontrolující politický chod zemí jižně od Rio Grande zrodila jediná skutečná globální supervelmoc. Její ambice vycházely z potřeb ovládat nejen svůj tradiční zadní dvorek, ale i běh událostí všude jinde po světě, nehledě na přání a tužby domorodých populací. Tento přerod pokrývající půl století si nakonec vyžádal životy statisíců Filipínců a desítek tisíců latinskoamerických civilistů. Avšak intenzita státního teroru a útlaku v latinskoamerických satelitech se s nastoupením USA ke globální dominanci neztenčila, ba právě naopak. A tak Spojené státy v druhé polovině 20. století pokračovaly v „dobývání své renty“ ve Střední a Latinské Americe, formulované i nadále Monroeovou doktrínou, a to za cenu statisíců úmrtí, zmizení a mučení obyvatelstva, etnik a hnutí odporu v zemích Střední a Latinské Ameriky. Washington se v průběhu studené války sice zaklínal komunistickou hrozbou a vlivem Sovětského svazu, ale v cestě mu stály i sociálně-demokratické reformy realizované progresivními vládami v Latinské Americe, neboť zpochybňovaly vymezenou roli obou Amerik pro potřeby regionální velmoci. Washington při prosazování své vůle na jih od Rio Grande a jinde ve světě hrozbu komunismu jaksepatří instrumentalizoval, později po rozpadu sovětské říše obměnil záminku pro tradiční exploataci ve svých doménách na boj s mezinárodním terorismem a nyní v době svého nevyhnutelného úpadku agresivně prosazuje epický zápas demokracií v čele s USA s autoritáři v Rusku, Číně, Íránu apod.
Poznámkový aparát:
(1) Rose Bailey, The Monroe Doctrine and the Roosevelt Corollary, Prezi, 23. června 2016. Link: https://prezi.com/akc7ylfzlj1p/the-monroe-doctrine-and-the-roosevelt-corollary/
(2) Lens Sidney, Zinn Howard, The Forging of the Americe Empire: From the Revolution to Vietnam, a History of U.S. Imperialism, Human Security Series, Pluto Press, str. 464. 2003. Link: https://www.amazon.co.uk/Forging-American-Empire-Revolution-Imperialism/dp/0745321003 ´
(3) Banana Wars, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Banana_Wars
(4) Stoyack Aaron, The Banana Wars: How the US Plundered Central America, The Collector, 5. května 2024. Link: https://www.thecollector.com/the-banana-wars-how-the-us-plundered-central-america/
(5) Cabal Ramirez, The Dark Side of Bananas: Imperialism, Non State Actors, and Power, Harward International Review, 9.června 2023. Link: https://hir.harvard.edu/the-dark-side-of-bananas-imperialism-non-state-actors-and-power/
(6) Stoyack Aaron, The Banana Wars: How the US Plundered Central America, The Collector, 5. května 2024. Link: https://www.thecollector.com/the-banana-wars-how-the-us-plundered-central-america/
(7) Robinson William, Pushing Polyarchy: the US-Cuba Case and the Thid World, Third World Quarterly, str. 644, listopad 1995. Link: https://library.fes.de/libalt/journals/swetsfulltext/14830983.pdf
(8) Chronology of U.S.-Cuba Relations, Cuban Research Institute, Florida International University, 2015, listopad 1995. Link: https://cri.fiu.edu/us-cuba-relations/chronology-of-us-cuba-relations/
(9) 189. Memorandum From the Acting Secretary of State to the President, Cuba, Office of the Historian, 23. prosinec 1958. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v06/d189
(10) . Political Murders in Cuba—Batista Era Compared With Castro Regime, CIA, 21. ledna 1963. Link: https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP79T00429A000300030015-8.pdf
(11) Harris Richard, Che Guevara: A Biography, Greenwood Biographies, str. 93, 2010. Link: https://www.drnishikantjha.com/papersCollection/Che%20Guevara%20-%20A%20Biography.pdf
(12) Treaty of Peace Between the United States and Spain, Yale Law School, 3. prosince 2022. Link: https://avalon.law.yale.edu/19th_century/sp1898.asp
(13) Cocks Catherine, Holloran Peter, Lessoff Alan, Historical Dictionary of the Progressive Era, Scarecrow Press, str. 332, 2009. Link: https://books.google.cz/books?id=pvxD_LjXVRMC&pg=PA332&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
(14) Zinn Howard, A People´s History of the United States:1492 – Present, Harper and Row, str. 308, 1980. Link: https://library.uniteddiversity.coop/More_Books_and_Reports/Howard_Zinn-A_peoples_history_of_the_United_States.pdf
(15) Presidet Retires Gen. Jacob H. Smith: Phillippine Officer Reprimanded for „Kill and Burn“ Order, New York Times, 17. července. Link: https://timesmachine.nytimes.com/timesmachine/1902/07/17/101959147.pdf
(16) Whithaus Carl, So-Called Bloodless Wars: The Conquest of the Phillippines, An Interview with Noam Chomsky, Link: https://kairos.technorhetoric.net/14.3/interviews/whithaus/2.html
(17) Wes Martin, CIA Vampires: US Meddling in the Phililippines. Grey Dynamics, 31. října 2024. Link: https://greydynamics.com/cia-vampires-us-meddling-in-the-philippines/
(18) Evans Gareth, Why the Marcos Family is so Infamous in the Philippines, BBC 10. května 2022, Link: https://www.bbc.com/news/world-asia-61379915
(19) Millen-Penn, Ken, U.S. Intervention in Nicaragua, EBSCO Knowledge Andvantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/us-intervention-nicaragua
(20) U. S. Intervention in Nicaragua 1911 až 1912, U.S. Department of State, od 20. ledna 2001 do 20. ledna 2009. Link: https://2001-2009.state.gov/r/pa/ho/time/ip/108629.htm
(21) Thomas, Ray Jack, Somoza Is Forced Out of Power in Nicaragua, EBSCO Knowledge Andvantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/somoza-forced-out-power-nicaragua
(22) Cameron Chris, As U.S. Navigates Crisis in Haiti, a Bloody History Looms Large, New York Times, 19. prosince 2021. Link:
(23) Torture,American Style, Historians Against the War, str. 6-8., 2006. Link: https://historiansagainstwar.org/resources/torture/torture.pdf
(24) The United States and the Haitian Revolution, 1791 - 1804,Milestones 1784- 1800, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/milestones/1784-1800/haitian-rev#:~:text=Under%20President%20Thomas%20Jefferson's%20presidency,spread%20to%20the%20United%20States.
(25) Belleau Jean-Philippe, Massacres Perpetrated in the 20th Century in Haiti, SciencesPo, 2. dubna 2008. link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/massacres-perpetrated-20th-century-haiti.html
(26) United States Occupation of Haiti, Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/United_States_occupation_of_Haiti
(27) Gebredikan Selam, Apuzzo Matt, Porter Catherine a Méheut Constant, Invade Haiti, Wall Street Urged. The U.S. Obliged, New York Times, 20. května 2022. Link: https://www.nytimes.com/2022/05/20/world/haiti-wall-street-us-banks.html
(28) Henley Jon, Haiti: A Long Descent to Hell, Guardian, 14. ledna 2010. Link: https://www.nytimes.com/2022/05/20/world/haiti-wall-street-us-banks.html
(29) Sprague Jeb, Paramilitarism and teh Assault on Democracy in Haiti, Monthly Review Press, str. 31 až 33, 2012, Link: https://books.google.cz/books?id=LOhHGx4v23oC&pg=PA33&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
(30) Peňa García Lorgia, One Hundred Years After the Occupation, Nacla, 25. května 2016. Link: https://dev.nacla.org/news/2016/05/25/one-hundred-years-after-occupation
(31) Peňa García Lorgia, One Hundred Years After the Occupation, Nacla, 25. května 2016. Link: https://dev.nacla.org/news/2016/05/25/one-hundred-years-after-occupation
(32) Rafael Trujillo, EBSCO Knowledge Advantage, 2022. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/rafael-trujillo
(33) Hylton, Ramond Pierre, Dominican Dictator Rafael Trujillo is Assassinated, EBSCO Knowledge Advantage, 2023. Link: https://www.ebsco.com/research-starters/history/dominican-dictator-rafael-trujillo-assassinated
(34) Fatalski Marcin, The United States and the Fall of the Trujillo Regime, Institute of American Studies and Polish Diaspora Jagiellonian University, str. 7-11, 2013. Link: file:///C:/Users/kiwiz/Downloads/1_Fatalski_m%20(2).pdf
(35) 305: Editorial Note, Foreign Relations of the United States 1958-1960, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v05/d305#:~:text=Generalissimo%20Rafael%20Trujillo%20had%20ruled,American%20elements%20to%20take%20over.&text=The%20Department%20of%20State's%20Bureau,)%2C%20pages%20, 191%E2%80%93215.
Diskuse