Extremisté vyhráli zemské volby. Co vlastně znamená, když stát označí politickou stranu za extremistickou?

7. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

  Některé její ideové prvky - zejména důraz na původ člověka, představu „původního“ národa a odmítání lidí považovaných za cizí- připomínají völkisch nacionalismus, tedy etnické pojetí národa, které mělo své místo i v ideologii nacistického Německa. Neznamená to že AfD je totožná s NSDAP, ale velmi jasná  podobnost některých ideových motivů je jedním z důvodů, proč německé bezpečnostní orgány její část označují za pravicově extremistickou. Německý Spolkový úřad pro ochranu ústavy i zemský úřad v Sasku-Anhaltsku přitom ve svých zprávách popisují mimo jiné její nepřátelství vůči migrantům a muslimům, etnické pojetí národa a postoje, které podle jejich hodnocení zasahují do principu lidské důstojnosti a demokratického řádu.

Nejde přitom o volby do německého Spolkového sněmu, ale o takzvané zemské volby. Německo je federální stát a jeho 16 spolkových zemí má vlastní parlamenty, vlády a v řadě oblastí také vlastní pravomoci. Zemské volby proto rozhodují o politickém směřování konkrétní spolkové země, nikoli o složení spolkové vlády v Berlíně.

Sasko-Anhaltsko leží v severovýchodní části středního Německa. Jeho hlavním městem je Magdeburg a mezi jeho největší města patří také Halle. Spolková země patří mezi země bývalé Německé demokratické republiky a po znovusjednocení Německa v roce 1990 prošla stejně jako další východoněmecké regiony výraznou hospodářskou a společenskou proměnou. Právě v zemích bývalého východního Německa má AfD dlouhodobě mimořádně silnou podporu a tamní politická situace je proto pro pochopení jejího současného vzestupu důležitá.

AfD v Sasku-Anhaltsku získala 39 z celkem 83 mandátů, takže jí k většině v zemském sněmu ještě několik mandátů chybí. Přesto jde o mimořádně silné vítězství. Strana, se kterou ostatní velké německé politické strany odmítají spolupracovat, získala téměř polovinu hlasů.

A právě tady začíná být výsledek zajímavější než samotná volební tabulka.

AfD je totiž v Německu označována za pravicově extremistickou. Ne pouze svými politickými soupeři nebo komentátory, ale také německými bezpečnostními orgány. Přesto jí nyní v Sasku-Anhaltsku dalo svůj hlas 43,8 procenta voličů.

Co tedy vlastně znamená, když stát označí politickou stranu za extremistickou?

 

AfD vyhrála. Sama ale vládnout nemůže

Nejdříve jedna důležitá věc. AfD volby vyhrála, ale nezískala absolutní většinu. Má 39 mandátů z 83. Druhá CDU získala 17,2 procenta a 15 mandátů. SPD získala 9,3 procenta, Zelení 8,9 procenta, Levice 8,6 procenta a BSW 5,3 procenta.

AfD tedy nemůže jednoduše sestavit vládu sama. K tomu by potřebovala koaličního partnera nebo podporu jiné strany.

Jenže politický význam jejího vítězství tím rozhodně nekončí. V jedné ze spolkových zemí právě získala více než dvě pětiny hlasů strana, kterou německé bezpečnostní orgány považují za pravicově extremistickou.

A tady je dobré vědět, co toto označení v Německu skutečně znamená.

Kdo v Německu hlídá ochranu ústavy

Německo má zvláštní systém bezpečnostních služeb, jejichž úkolem je mimo jiné sledovat činnost směřující proti svobodnému demokratickému základnímu řádu.

Na spolkové úrovni je to Spolkový úřad pro ochranu ústavy, německy Bundesamt für Verfassungsschutz, zkráceně BfV. Nejde o soud ani o politický orgán. Jde o bezpečnostní službu, která shromažďuje a vyhodnocuje informace o extremistických a protiústavních aktivitách.

Vedle spolkového úřadu existují také zemské úřady pro ochranu ústavy. V každé spolkové zemi tedy působí vlastní bezpečnostní orgán.

A právě Zemský úřad pro ochranu ústavy v Sasku-Anhaltsku označuje tamní AfD za prokázané pravicově extremistické úsilí. Tuto klasifikaci používá od roku 2023.

To je důležité i pro pochopení současného volebního výsledku. Nejde totiž o nějakou novou nálepku, kterou by německé úřady AfD opatřily až po jejím volebním vítězství.

AfD se se státem soudí

AfD se proti postupu německých bezpečnostních orgánů dlouhodobě brání u soudů.

A tady už je třeba rozlišovat jednotlivé spory.

První významný spor se týkal toho, zda může být AfD vedena jako takzvaný „Verdachtsfall“, tedy „případ podezření“. Jde o režim, v němž má Verfassungsschutz možnost politickou stranu sledovat, pokud existují dostatečné skutečné indicie, že její činnost může směřovat proti svobodnému demokratickému řádu.

AfD se proti tomu obrátila na soud.

Správní soud v Kolíně nad Rýnem (Verwaltungsgericht Köln) její žalobu v roce 2022 zamítl. AfD se odvolala a Vyšší správní soud Severního Porýní-Vestfálska (Oberverwaltungsgericht Nordrhein-Westfalen) v roce 2024 tento závěr potvrdil.

AfD se pokusila pokračovat ještě před Spolkovým správním soudem (Bundesverwaltungsgericht), tedy nejvyšším německým správním soudem. Ten v květnu 2025 její další postup odmítl.

V této věci tedy AfD neuspěla. Německé soudy pravomocně potvrdily, že ji lze za daných podmínek sledovat jako „Verdachtsfall“.

Pak přišlo ještě závažnější označení

V květnu 2025 ale Spolkový úřad pro ochranu ústavy zašel ještě dál a označil celou AfD za „gesichert rechtsextremistische Bestrebung“, tedy za prokázané pravicově extremistické úsilí.

AfD se znovu obrátila na soud.

A tentokrát dosáhla alespoň částečného úspěchu.

Správní soud v Kolíně nad Rýnem letos v únoru v předběžném řízení zakázal Spolkovému úřadu pro ochranu ústavy, aby AfD do skončení hlavního řízení veřejně označoval za prokázaně pravicově extremistickou stranu.

To ovšem není totéž jako soudní prohlášení, že AfD extremistická není.

Soud neřekl, že v AfD nejsou extremistické nebo protiústavní tendence. Podstatou sporu bylo něco jiného: zda má bezpečnostní služba dostatečný podklad k tomu, aby za prokázaně pravicově extremistickou označila celou spolkovou AfD jako celek.

A právě v tomto bodě soud v předběžném řízení dospěl k závěru, že zatím nikoli.

Jeden spor AfD prohrála, v jiném zatím uspěla

Tohle je možná nejdůležitější část celého příběhu.

AfD tedy nemůže tvrdit, že německé soudy všechny její námitky odmítly. To není pravda.

Stejně tak ale není pravda, že německý soud AfD očistil od označení extremistické strany. Ani to soud opravdu  neřekl.

Jsou tu dvě různá řízení a dvě různá rozhodnutí.

V prvním případě německé soudy pravomocně potvrdily možnost sledovat AfD jako „případ podezření“.

Ve druhém případě soud zatím nepřipustil, aby byla celá spolková AfD označována nejvyšším stupněm klasifikace jako prokázaně pravicově extremistická.

Hlavní řízení přitom stále pokračuje.

A do toho přišly  tyto volby v Sasku-Anhaltsku.

A co na to česká zkušenost?

Podobnou otázku, i když v jiném právním prostředí, známe také z České republiky.

Ministerstvo vnitra vydává zprávy o extremismu a předsudečné nenávisti. Ani taková zpráva ale sama o sobě není rozsudkem soudu a nevytváří právní status „extremistické politické strany“.

Zajímavý je v této souvislosti spor Ministerstva vnitra s hnutím SPD.

Ministerstvo ve své zprávě mimo jiné označilo SPD za „xenofobně zaměřenou populistickou skupinu“ a přisoudilo jí dominantní úlohu při projevech předsudečné nenávisti. SPD se proti těmto tvrzením bránila u soudu.

V prvním stupni uspěla. Soud tehdy Ministerstvu vnitra uložil omluvu.

Jenže odvolací řízení dopadlo jinak. Městský soud v Praze původní rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Ani u nás tedy neplatí, že co jednou napíše státní orgán do zprávy o extremismu, je automaticky právně nezpochybnitelný fakt.

Zpráva není rozsudek. A rozsudek není zákaz strany

Právě tady se česká a německá zkušenost začínají zajímavě potkávat.

V Německu má klasifikace bezpečnostní služby konkrétní význam a může umožnit sledování politické strany. Současně ale může být její oprávněnost přezkoumána správním soudem.

V České republice mají zprávy Ministerstva vnitra především charakter bezpečnostního a odborného hodnocení. Samy o sobě nerozhodují o tom, zda politická strana smí existovat.

A v obou zemích platí ještě jedna důležitá věc.

Označení bezpečnostní službou není totéž jako zákaz politické strany.

V Německu o zákazu politické strany rozhoduje Spolkový ústavní soud. V České republice rozhoduje o rozpuštění nebo pozastavení činnosti politické strany Nejvyšší správní soud na návrh vlády.

To je úplně jiná právní úroveň.

Mezi zprávou bezpečnostního orgánu a zákazem politické strany proto nestojí pouze politická debata. Stojí mezi nimi soudní řízení a podstatně vyšší požadavky na právní odůvodnění.

A chrání samotné sledování demokracii dostatečně?

Právě tady to  ale celé  nekončí. Možná právě tady ve vzduchu visí nejnepříjemnější otázka.

Jestliže bezpečnostní orgány státu dospějí k závěru, že určitá politická strana představuje extremistickou hrozbu, nestačí se nakonec ptát pouze na to, zda ji stát smí sledovat. Je nutné  ptát se také, zda je samotné monitorování dostatečným prostředkem k ochraně demokratického řádu.

Jinými slovy: co má stát dělat, pokud jeho vlastní bezpečnostní služby dlouhodobě upozorňují na extremistické tendence uvnitř politické strany, ale tato strana současně získává stále větší podporu ve volbách?

Je správnou odpovědí pouze pokračovat ve sledování, shromažďovat informace a zveřejňovat výroční zprávy? Nebo může nastat okamžik, kdy už ochrana demokracie vyžaduje něco víc?

A právě tady je potřeba velká opatrnost. Demokracie se nemůže chránit tím, že bude ignorovat vlastní pravidla. Označit politickou stranu za extremistickou ještě neznamená, že ji lze libovolně odstranit z politické soutěže. Pokud má přijít závažnější zásah, musí pro něj existovat zákonný základ, dostatečné důkazy a nezávislá soudní kontrola.

Jenže platí i opačná otázka.

Může být demokratický stát dostatečně chráněn pouze tím, že bude extremistickou stranu sledovat, zatímco její volební podpora  a vliv  dál roste?

Na to německý ,jistě odstrašující příběh   AfD, zatím nedává jednoduchou odpověď.

A právě proto je výsledek v Sasku-Anhaltsku tak důležitý. Nejen proto, že extremistická strana získala 43,8 procenta hlasů. Ale proto, že se před Německem stále naléhavěji otevírá otázka, jak daleko může demokracie ustupovat svým nepřátelům, aniž by přestala být schopná bránit sama sebe - a zároveň jak daleko může zajít při jejich potírání, aniž by sama začala opouštět principy právního státu.

To je hranice, na které se dnes Německo pohybuje.

A   zdá se, že  to není   otázka pouze pro Německo.