Přání na pana arcibiskupa
4. 2. 2026 / Richard F. Vlasák
čas čtení
6 minut
Ano,
venkovský evangelický farář si dovoluje psát do paláce
zdobeného zlatem, vedeného kanonickým právem a zbožností
latinskou. Asi proto, že v Rumburku zažívá krásnou
spolupráci, vzájemnou ekumenickou podporu – ať již od adventistů, až po pravoslavné, a s římskokatolickými kolegy se
vídáme často a rádi. Občas zajdu i na nějakou mši, pokud mne
někdo pozve. Že to tak není všude a se všemi, to je naprosto
legitimní, ale ne nosné, nápomocné, užitečné…
Co
bych si tedy přál? Nejprve, aby se římskokatolická církev
vrátila ke skvělým myšlenkám kardinála Berana, kardinála Vlka,
kterým spolupráce napříč církvemi opravdu ležela na srdci.
Nezapomenu samozřejmě ani na svého učitele prof. Karla
Skalického. Minulost našich církví nebyla jednoduchá – po
dvousetletém mírovém soužití, se Řím i císař rozhodli
ukončit spolužití v českých zemích násilným způsobem.
Násilná rekatolizace přinesla vyhánění lidí, zabíjení a
násilné obracení na víru, emigraci, třicetiletou válku.
Výše
jmenovaní katoličtí kardinálové a zároveň pronikaví myslitelé
nikdy nepřemalovávali dějiny na růžovo. Zlo bylo pojmenováno
jako zlo, příkoří jako příkoří.
To už se bohužel neděje,
naopak – u barokní epochy jsou zdůrazňovány ve veřejném
prostoru, v médiích jen její kladné stránky – rozmach
výtvarného a hudebního umění, zatímco pluralita názorů je
zpochybňována jako slabost.
Jak má být česká společnost
pestrá, jak má být velkorysá nebo vstřícná vůči
různorodosti, když se vyzdvihuje stereotypní myšlení, jeden
jediný pohled na dějiny?
Moje zkušenost ze sousedního Německa,
nebo Švýcarska je jiná – tam si nikdo nehraje na „panskou
církev.“
Nebylo by například možné, aby při inauguraci
prezidenta byli vyjmenováni všichni svatí, celé české nebe, a
duchovní osobnosti protestantismu, pravoslaví nebo židovství byli
záměrně opomíjeny. Buď jde o prezidenta všech, nebo je to jen
katolický prezident. A takového já nejsem povinen ctít, nebo
respektovat, i kdyby byl tisíckrát lepší, než ušatý
oligarcha s celou svou partou puberťáků, protože takový
prezident a taková ideologie za tím mi až příliš připomínají
Háchu a protektorát. Proč si naopak nevyprávíme, jak skvěle
církve spolupracovaly v těžkých hodinách našich moderních
dějin, za nacismu a komunismu?
Začít
se vzájemným respektem lze už u výchovy – velice dobře znám
vzdělávací materiály obou nejvlivnějších duchovních tradic.
Evangelické děti se učí, jak a co věří katolické. Jsou vedeny
k respektu, úctě k názorům druhých – zatím jsem
žádné podobné materiály, knihy, dokumenty na straně římské
neviděl, budiž čestnou výjimkou kniha o Sofii Scholl.
V naší
rumburské evangelické školce se dětí dozvídají i o svatých
nebo církevním roce, který se u obou konfesí liší.
Proč
nevznikají společné učebnice církevních dějin, společné
učebnice náboženství a etiky, které by byly otevřené i
humanistickému, rozuměj ateistickému názoru. Proč nevedeme
otevřenou debatu, jak společně sloužit veřejnosti, bez toho, aby
tam byla nějaká postranní myšlenka někoho převádět na víru,
ať už jakoukoliv. Neposlal nás Pán Ježíš, abychom zvěstovali
evangelium – dobrou zprávu všem národům a neříká snad
apoštol Petr ve Skutcích apoštolských, že: „Teď
opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní.“
Proč nevznikají společné školky a školy? Proč církve
sami neukazují, že život v různosti je možný, skutečný a
hlavně přínosný…?
Přál
bych si, aby existovala rovnocenná spolupráce v oblastech
sociálních organizací, služeb. Proč například v německé
Falci mohou fungovat a navzájem se doplňovat katolická Charita a
evangelická diakonie?
To samé v oblasti duchovenské péče
v nemocnicích nebo v armádě, právě kaplanství v obou
těchto odvětvích ukazuje, kudy vede cesta, jak to jde. Proč
nejsou školní kaplanky nebo kaplani, kteří by pomohli přetíženým
školním psychologům a vedli na základě široké ekumenické
dohody děti k základním hodnotám jako je úcta k právu,
slušnost i pomoc slabším a v případě kritických událostí
byli na místě?
Pane
arcibiskupe, měl bych ještě jednu prosbu. Nejen v celém
světě, ale i v naší vlasti se posledních letech
rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými.
Střední třída chudne – jak
víte, říká se tomu prekarizace, mnozí lidé končí na ulicích,
vymáhání práv sociálně vyloučených nebo slabých je těžší
a těžší.
Lidé pracujících v profesích na hranicích
minimální mzdy nemohou vyjít s platem.
Práva národnostních
menšin, uprchlíků jsou pošlapávána i státní správou.
Bezdomovectví bují.
Zkrátka, pojďme s tím něco dělat.
Snad Vám nemusím připomínat závěrečné scény z Matouše
o posledním soudu.
Zkrátka, pojďme společně ukazovat světu, že
následování Krista je v činné službě, laskavosti a pokoře
je nadějí i pro něj.
Dobrý krok byl učiněn společným
prohlášením Ekumenické rady církví, České biskupské
konference a Federace židovských obcí na obranu ukrajinských
spoluobčanů i uprchlíků.
Byl to první krok, důležitý, ale
většinové obyvatelstvo může poznat, že církve jsou tu pro ně
bez ohledu na náboženskou příslušnost.
257
Diskuse