„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.
Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let. O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
V.
Těch zdlouhavých šest set kilometrů rovinaté krajiny z Kyjeva do Charkova ubíhá rychleji než jiné úseky ukrajinských cest, zejména díky tomu, že na většině je dálnice a provoz v tomto směru není příliš velký. Ale šest set kilometrů nelze nijak zkrátit, takže k Charkovu dorážíme až za tmy. Když jsem jel tímto směrem poprvé, cesta u Charkova byla rozbitá vlivem těžké techniky a počasí. Už během druhé cesty o pár měsíců později jsme jeli po opraveném povrchu a to vydrželo i při dalších cestách. Tentokrát už ale asfalt opět povolil a místy je to o držku a o kolo. Nějak se dokodrcáme do hotelu a Mac ještě vyráží do centra charkovských dobrovolníků, aby vyřídil dokumentaci předaných medicínských batohů. Má se tam potkat s Tinou, které místnímu centru šéfuje. Zvažuju, že bych jel s ním, s Tinou jsme se poprvé potkali už v roce 2024 a od té doby vlastně vždy, když jsem v Charkově byl. Je to jedna z hrdinek Ukrajiny, roky vytvářela s ostatními dobrovolníky spojku mezi frontou a zázemím armády. Její přítel zemřel v roce 2023, jejich auto zasáhla ruská raketa. Měl jsem jet, abych ji viděl, protože už se s ní nepotkám. Zemřela na začátku června 2026. Brečel jsem, když se to dozvěděl.
S Denisou otevřeme pivo a bavíme se o všem možném. Denisa pochází ze Zborovic, vesnice u Kroměříže, odkud pocházím já. Chodili jsme na stejný gympl a i když nás dělí šestnáct let, některé učitele jsme měli společné. Ani místo, kam se o přestávkách chodilo kouřit, se zjevně za těch šestnáct let nezměnilo, natož místní naturel, směsice sedlácké a katolické minulosti zvláštně smíšené s posttotalitním sentimentem a skutečností, že lidé hledající trochu více dobrodružný život nebo naplnění větších ambic odcházejí často někam, kde je to méně ospalé.
Bavíme se i tom, jak se do Ukrajiny dostala a o tom, co tam dělá. Denisa je součástí Institutu liberálních studií, jehož členové po začátku celoplošné války zahájili Operaci Kyseláč (vymysleli to u piva). Denisa pak odjela v rámci Operace Kyseláč pomáhat předchozímu hlavnímu koordinátorovi a před časem po něm převzala řízení celé kampaně. Kampaň se primárně nevěnuje přímé pomoci armádě, nýbrž humanitální pomoci civilnímu sektoru, konkrétně nemocnicím.
První místo v Ukrajině, kam Denisa přijela pomáhat, byl Charkov. V dubnu 2022, tedy v zásadě pár týdnů po zahájení celoplošného útoku Ruska proti Ukrajině. Vzpomíná na situaci, kdy se venku ozval zvuk podobný hřmění a Denisa nahlas, v setrvačnosti života v neválečném světe, pronesla, že „bude bouřka“. Vzpomíná také na to, jak rozváželi pomoc po Charkově a jak v narazili na rozstřílený autobus v Severní Saltivce, největším sídlišti Charkova. Byla v něm všude krev a na jeho podlaze zůstaly dětské školní batohy.
Je hodně dobrovolníků a lidí, kteří finančně přispívají a kteří preferují podporu armády, tedy nákupy zbraní, výstroje, munice, aut a elektroniky. Má to pochopitelně svoje racionální jádro, válka se nevyhrává humanitárními prostředky. Jenže Denisa má svůj vlastní, dobře zdůvodněný pohled na věc. V Chersonu, kde působí a kde válka probíhá doslova přes řeku, je odhadem 70 tisíc lidí, z toho 11 tisíc částečně nebo úplně imobilních. Tito lidé potřebují zdravotní péči a hygienické potřeby, třeba pleny pro dospělé. Pokud nebudou mít dostupnou pomoc, nepřežijí, případně budou muset odejít z území. Bez civilistů ale není možné území udržet, tudíž pomoc pro civilisty, zdůvodněná a potřebná, pomáhá dosahovat i vojenských cílů. Z hlediska pomoci to znamená, že když někdo chce pomáhat a z osobních důvodů nechce podporovat armádu, vhodnou a smysluplnou formu pomoci určitě najde. Právě Operace Kyseláč, kterou Denisa koordinuje, takovou možnost nabízí.
Denisa má ještě jeden důvod, proč v Ukrajině působí. „V Ukrajině funguju, protože jsem pod tlakem podmínek života, které mě přesahují,“ říká otevřeně, když mluvíme o její poruše pozornosti a o tom, že v Praze má problém se svým handicapem vyrovnat. V Ukrajině nikoliv. Válka vás donutí soustředit se na to, co je teď a tady, soustředit se na přežití. Léčba ADHD Chersonem, dalo by se říct poněkud cynicky. Denisa se tomu směje a říká, že to funguje lépe než cokoliv jiného.
Mac přijíždí zrovna když otevíráme vodku a připojuje se k debatě. Jeho příběhy o válce by vydaly na knihu, což je myšlenka, kterou přetřásá a ve které ho podporuju. Postupně vzpomíná. Ačkoliv je Mac voják, který prošel válečnými misemi, teprve v Ukrajině se Mac seznámil s válkou skutečně z blízka a v podobě, kterou neznal. Poprvé naostro střílel z „bétéerka“, obojživelného obrněného vozidla vybaveného kanónem, poprvé pracoval s drony, poprvé se dronům snažil uniknout. Poprvé zažil zákopy a blindáže, jako v první světové.
V Markové, kde chvíli působil, dostali zvláštní zadání: evakuovat sochy z muzea, které Rusové budou chtít zničit, stejně jako mnoho jiných památek na okupovaných a útoky ohrožovaných územích. Takže šestikolka, která normálně slouží k evakuaci zraněných z pozic, tentokrát vyrazila pro kulturně cenné kusy šutru, za které by mohli zachránci zaplatit vlastním životem.
Mac s jednotkami tráví čas na pozicích i v zázemí. Jednou šli spát a najednou ho v noci probudil spolubojovník Igor, který stál nad ním a škrtil ho. Posttraumatický syndrom je zlá věc, odráží zlo, které člověk zažil. Igor zažil ve válce hrozné věci a jeho nevědomí se ve spánku probouzí. Zoufale se Macovi omlouval, ačkoliv své jednání nemohl ovlivnit. Zkurvená válka, zkurvený Putin.
Mac se podíval díky válce v Ukrajině i do Ruska, konkrétně do kurské oblasti, jejíž menší část se podařilo ukrajinské armádě po určitou dobu dobýt a držet. V kurské oblasti strávil na pozici deset dnů, chvíli si odpočinul v městě Sumy nedaleko ruských hranic, a pak zvládl ještě jednu „session“. V té době už pracoval s drony, připravoval munici, kterou nesou a následně je také navigoval. Nedaleko místa, kde s jednotkou operovali, dopadla ruská letecká bomba KAB, odporné svinstvo ze sovětských dob, které dokáže zničit vše v dosahu stovek metrů. Odnesl to otřesem mozku. Expedice dronů také vždy neprobíhá podle původních představ. Jednou jim dron explodoval asi dvacet metrů od baráku ve větvích stromů. Pár desítek vteřin poté pomalu projela na kole starší paní s nákupem…
Ačkoliv Mac a Denisa pocházejí z úplně jiného prostředí a v míru by asi nesdíleli zase tolik společného, ve válce je spojuje zvláštní paradox: svým způsobem se zde cítí dobře, svým způsobem, ačkoliv to zní cynicky, se cítí být šťastní. Denisa mi říká, že s jejím ADHD, poruchou pozornosti, je v Praze těžké se na něco soustředit a něco důsledně dělat. Ve válce s tím takový problém nemá, Rusové za řekou v Chersonu jsou dostatečný důvod potlačit všechny rozptylující myšlenky a soustředit se na práci a na přežití. Mac zase ve válce našel skutečná přátelství s lidmi, pro které je ochoten případně zemřít a kteří by nasadili život pro něj. Něco, co se v Česku hledá velmi těžko.
Pokračování série zase zítra. Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický “blockchain”, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají “humanitárku”, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse