Po šest týdnů drželi demokraté linii a trvali na tom, že žádný zákon o financování vlády nesmí projít, pokud neochrání dotace, které dělají pojistky podle Obamacare dostupnými. V teorii šlo o ušlechtilý postoj, ale ušlechtilost bez strategie se rychle mění v marnivost. Mysleli si, že opakují morální střet z Obamových časů – že bojují za duši sociální politiky. Ve skutečnosti hráli dámu proti soupeři, který hrál poker. Trump a republikáni je vmanévrovali do kouta – vyzývali je, ať drží vládu zavřenou, ať nesou vinu – a demokraté se nechali vyprovokovat, protože si spletli neústupnost s odvahou. Udělali z taktického sporu test výdrže, který nikdy nemohli vyhrát.

Výsledek byl předvídatelný i žalostný. Federální zaměstnanci zůstali bez výplaty, letiště ochrnula, potravinová pomoc se zastavila a nejzranitelnější občané nesli následky politického divadla. Demokraté, údajná strana pracujících, se stali jejich nepřímými trýzniteli. Každý den odstávky obrušoval jejich morální převahu. Mluvili o spravedlnosti ve zdravotnictví, zatímco si miliony Američanů nemohly dovolit jídlo. Hovořili o ochraně chudých, zatímco právě chudí trpěli důsledky jejich postoje. A nakonec, když už se utrpení stalo neúnosným, přijali dohodu, z níž vypadlo všechno, za co údajně bojovali.

Nešlo jen o selhání v jednání – šlo o selhání v představivosti. Demokraté mohli vládu znovu otevřít o týdny dříve, získat pověst odpovědné síly a pak z pozice síly vést veřejnou kampaň za zachování dotací. Místo toho zvolili paralýzu. Spletli si zatvrzelost s principem, a teď nemají ani princip, ani vítězství. Když Hakeem Jeffries na půdě Sněmovny prohlašoval, že „tento boj nekončí“, znělo to spíš jako sebepovzbuzování než jako odhodlání – jako fráze, kterou si poražený opakuje, aby otupil hořkost porážky.

Je v tom až jistá čistota sebeklamu. Stejně jako Bourboni po Napoleonu – nic se nenaučili a nic nezapomněli. Stále jednají, jako by samotný morální argument stačil k vítězství, jako by mít pravdu znamenalo uspět. Mezitím Trump kráčí troskami a prohlašuje vítězství a Republikánská strana, navzdory své rozkolísanosti, působí dojmem dospělé síly v místnosti. Demokraté dokázali prohrát morální spor s mužem, který kdysi navrhoval, aby  Amerika defaultně nezaplatila – to chce jistý druh talentu.

Zůstává tedy jen známá demokratická písnička: „Příště budeme bojovat.“ Ale příště je vždy, a boj je vždy tentýž. Tragédie moderní Demokratické strany spočívá v tom, že neustále slibuje začátek boje právě ve chvíli, kdy ho končí. Myslí si, že vedou morální válku, ale ve skutečnosti uvízli v cyklu sebezničující zdrženlivosti. Každá krize se stává novou příležitostí ke kapitulaci – ovšem s důstojností. A až se v prosinci skutečně bude hlasovat, zazní opět dojemné projevy o důležitosti zdravotní péče – a pak budou opět překvapeni, že prohráli.

Nakonec odstávka neodhalila demokratické principy, ale jejich patologie. Je to strana pronásledovaná strachem, že bude vypadat nerozumně, a ochromená hrůzou z vlastních přesvědčení. Chtějí být svědomím národa, ale chybí jim páteř.

Vytisknout