Květinářka válečnou bojovnicí a manažer roku, který nikdy nebude na titulce Forbesu
„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let.
O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal s sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
XII.
Poslední den ve Slavjansku, ráno. V noci to bouchalo dost silně a blízko, tak blízko, že se chvěly okenní rámy. Mac přijel zpět na barák, byl za Pašou domluvit mu místo řidiče u kulometné jednotky. Sděloval plán, pojedeme za Ruslanem, se kterým jsme se viděli před dvěma dny, přespíme u nich. Před tím ale ještě uděláme rozhovor s Runou.
Runa nás bere z Kramatorsku do Slavjansku. Má přes den volno a když může, chodí do posilovny. Ptám se jí, jaký typ tréninku dělá, říká, že má svůj „kruháč“. Je vysekaná jako kdyby šla na mistrovství světa. Místo toho tráví většinu nocí na pozicích a snaží se likvidovat ruskou útočnou sílu. Runa má k dispozici menší terénní Suzuki. S úsměvem říká, „malá holka, malé auto“. Odhadem měří nějakých 160 centimetrů. Na palubní desce pod čelním sklem má svou výstavku gumových kačenek různých barev a „bojového“ vybavení. S distingovaným úsměvem je představuje jako „svoji soukromou kachní armádu“.
Jedeme z Kramatorsku do Slavjansku. Runa zjevně volí mnohem klidnější tempo a na červenou na rozdíl od Maca spořaděn stojí. Říkám si, čím to je. Sám pro sebe si to vysvětluju tím, že ve válce strávila už příliš dlouhou dobu. Že prostě bere celou válku a tu nepopsatelnou přítomnost smrti jako všednodenní součást života. Něco jako když lidé pracující v Praze jedou ráno autem do práce a vědí, že budou čekat v koloně.
Vyzvedáváme ve Slavjansku Denisu a jdeme do nedaleké kavárny. Je už po poledni, tak si objednáváme jídlo z vedlejší pizzerie. Runa s díky odmítá a dává si jen kafe. Ještě než si začneme povídat, přijde k našemu stolu jiný ukrajinský voják a vděčně Runě děkuje za to, co dělá. Uvědomuju si, že Runa je celebrita svého druhu. Ukrajinské bojovnice jako ona požívají velké úcty. Zcela oprávněně.
Ptám se Runy, co dělala před válkou. Vzhledem k jejímu věku je to vlastně poněkud hloupá otázka. Chodila do školy. Chodila do školy a pak vstoupila do armády, v roce 2018. Ve válce je mnohem déle, než od kdy ji datují lidé na západ od Ukrajiny. Původně byla záchranářka. Viděl jsem několik videí ze situací, které musela řešit. Potrhaná, rozstřílená těla, zachraňování jiných pod palbou z nepřátelské strany. Šílené siruace, kterých bylo nespočetně. Myslím, že už si je nemůže všechny pamatovat. Původně byla členkou a velitelkou kulometného oddílu, posledních pár měsíců pracuje s dronařskou jednotkou. Tedy úplně původně chtěla být floristkou. Ale to už je minulost, která působí jako minulý život. Runa chce zůstat v armádě i po válce. Dostávám od ní chevron, znak na suchý zip. Dal jsem si ho společně s ostatními na strop auta. Ten její přímo nad hlavu.
Odjíždíme s Macem ze Slavjansku, oblast ještě neopouštíme. Přespíme dnes u Ruslana a jeho jednotky na trase směrem do Charkova. Fungování ukrajinské armády je pro mě skutečně záhadou. Jednotky jsou rozptýlené v oblasti po malých skupinách a do značné míry, jak už jsem psal, fungují na vzájemné koordinaci a sebeřízení. Nedokážu si představit, že by takto umělá fungovat nějaká západoevropská armáda, notabene v každodenním boji s tak velkým a silným nepřítelem, jako je Rusko. Tady to funguje, byť s potížemi, nedorozuměními, neshodami, křivdami. Všechno jsou to nedílné součástí jakékoliv masové mezilidské spolupráce. Právě ten tlak a potřeba odolávat, s příměsí nezbytného odhodlání a hrdinství, jsou hlavními zdroji neopakovatelného způsobu, jakým Ukrajinci vedou válku.
Ruslan a jeho tři kolegové nás vítají na jejich „posádce“. Další nenápadný baráček s několika pokoji a letitým vybavením, nicméně vše funkční, včetně starlinku.
Ruslan je ve válce dobrovolně, stejně jako Paša se vrátil z Česka a šel bojovat. Ve válce není sám, bojuje i jeho syn. Jeho kolegové jsou z různých částí Ukrajiny a různých profesí i osudů. Jeden je profesionální voják, který prošel vojenským vzděláním, druhý je „civil“ ze západní Ukrajiny, kterým podepsal kontrakt a třetí byl odveden, pocházím ze středu země dřív jezdil kamionem. Ukazují nám fotky svých rodin, svých dětí, některé jsou už dospělé, některé ve školce.
Ruslan povídá o problémech, kterým čelí. Některé jsou spojeny s všednodenní nedostatky, kterým musí čelit, spojené například s opravami aut. Řadu těchto záležitostí si řeší vojáci de facto sami, shánějí si náhradní díly, co jsou schopni opravit, udělají, nebo mají „smluvní servis“, většinou nějakého automechanika, který to pro vojáky udělá za práci, nebo někdy zadarmo.
Potřebovali by samozřejmě lepší vybavení a velmi dobře vědí, co by jim pomohlo, ať už jde o specializované typy dronů, nebo třeba vyprošťovací a servisní techniku. Člověk si nutně připadá neužitečně, i když doveze auta, elektroniku, medicínské batohy a další potřebné věci. Ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by vojáci naléhali nebo se upínali k pomoci. Snaží se sdělit, co by pomohlo, kdyby se třeba náhodou podařila najít cesta. Když se nenajde, nedá se nic dělat, budou si muset poradit i tak. Jsou na to zvyklí.
Na závěr večera jsem dostal vlajku jednotky podepsanou od Ruslana a jeho druhů. Bude viset na Vysoké škole ekonomie a managementu.
Ráno vyrážíme s Macem směr Charkov. Po cestě se stavíme ještě jednou bábušky, které Mac vyzvedává po cestě léky v lékárně v Barvinkově. Dům, ve kterém byla původní lékárna, dostal zásah, ale cedule říká, že lékárnu přesunuli někam jinam a šipka ukazuje směr. Ani tenhle objekt není úplně v pořádku, ale je provozuschopný. Hned vedle je vybočený armyshop, okolo kterého jsme už jednou jeli. Nikdo, kdo nezažil scenérie válečných měst, si tu atmosféru z Facebooku nebo mediálních zpráv a obrazů nedokáže úplně představit. Destrukce je jedna vrstva toho celého, ale ten všednodenní život kolem dodává celé věci nádech zvláštním normálnosti. Ano, lidé jsou schopni zvyknout si takřka na vše. O to jednodušší je přijmout skutečnost války pro ty, kdo vše pozorují jen z dálky.
U bábušky se můžeme zdržet jen chvíli, přesto Mac neodmítne pozvání na kávu a alespoň těch 15 minut posedíme. Je dojemné, že tenhle dvoumetrový voják, skutečný voják, má zároveň cit pro to, aby starou spaní potěšil tím, že aspoň chvíli nebude sama. Když se loučíme, bábuška nám s pozdravem posílá několik pokřižování. Kdybych tu strávil tak dlouho, jako vojáci a dobrovolníci, stanu se pověrčivým člověkem.
Do Charkova to bude trvat ještě zhruba dvě hodiny. Kolem bábuščiny vesnice je sice odminováno, ale nikdy nemáte stoprocentní jistotu. Mac mi popisuje jednu situaci, kdy se nechal zlákat na zkratku, která skončila polní cestou mezi dvěma vzdálenými vesnicemi. Všude kolem značky o nebezpečí min a on sám s autem s návěsem, se kterým se nebylo možné otočit. Takže jel dál a modlil se v duchu, aby tam nic nebylo. Jedna z mnoha historek, které dohromady vydávají na doživotní léčbu PTSD.
Projíždíme znovu Izjum, který se mi zapsal do srdce příběhem pana Michajla, částečně zachycený v dokumentu Velký vlastenecký výlet. Projedeme pod sítěmi až na kraj města, kde stále trčí trosky obytného domu, v němž v roce 2022 přišel od manželku, tři děti a tři vnoučata. Zůstali zavaleni v podzemí, kam se ukryli před ruským bombardováním. On přežil pouze díky náhodě, šel vnučce vařit čaj nahoru do bytu a z trosek se vyhrabal poté, co během výbuchu ztratil vědomí. Nikdy nezapomenu na scénu, během které jedna z protagonistek filmu strkala Michajlovi před oči hračku, kterou našla v troskách, a se zvláštním, domněle empatickým výrazem se ptala, jestli náhodu nepatří jeho vnučce. Mnohokrát jsme se o té scéně bavili s lidmi, kteří jí byli svědky, každý to viděl trochu jinak. Já jsem viděl projev perverzního sadismu.
Na výjezdu z Izjumu, nedaleko masového pohřebiště, mi Mac ukazuje, místo, na němž se snažil marně zachránit nějaké dva kluky, kteří to v plné rychlosti narvali autem do stojícího obrněného transportéru. Rozpovídá se znovu a navazuje tím, že jinde přeci jen úspěšný byl. Když v noci tankoval na jedné benzince, zkolaboval tam člověk, Mac ho oživil. „Ten by ještě mohl být odveden,“ říká se svým specifickým humorem. Říkám si, jestli je možné ochránit sám sebe před nutnou otrlostí, které je člověk ve válce vystaven. Mac to zvládá s bravurou. I takhle se pozná hrdinství.
Jsme v Charkově. Zvažujeme ještě jedno setkání, ale průjezd východní ukrajinskou metropolí je pomalý a mně se krátí čas před odjezdem vlaku. Mac ještě zůstává já jedu poprvé z Ukrajiny po kolejích. Loučíme se u nádraží, kde Mac ještě namátkou zkusí jeden „vijskovi“ obchod, jestli náhodou nemají čujky, detektory dronů. Nevynechá ani nepromarní jedinou příležitost.
Loučíme se. „Drž se, chlape,“ říká Mac svou obvyklou frázi, sedá do auta a vyráží k Ragbistům. Zůstane ještě pár dnů, vypadá to, že u jednotky mají nějakou práci.
Jdu na nádraží a přemýšlím o posledních dnech strávených v blízkosti ukrajinské fronty s lidmi, kteří na ní bojují. Málokdo zaslouží tak hlubokou úctu a vděk. Přemýšlím samozřejmě i o Macovi. Jestli jsem se v posledních letech mohl od někoho něco naučit, je to on. Manažer roku, který pomáhá držet na nohou část ukrajinské fronty, ale nikdy za svůj tah na branku, vynalézavost, dovednost řešit nenadálé situace, dotahování věcí ani agilitu nedostane cenu od Forbesu.
Cesta vlakem zpátky je zážitek sui generis. Z Charkova přes Lvov, hraniční polský Přemyšl, Krakov, Ostravu do Prahy, celkem 30 hodin na cestě. Dobrodružství začíná už v Charkově na nádraží, kde se dozvídám, že vlak, kterým jsem chtěl jet do Lvova, je vlak do Kyjeva a že do Lvova jede vlak až o hodinu později. Snažím se svou slabou ukrajinštinou vysvětlit, že tomu rozumím, ale že chci jet tímto vlakem do Kyjeva a tam navázat dalším do Lvova, neboť potřebuju stihnout spoj ze Lvova do Přemyšle. Zůstává nepochopeno, ačkoliv tomu, co říkám, zjevně rozumí. Ne, do Lvova prostě musím jet vlakem do Lvova a ne vlakem do Kyjeva. Nechci se vzdát a vysvětluju znovu svůj záměr. Stejně jako na slovenské hranici se z toho stává konference za účasti celého ansámblu charkovské překážkové služby. Po nějakých deseti minutách vytáhne drážní personál trumf: vlak do Kyjeva je už stejně plně obsazen. Reaguju dlouhým stropákem říkajícím, že jsme si mohli tohle martyrium ušetřit, a kupuju lístek na přímý vlak do Lvova a jdu se po více než týdnu osprchovat a převlíknout do lounge.
Ve vlaku do Lvova strávím patnáct hodin a hned na začátku se ukáže, jaký jsem trouba. V Ukrajině se dá skoro všude platit kartou, hřivny jsem si nikdy nevyměňoval. S naivitou vlezu do vlaku, který se rozjede a rozverně se ptám paní průvodčí, která je zároveň i kuchařkou a obsluhou ve svém vagónu, zda si můžu dát něco k pití a zda můžu platit kartou. Ve spěchu mi sdělí, že nemá terminál, že bere jen hotovost. Před odjezdem jsem se nenajedl a moc jsem toho nevypil, sebou mám asi deci vody. Jedna z žen v kupé, které sdílíme, mi spontánně podává hřivny, ať si něco koupím. Zahanbeně přijímám a připadám si jako úplný debil. Pak mě zachrání eura, na která si vzpomínám a nabízím výhodný kurz směny. Paní se zdráhá si ode mě peníze vzít, ale jsem asertivní a na oplátku dostávám hřivny, které vyjdou na oběd večeři, vodu, tři kafe a spropitné pro paní průvodčí.
Noční vlak nakonec sdílím se třemi ukrajinskými seniory. Dva jedou na konečnou do Užhorodu, jedna paní se mnou bude vystupovat ve Lvově a pokračuje do Amsterdamu za rodinou. Nastupovala se mnou v Charkově, takže ji čeká ještě tak o deset hodin déle na cestě než mě. Je jí určitě hodně přes 70 a sebou táhne obří kufr, který jede po kolečkách, ale do schodů a ze schodů sám neumí. Nad ránem jí ve Lvově pomáhám z nástupiště a přemýšlím, o kolik jsem v té mírem a vysokým standardem zhýčkané západní Evropě méně odolní a méně odvážní.
Největší dobrodružství nastává ve Lvově. Cestou ve vlaku jsem zjistit, že on-line si lístek do Polska nekoupím, pokud nemám aplikaci. Aplikaci nemohu mít, pokud neprokážu identitu. Identitu ale mohu prokázat jen ukrajinským pasem nebo bankovním účtem. Najdu nakonec řešení pro cizince, ale znamená to nafotit můj pas, udělat selfie, nahrát a čekat, až mi přijde potvrzení. Lhůta je 8 hodin. Dvakrát selže připojení, nakonec to celé odejde, ale vlak jede za hodinu a potvrzení nepřichází. Říkám si, že koupím lístek na nádraží, ale tam se dozvídám, že koupit ho můžu jen přes online aplikaci, kterou nemůžu zprovoznit. Přitočí se ke mně nějaký kluk, odrostlé děcko s reflexní vestičkou na sobě a nabízí „pomoc“. Prý mi lístek do vlaku koupí, když mu převedu peníze přes QR kód. Nedůvěřivě se ho ptám jak a kluk začne zkoušet tutéž aplikaci. Vidím, že ji nemá autorizovanou. S díky se odporoučím a jdu na nástupiště s tím, že se prostě do vlaku nějak dostanu, i kdybych měl uplatit průvodčí. Do odjezdu zbývá nějakých deset minut a já už jen tak ze zoufalství zkouším, jestli aplikace nenaběhne. Asi na třicátý pokus se stane malý zázrak: aplikaci mi umožňuje koupit lístek do Polska. Do příjezdu vlaku to stíhám a s úlevou se svalím do své kóje ve vlaku a dám si poslední kafe na ukrajinském území.
Jsou to už více než tři měsíce, co jsem byl v Ukrajině naposledy. Od té doby ruská zločinecká armáda zabila několik členů Ragbistů, dronový útok na auto zažila Runa a její jednotka, naštěstí stihli všichni vyskákat. Františkovi vybombily ruské kurvy byt a jeho navigátor přišel o nohu, když žduna trefila pravý bok jejich bévépéčka. Denisa skončila v Chersonu v nemocnici s podezřením na kontuzi, otřes po výbuchu. A Mac to mezitím otočil už několikrát tam a zpět s auty a další pomocí.
Pojďme mu prosím pomoct, stejně jako všem dalším, kteří brání Ukrajinu a brání i nás. Pojďme shromáždit další prostředky na drony, auta, elektroniku, medicínské batohy a další pomoc. Pojďme pomoci Macovi, ať může Runě a Michalovi zavézt další šestikolku, kterou evakuují své spolubojovníky a zachraňují jim tak životy. Pojďme Pašovi zkusit zajistit brokovnici, Ruslanovi výzvědný dron a Ragbistům auta. Válka nekončí a ti, co jsou v ní, nemají nárok na oddech. Pomáhejme jim, jak můžeme, abychom sami mohli žít v míru a bez strachu, že se ráno neprobudíme nebo že se naše děti už nikdy nevrátí ze školy.
Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický „blockchain“, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají „humanitárku“, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse