Tak jenom k tomu, abych vysvětlil, jak já vnímám určitou provokativnost mého intelektuálního přístupu, říká kamarád Filip Koryta, sám básník, že jsem influencer pro intelektuály, tak takhle jsem. Takhle bych stylizoval, ale jak říkám, já už jsem vůči tomu dneska dost zdrženlivý a opatrný v tom vůbec používat, protože  provokací je v současnosti plný internet a plné sociální sítě a  významně se v nich topíme, protože rozeznávání a navigace v tom, co je myšleno seriózně a co je kredibilní, tak je hrozně těžká na těch sociálních sítích.

No a druhá část té otázky ano vím, kam míříte. Já se velmi často uchyluju k expresivnímu výrazu, ale jsem přesvědčen o tom, že ho používám vždy zcela adekvátně tomu, co popisuju. Jestliže o někom, kdo reprezentuje populisticko-extremistickou politiku, řeknu, že je politický parazit, takto  není používání nějakého nacistického slovníku, ale je to popis situace, kdy ten člověk zcela vědomě zneužívá manipulací v oblasti kulturně společenského politického diskurzu k tomu, aby získal nějaké politické body, aby získal politickou podporu k tomu, aby nadále podváděl ty voliče, kteří ho volí. A to se děje. A tohle je určitá forma parazitování na společenských a veřejných událostech a  na tom, co je naše společné. Takže to není nějaká replikace, jak by bylo vyčítáno  právě tady spřízněnými médii. a populistické extremistické scény, neníto  zneužívání nacistického jazyka, je to přesný popis toho, jak se populisté a extremisté v politice chovají.

Bohumil  Kartous:  Ale to je, to se domnívám při vší úctě, to je nepochopení toho, jakým způsobem ti lidé chtějí komunikovat. Oni nechtějí vést dialog, představa, že s nimi budete jednat slušně a oni se tím pádem jako nějakým způsobem řekněme kultivují a budou jednat slušně, je  nepochopením vůbec podstaty celého jejich uvažování a celé jejich strategie.   

Já jsem jí už jednou popsal, jo, to je záměrná manipulace určité části společnosti k tomu, aby následně mohli tuhle část společnosti zneužívat ke svému vlastnímu obohacení. To je určitá forma parazitování na společenských a politických událostech a na tom veřejném zájmu, o který v politice má jít. 

A tím pádem není možné předpokládat, že s těmihle lidmi lze vést slušnou diskuzi. Oni slušnost považují za slabost. To je úplně stejné, když to přenesu do té globální roviny, jako jsou naivní někteří teda hloupí lidé, bohužel, kteří si myslí, že je možné vést dialog s Ruskem. 

Ne, není to možné. Rusko je nepřítel, rusko je entita, která se vždycky bude snažit zneužít jakékoliv slušnosti jako slabosti. Jo, vidíme to historicky, vnímáme to teď v průběhu války v Ukrajině. Vnímáme to v tom, jak pokračují a  stupňují se provokace vůči vůči státům NATO. 

Jo, je to jednoznačné schéma, ve kterém se nemůžeme domnívat, že pokud se s těmihle lidmi budeme snažit vést slušný dialog, že oni nás budou  brát se stejnou mincí. Nebudou. Je dobré  ukázat a vymezit to, co je akceptovatelné v rámci Overtonova okna politické akceptace. To je takový konstrukt, který říká, co v té společnosti akceptovatelné je a co už není. A já  tím expresivním jazykem se snažím vymezit tu hranici a říct ne, tohle už není akceptovatelné. Tohle nás vede k normalizaci. populismu a extremismu a to je z dlouhodobého hlediska sebevražedné pro tu společnost jako takovou.

Tomáš Pešek: Když hovoříme o normalizaci populismu a extremismu, tak vy velmi často v podstatě vyčítáte usměvavým moderátorům, že tím, že zvou extremisty, populisty, teďka nechci úplně to personifikovat, prostě z určitého úhlu pohledu, protože někdo na to může mít jiný názor. Do studia, tak je normalizují, legitimizují a já se chci zeptat, neměli by se tedy tito lidé do diskuzí zvát, nebo by se měli zvát a jenom vyslechnout, nebo by se proti nim  ten moderátor  měl vymezovat a vyvracet aktivně tvrzení, o kterých je přesvědčen, že nejsou pravdivá?

Bohumil Kartous: Tak vy mluvíte o tom, jak jsem se v zásadě tak nějak jako ironicky smál některým postojům Čestmíra Strakatého, což je přesně takový ten typ, řekněme účastníka informačního prostoru. Já ho nebudu nazývat novinářem, protože on není novinář. Jo, je to člověk, který dělá svůj vlastní byznys v informačním prostoru, což je naprosto legitimní. Já mu já mu to nezazlívám, nechť to dělá, ale on překračuje určitou hranici v tom, kde končí jeho osobní byznys a kde se stává jakýmsi vlivovým aktérem a v okamžiku, kdy si zve právě aktéry, kteří jsou daleko za hranou toho Overtonova okna, jako jsou lidé typu Daniela Vávry, že jo, prostě někteří další a  normalizuje jejich postoje, protože on je žádným způsobem nekonfrontuje. On je nekonfrontuje s tou  podstatou té jejich nepřijatelnosti v té diskuzi, tak v tom okamžiku je normalizuje. Jo, to je normalizační postup. 

On z nich dělá aktéry, kteří jsou vtaženi do veřejného dialogu. A on říká, no podívejte se, tadyhle pan Vávra má takovéhle postoje, on má nějaké asi důvody, proč si to myslí, já mu to nebudu rozporovat, já ho tady nechám vypovídat. Jo, notabene v okamžiku, kdy pak někde ten týž člověk, který má určitý relativně velký dosah v české společnosti, tak na svých soukromých účtech navrhuje, že by takovýhle člověk měl třeba dostat státní vyznamenání. Jo. 

To už není normalizace. To už je snaha toho člověka nějakým způsobem posunout, že jo, prostě na nějaký piedestal. A to už z mé strany je skutečně,  já už se můžu jenom  smát. Jo, a když pan ten člověk já ho znám teda osobně, že jo tady pana Strakatého, se  začne durdit a začne se urážet kvůli tomu, že ho někdo  osočí za tohle, protože on má pocit, že je to takhle jako v pořádku, tak mi to připadá jako nedostatek sebereflexe. 

To jsou přesně titíž lidé. Jako typicky Karel Gott třeba, kteří proplouvali těmi různými režimy vždycky tím, že se  adaptovali na tu změnu. Jo, Karel Gott mohl být hvězda šedesátých let, že jo, prostě a tady toho obrození, které vedlo k tomu, že se ta země  v té naději, kterou měla, že se reformuje  z toho stalinského komunismu  do nějaké přijatelnější formy společenského uspořádání a stejně tak mohl být  mluvčím anticharty. 

A  stejně tak mohl být  podnikatelem devadesátých let, nebo etablovanou celebritou naší jako raně demokratické éry historické, někdy v nultých nebo desátých letech. To je přesně ten charakter, který mi vadí a který je tak významně přítomen v české mentalitě mezi mnohými lidmi. 

Vy si to pamatujete, já si to taky pamatuju. Nehas, co tě nepálí. To bylo takové heslo, jedno z těch velmi významných hesel toho pozdního socialismu, kdy  lidé  tak nějak jako vždycky se snažili intuitivně odhadovat, kde je ta hranice toho, kde ještě jako nedostanou přes prsty a to toho osobního komfortu a setrvávání v něm jo a   taková ta snaha vždycky se přizpůsobit tomu, co se dělo. ta šedesátá  léta a ten normalismus  pak přišel,. Pořád jsou to ještě pevně vtisknuty do mentality, která se mezigeneračně bohužel nějakým způsobem předává dál. Jo, sice se ředí, ale předává, jak říkal Ralph Dahrendorf a připomínám to velmi často, sociální filozof německý, tak  hodnotová podstata společnosti se mění v rámci dekád,  mluvil o šedesáti letech, což eufemisticky řečeno znamená, že musí vymřít určitá část společnosti, aby se ta mentalita nějak významně proměnila. 

A v tomhle stále žijeme. Jo a je pro mě nepochopitelné, že někteří lidé se domnívají, že došlo k nějakému jako zlomu nebo předělu tím, že se změnil režim a systém. Není to pravda. Ta mentalita přežívá, a když se když to vztáhnu třeba jenom k poslední události, což bylo vítězství AfD jo, což je  extremistická strana. Extremistická z hlediska definice německých zpravodajských služ. Takak jejich vítězství v Sasku a Anhaltsku  je   zčásti připisováno takzvané  ostalgii, že jo, což je   kombinace dvou slov nostalgie a ost jako východ. A to je něco, co je přítomné v té středovýchodoevropské části Evropy, protože ta totalita, která tady trvala plus mínus těch 40 let, tak zdestruovala mentalitu  lidí a ji omezila,  ten soukromý zájem,  vytvořila určitou míru sobectví, vytvořila určitou míru xenofobie, takového strachu z toho, co přichází zvenčí. A to je velmi toxický koktejl, ve kterém žijeme a který do značné míry pomáhá   produkovat tady tu populisticko-extremistickou a politickou reprezentaci, která tady v současnosti má poměr silnou podporu. A nejenom samozřejmě v Sasku Anhaltsku, ale i v Česku.

Tomáš Pešek: Když hovoříme o politice a současném vývoji v Německu, vítězství AfD v Sasku Anhaltsku, jak si myslíte, že by se společnost měla nebo politická garnitura měla k těmhle jevům stavět? Je tu názor, který byl nedávno i prezentován v českých médiích, že v podstatě ostrakizace a vystrkování, ať už tedy extremistů anebo stran, o kterých si myslíme, že jsou na nějaké extrémní straně toho politického spektra...  Jejich  vystrkování mimo parlamentní kulturu a mimo politický život v podstatě nic neřeší, ale tím, že je  vtáhneme do politického života, tak je kultivujeme a v podstatě, tak jako byla italská strana Bratři Itálie, tak v podstatě přestanou,  otupí se a přestanou být extremističtí. Co si o tomhle myslíte?

Bohumil Kartous: Zaznamenal jsem tenhle názor Vladimíla Mlynáře. A já toho člověka neberu vážně, protože se zkompromitoval dávno tím, co dělal teď myslím, když  sloužil PPF. A  myslím si, že ten člověk nemá kredit, pro mě nemá kredit a úplně se to vymyká zkušenosti. Tak NSDAP se stala demokraticky součástí parlamentní politiky ve výmarském Německu. A jestli má někdo dojem, že ji to kultivovalo, tak pravděpodobně musel popřít jako všechno, co se dělo potom jo, co se tam dostala k moci. 

Jestli má někdo pocit, že Orbán se kultivoval v Maďarsku tím, že se dostal k moci, že se stal dominantní silou parlamentní demokracie v Maďarsku, tak má kognitivní problém,  protože nevnímá, že tu zemi zničil.  Jenom díky vlastní chybě, a to znamená změně ústavy a   vytvoření většinového politického systému přišel o moc. Protože jinak  ta část maďarské společnosti, která ho stále podporovala i poté, co tu zemi de facto ekonomicky, společensky a politicky zničil, tak pořád  významná část té společnosti ho volila. 

Jestli má někdo pocit, že se kultivovali lidé, kteří v Česku reprezentují populisticko-extremistickou část politického spektra, tak já nevím, co mu na to říct. Já vidím snahu zničit veřejnoprávní média, vidím obří čistky ve státní správě, vidím snahu zadupat do země občanskou společnost. To je úplně stejný playbook, jaký sehrál  Orbán, jaký sehrál Fico. To, co se děje ve Spojených státech, jestli má někdo pocit, že se Donald Trump a republikánská strana, která je silně ovlivněná jeho MAGA hnutím v současnosti nějakým způsobem normalizovali, tak je fakt slepý. Jo, nebo si prostě vůbec nepřipouští ty dopady. 

No, Spojené státy jsou v současnosti vedeny člověkem, který je schopen strávit dvě  hodiny s mobilním telefonem a postovat na svou vlastní sociální síť, mimochodem prodělečnou velmi významně, investoři té sociální sítě si to kupovali jenom proto, aby se zalíbili Donaldu Trumpovi, tak tenhle člověk, který je teda nejmocnějším mužem demokratického světa, tak postuje dvě  hodiny freneticky jeden infantilní obrázek AI za druhým,  ve kterém se snaží ukázat, že on je největší prezident světa. 

Jo, my žijeme skutečně... Já jsem teďka napsal několik postů na facebooku o tom, že žijeme v South Parku. South park je komický sitcom, který vykresluje takovou cynickou formou stav světa   a jde úplně do takových jako dekadentních podob. Jo a my to žijem jo, my žijeme, že jo, prostě tady v tomhle a v téhle konstelaci něco podobného jako je scénář v South Parku a jestli si někdo myslí, že  otevřeme to Overtonovo okno a normalizujeme tady tyhle  extremisticko populistické postoje a přijmeme je jako za součást parlamentní kultury a že oni se díky tomu kultivují, tak mu chybí elementární schopnost poučit se z historických i současných zkušeností.

Tomáše Pešek: Pojďme se podívat na sociální sítě a vůbec  elektronický svět, když to tak řeknu, nepochybně sociální sítě hrají významnou roli, a to i v politickém životě. Dnešní politici v podstatě nepotřebují média, nepotřebují možná ani televizi, stačí jim jejich vlastní sociální síť. Jsme toho svědky v České republice a teď jste zmiňoval i amerického prezidenta. 

Nepochybně žijeme v době, kdy i nástup umělé inteligence velmi umocňuje tu důležitost a potřebu elektronické komunikace a vůbec kognitivních schopností v rámci elektronické komunikace. Vy jste napsal knihu, která se jmenuje No future, což je taková diagnóza, řekl bych společnosti, kde popisujete vcelku. barvitě ten stav a problémy. Píšete o tom, že   třeba i veřejné vzdělávání má nějakou  poslední šanci, kdy může ještě zachytit jako nový směr. Co si myslíte o  přístupu k AI a k , moderním elektronickým nástrojům, včetně sociálních sítí? Třeba i v  české nebo evropské společnosti.

Bohumil Kartous: No, já bych odlišoval českou a evropskou společnost. Teď právě třeba způsob vedení odborné politické diskuse, společenské diskuse o dopadech digitálního prostředí na děti a mladé lidi se významně odlišuje. My zdaleka nejsme na takové úrovni, jako je Austrálie, Dánsko, Kanada.

Tomáš Pešek: Jestli se nepletu, my zatím diskutujeme pouze závaz mobilů na školách.

Bohumil Kartous: Já jsem u toho byl, kde vzniklo to definitivní rozhodnutí. To prosím byla bizarní situace. Pan premiér uspořádal něco, tomu říkal konferenci. Prostě sehnal tam různé typy lidí, někteří z nich byli odborníci, někteří z nich byli diletanti, kteří se tam měli střetnout. Byl to takový, jestli posluchači, diváci podcastu budou znát ten pořad Máte slovo. Dříve Kotel, tohle byl takový Kotel, tam se sezvali různí lidé, z nichž někteří tomu danému tématu rozumí a někteří vůbec. 

A měli se hádat, nebo měli prostě premiérovi ukázat. Pan premiér si vytvořil takový lakmusový papírek pro to, aby si otestoval, jestli to, co říká,  má zpětnou vazbu, takhle pan premiér funguje. Jo, on  si testuje, jestli většina je pro a podle toho se rozhodne. Je úplně jedno, jaká je podstata věci. A pan premiér tam byl vystaven tomu, že mu zaměstnanci Českého telekomunikačního úřadu, kteří věří, řekněme, popularizaci prevence proti negativním dopadům digitálního světa, tak mu ukázali, čemu všemu mohou čemu děti a dospívající na internetu být vystaveni. Jo, něco, co vy víte, já to vím, tady pan kolega to ví, a pan premiér vybral, že je úplně perplex. On byl úplně zděšen. 

To bylo ale autentické, on se fakt rozplakal. že tenhle pán, který je zjevně negramotný,  co se týká chápání kontextu digitálního světa, najednou zjišťuje, co se děje. A on tam začal navrhovat takové věci, že tohle se musí pouštět o přestávce fotbalu,prostě to musí všichni vědět, na všechny se takhle  zmateně obracel a říká, viděli jste to, viděli jste to a všichni tak jako říkali, ano, viděli jsme to, pane premiére. 

Ano, ano,  všichni si mysleli, ano, my to víme, proto jsme tady. A tam vzniklo to rozhodnutí, že teda musíme zakázat ty mobily ve školách, protože to říkal aj irský premiér panu premiérovi, že když to udělali, tak jako v těch školách, y děti začaly se tak jako více spolu bavit a hrát si jo akorát, že. člověka, který   jedná prostě čistě  primitivně populisticky, a to znamená, že on jde jenom po tom, co mu přinese nějaké politické body, takže on zjistil, že 80 % lidí je proto, aby se zakázaly mobily ve školách, takže to udělal, což teďka já nekritizuju to samotné opatření. K němu došli v demokratických odborných diskusích v jiných zemích mnohem dříve. 

Ale jakákoliv další aktivita - my jsme se měli bavit třeba o vlivu sociálních sítí, protože tím, že omezíte používání soukromých zařízení ve školách, tak jen vyřešíte ten problém tam,  pochopitelně. Tak tam to končí, protože to přesahuje obzor pana premiéra a přesahuje to jeho politickou ochotu, protože mu to nepřinese žádné body, takže tam to pro nás končí v současnosti.

Takže my se jako Česká republika, teď se dostávám k vaší otázce, my se jako Česká republika někdy za pár let s ostudou jako jedna z posledních evropských zemí připojíme k tomu trendu, který tady je, terý demonstruje Austrálie, teďka Dánsko, Velká Británie, Francie, to znamená omezování přístupu na sociální sítě do určitého věku, což není ideální řešení, ale při tom, v jakém vztahu jsme v současnosti s provozovateli platforem sociálních sítí, je to improvizační nezbytnost. 

Neexistuje zjevně nic jiného než regulatorní tlak na provozovatele platforem, aby oni si uvědomili, že musí začít jednat eticky. Ostatně tohle dokazuje i ten soudní spor, který byl teďka velmi rychle vyřešen ve Spojených státech, kdy   většina států USA žalovala společnost Meta, protože se dopouští  poškozování duševního zdraví dětí a mladých lidí a společnost Meta velmi rychle souhlasila, že jo, s obří pokutou a s  tím, že musí omezit doom scrolling, že musí zavést nějaké časové limity na to, jak dlouho může člověk trávit na sociálních sítích, je-li mladý a tak dále a tak dále.  (Pozn. red.: Jen v USA.) 

Je to jedinej způsob, jak můžeme přitlačit ty bezskrupulózní provozovatele platforem sociálních sítí, aby se začali chovat aspoň trošku eticky, protože se to neděje a to, že začínáme u dětí, je v pořádku, protože děti, řekněme mladí lidé pořád zůstávají pro tu většinu společnosti tím nejcennějším a máme tendenci o jejich blaho nějakým způsobem pečovat a netýká se to pochopitelně jenom mladých lidí, protože vy jste naznačil, že to nějakým zásadním způsobem vstupuje do politické politického diskurzu. 

Ono to do něj nevstupuje. Sociální sítě se politického diskurzu zmocnily a v zásadě ho pervertovaly do té podoby, která v tom front endu je reprezentována populismem a extremismem a cituji Michala Pěchoučka, rektora ČVUT, nebýt toho, že jsme hloupí a před 15 lety jsme jako demokratické společnosti nedokázali efektivně regulovat sociální sítě, tak kdybychom byli docílili toho, že bychom je regulovali, tak se nestal brexit a Donald Trump by nebyl prezidentem ani poprvé, ani podruhé. 

Prosím replikujte tady tohle, tuhle úvahu na domácí politickou scénu. Pravděpodobně by vypadala velmi jinak. Jo, pro mě  brexit je největší prohra Evropy po druhé světové válce. Jo a nemyslím si to jenom já. Myslí si to i v současnosti většina Britů, kteří zjišťují, že to byla obrovská chyba, které se dopustili a která byla nepochybně  způsobena tím, že ten rozdíl ten rozdíl těch 1,5 nebo 2 % v tom referendu.byl  významně ovlivněn manipulacemi, které se šířily na sociálních sítích. Kdyby se to nestalo, tak se brexit nestal.

Tomáš Pešek: Jak můžeme  této situaci čelit krom toho, že přijmeme nějaká paternalistická opatření typu časové omezení, věkové omezení, vůbec jako způsob využívání algoritmů provozovatele sociálních sítí? Můžeme začít děti v tomto směru vzdělávat a měla by to dělat škola nebo rodina, nebo by měly vzniknout nějaké zvláštní edukační programy s podporou státu?

Bohumil Kartous: Já bych se s dovolením vymezil proti tomu termínu paternalismus, protože regulace čehokoliv, co se týká rychlého technologického pokroku, jsou součástí naší společnosti a její životaschopnosti po celé dvacáté století, nebýt regulací emisí například v průmyslu, tak pravděpodobně žijeme v toxickém prostředí, ve kterém se nedá přežít. To není paternalismus, to je snaha ochránit společnost před negativními externalitami masového nárůstu určitého fenoménu, ať už je to průmysl, nebo je to digitální revoluce. 

Jinak máte pravdu. Samozřejmě, že adaptace na nové podmínky probíhala vždycky výchovou a vzděláváním, ale my jsme vystaveni do situace, kdy ta společnost reprezentovaná střední a starší generací sama není v mnoha ohledech schopná se adaptovat na ty nové podmínky, ale zároveň se od nás předpokládá, že budeme vychovávat a vzdělávat děti a mladé lidi.

My ale se dneska dostáváme do situace, zná to každý učitel, kdy dvaníácti  třináctileté děti jsou suverénnějšími uživateli digitálních nástrojů, než je ten učitel. Což samozřejmě neznamená, že jsou suverénnější v tom, jak obývají tento svět. Samozřejmě, že ten učitel nebo vy, nebo já, budeme v mnoha ohledech,  zkušenější a schopní posuzovat určité životní situace a fenomény a trendy a historické události. 

To ano, jo. Ale je tady určitá rovina našeho života, ve které třináctileté děti jsou v průměru pravděpodobně gramotnější, než jsou jejich rodiče, notabene prarodiče. No tím pádem vzniká úplně nová situace, kdy výchova a vzdělávání nutně musí probíhat v daleko partnerštějším režimu. 

Já jsem vždycky navrhoval to, aby děti byly vtahovány do role učitelů. Aby to byli děti a mladí lidé, kteří se stávají postupně  učiteli, těmi, kdo aktualizují svoje rodiče a prarodiče, protože v určitém okamžiku našich životů se nám to stane. 

Já mám tu zkušenost, já třeba jedu domů a maminka, která má internet banking, tak mi říká, podívej se, já tady mám nějaký problém a nevím, co s tím. No, takže já ji aktualizuju samozřejmě, protože se do toho podívám a řeknu, aha, to je takhle, to se musí postupovat tímhle způsobem a ona se to naučí. 

Jo, já se za chvíli úplně stejným způsobem pravděpodobně dostanu do této situace. Budu potřebovat aktualizaci od mladších lidí. Jednak ano, jednak je potřeba mladé lidi nejenom je chránit nějakými regulacemi, ale samozřejmě vzdělávat, ale uvědomit si, že my jsme sami v situaci, kdy se sami potřebujeme vzdělávat a sami se dostatečně potřebujeme aktualizovat a jediné,  na lepší způsob jsem nepřišel, je nějaké partnerství s těmi mladými lidmi a   snaha   si vzájemně vyměňovat zkušenosti a mimochodem se domlouvat na tom,  kde se teda setkáváme v těch našich světech? 

Jo, že když se dneska podíváte na svět třináctiletých dětí a na svět třeba sedmdesátiletých lidí, tak zjistíte, že   žijeme v nějakých paralelních existencích, které jsou definovány úplně jiným prostředím, protože ten třináctiletý člověk žije v jiném prostředí než ten sedmdesátiletý a dokonce se to projevuje až na takových věcech, jako je jazyk. 

Když se třináctiletí kluci budou bavit o tom, co dělali v minecraftu, nebo co kde hráli,  na robloxu, tak ten sedmdesátiletý člověk jim pravděpodobně vůbec nebude rozumět. Jo, stejně tak spousta těch mladých lidí dneska vůbec nechápe ty fenomény, ty   faktory a vlivy, které formovaly životy těch sedmdesátiletých lidí, protože k tomu ten přenos je narušen jo tím, že ty děti dneska vyrůstají v prostředí, které už není definováno tím, čím prošli ti starší lidé, že se často strašně durdí a jsou vzteklí z toho, že mladí lidé   neznají  ty stejné fenomény, které formovaly jejich životy. No jo, ale tak musíme se někde sejít.

Tomáš Pešek: To je, řekl bych, jako nedílná součást lidství už jako historicky, ale...

Bohumil Kartous: Je to akcelerovaný strašně. Je to hrozně akcelerovaný.

Tomáš Pešek: Pojďme se podívat na školu. V podstatě vy jste prohlásil, že české školství je parní stroj, který veze děti do digitální doby a já s vámi souhlasím. Jenom doplním, že v podstatě úlohou dnešních škol, zejména tedy základních škol, je připravovat děti na profese, které dnes ani nevíme, jak se budou jmenovat, natož jak budou vypadat. Jak by se mělo  v současném digitálním světě  přizpůsobovat školství? Já vím, že třeba u vás na vysoké škole jste prohlásili, že bakalářské práce v podobě, v jaké v současné době jsou vypracovávány,  jsou  irelevantní už jo. Jak by mělo školství reagovat? Jenom podotknu, že školství je velmi  konzervativní a jinak to ani nejde, protože pracuje  s dekádami. V podstatě jak zařídit, že ho budeme modernizovat a že ho přizpůsobíme digitální době?

Bohumil Kartous:  Já se pustím nějaké polemiky s tím, že školství musí být konzervativní. Není to pravda. Jo, je konzervativní ze své podstaty, která ale nekoresponduje s současností. Jo, školství je konzervativní z titulu lidského faktoru, který ho tvoří, protože školství jsou lidé, školství jsou učitelé a učitelé se nějakým způsobem rekrutují v České republice, nějakým způsobem jsou připravováni a pracují v nějakém prostředí. Tak k tomu se ještě dostanu, ale jinak. 

My jsme na vysoké škole ekonomie managementu už před dvěma lety usoudili, že ta situace je neudržitelná. Co se týká  povahy písemných bakalářských prací, je nutné zdůraznit, že už tehdy začali studenti masově používat chatboty. Chatbot dneska dokáže bakalářskou práci vytvořit tak jako při slušném promptování. Asi tak do půl hodiny to máte hotové. Jo, prostě nemusíte se vůbec jučit.. Vedle toho. jsme zjistili velmi rychle, že i lektoři nejsou úplně včerejší a také používají chatboty,  aby tu práci zhodnotili. 

Takže jsme měli situaci, kdy na místo studenta a lektora byly dva velké jazykové modely, které si navzájem jako vypracovaly a zhodnotily práci. Tak to je, to je fakt absurdní situace. A my vzhledem k tomu, že jsme škola, která je flexibilní, tak jsme si velmi rychle připustili, že tohle nedává smysl a umožnili jsme studentům, aby písemnou práci nahradili projektem tím, že máme drtivou většinu v zásadě 100 % lidí, kteří buďto pracují nebo podnikají, tak je pro ně   příznivější a výhodnější a veskrze z toho daleko více benefitují. 

Pokud můžou nasadit svůj vlastní nápad ve své práci nebo podnikání, tam ho otestovat a pak nějakým způsobem obhájit v rámci obhajoaného bakalářského projektu. Ať už jsou to byznys plány, marketingové kampaně, implementace technologických nástrojů do HR třeba řada dalších projektů, s kterými přišli. 

Už jsme máme za sebou stovky podobných projektů a ukazuje se, že to je správná cesta. Tak to tolik, k tomu, že i vzdělávací systém se může adaptovat relativně rychle, ale samozřejmě záleží na tom, jakým způsobem je ta daná instituce vedena. Výhodou i nevýhodou českého vzdělávacího systému je, že největší porce kompetencí a pravomocí mají v rukou ředitelé těch institucí, respektive děkani a rektoři vysokých škol.

Decentralizace, ke které došlo na konci devadesátých let se zrušením školských odborů a s takovou dobrou myšlenkou. Ta dobrá myšlenka spočívala v tom, že tehdejší reformátoři právního řádu usoudili, že školství a je to pravda, se může stát   poměrně rychle indoktrinačním nástrojem nějaké nové totality nebo nějaké nové diktatury a tím pádem, že když ho decentralizujete, tak   neumožníte tomu, kdo se chopí státu, aby to školství tak velmi rychle, ovládl. 

Ale ono to má tu odvrácenou stranu, že jo, protože   v okamžiku, kdy ho chcete reformovat a vytvoříte nějakou třeba i smysluplnou lucidní prospěšnou reformu. A říkejte jí bílá kniha nebo 20:30 plus to je jeno. Jo, tak v tom okamžiku nemáte žádný  nástroj k tomu, jak tu reformu můžete provést, protože tam máte těch pět a půl tisíc  či šest tisíc subjektů, které se   jako staví k té reformě různým způsobem,  a některé jí teda implementují, některé ne  nemáte žádný nástroj k tomu, abyste dosáhli té implementace, takže tam teď narážíme opakovaně do zdi, protože někde na úrovni takzvaného řízení vzdělávacího systému se vymyslí nějaký nějaký postup, který není možné implementovat a implementuje se asymetricky. 

Mým kvalifikovaným ohledem je tady  20 % škol, které se snaží aktualizovat ty školy. Pak je tady nějaká masa, kterým se to daří více či méně a pak je tady nějakých 30 % škol, který jsou podle mě mentálně ve dvacátém století. A je to všechno dáno ředitelkou či ředitelem té školy nebo té instituce. Takže to, co jste říkal, že z podstaty věci je školství konzervativní, ne z podstaty věci. V  České republice je vzdělávací systém konzervativní a nemusí to tak být. 

Pokud se podíváte na skandinávské školství, kanadské nebo třeba pobaltské země, tak zjistíte, že  vůbec nejsou konzervativní. Oni velmi dobře se snaží studovat tu proměnlivost. Způsobenou technologickou disrupcí v tom světě a školství adaptovat, protože vědí, že to je ten nástroj přípravy na budoucnost.

A když se pak ale zeptáte, čím to je, tak jsou to země, které většinou mají ve své mentalitě zakořeněnou větší míru sociální koheze a větší míru pro futuro přemýšlení, a to všechno je vyvoláno historickou zkušeností nebo současným historickým tlakem na to, aby se takhle chovali.

To znamená daleko větším tlakem na na to, že chtějí  být připraveni na možnou krizi, která přichází pravidelně, a nebo je tam velká míra pravděpodobnosti, že přijde. A tohle je něco, co v české společnosti strašně chybí. 

Jo, my jsme totiž, já jsem to v té první knize napsal a trošku si tak jako beru kredit za to, že se to začalo používat, protože termín hobbiti  v souvislosti s českou mentalitou se začal používat skutečně masově. A já si myslím, že je dohledatelné, že jsem to použil poprvé  v roce 2019 v knize No future, tak  ta hobití mentalita spočívá v tom, že vy máte tu krásnou krajinku, ty kopečky zelené, že jo, úplně přesně jako v krajině hobitů a jste takový ten menší národ a menší kultura okolo vás jsou ti velicí, kteří občas přijdou a způsobí vám nějaké příkoří nebo minimálně nějaké nepohodlí. 

Takže vy máte tendenci, jako že jo, že ten velký svět  vytlačovat z těch svých hranic. Máte rádi ten svůj klid, jo, máte rádi to svoje políčko, prostě máte rádi, když si o víkendu můžete sednout a ugrilovat si kus vepřového, prostě hezky se napapat, dát si k tomu pivo.

No a nemáte rádi, když vám do toho vstupují vnější vlivy, protože jsou strašně disruptivní, jo, a zároveň máte takovou pohodičku, protože vedle toho Vy jste takovým ekonomickým satelitem nějakého většího celku, toho Německa, který vám vždycky  přihodí nějaké ty zakázky a vy z toho docela spokojeni žijete. Nic vás úplně přímo neohrožuje. 

Nejste ti nejste ti Balti, nejste ti Poláci, kteří byRusy měli, přímo takhle na hranicích. Ukrajina se vám zdá hodně daleko, byť je to jenom jako optický klam, ale máte pocit, že se vás to netýká a   víte, že kdyby došlo k nějakému konfliktu, no tak sem to přece nespadne, že jo, no, takže žijeme si v takovém  zvláštním želé. ve kterém nemáme dostatečné množství impulzů k tomu, abychom se rychleji hýbali dopředu a zároveň   máme relativně vysoký standard života a vysokou míru takového toho subjektivně vnímaného bezpečí. 

To, že se už deset let tady odehrává nějaký hybridní konflikt v digitálním prostoru a že jsme součástí, dokonce terčem,  nějakých cílených útoků, rozvracení demokracie. To vám nějak jako  ... nikdo moc jako nevysvětlil, protože v podstatě lidí na tom  politicky těží, tak proč by vám to přiznávali? 

Jo, takže   vy to nevnímáte vůbec jako problém a žijete si tady v tomhle želé spokojeným životem bez potřeby se  něčemu nějakým způsobem mobilizovat. A ten mobilizační efekt tady  chybí v tom, abychom to, co jste označil tou konzervativní podstatou v školství, abychom to změnili, protože pouze tam, kde je, tak tam se to podařilo a netýká se to prosím vás jenom školství. Týká se to spousty jiných věcí, jo. Želé, ve kterém jsme, je   nezředitelné, že jo, prostě nestává se tekutým právě, protože chybí ten mobilizační efekt.

Tomáš Pešek: Co by se, předpokládám, že v knize Future On popisujete, co by se muselo stát nebo co je potřeba pro to, abychom, jak jste to  nazvato želé ztekutili a umožnili tak...

Bohumil Kartous: To by se daly pouštět podle mě nějaké biologicko-chemické metafory, jakože já nejsem ani biolog, ani chemik, tak se do toho nebudu pouštět, ale určitě by se to bylo fyzikální taky, že jo. A nechám to jiným, ale ve Future on se pokouším   nastínit, že my jako společnost, a to je hlavní myšlenka té knihy, jako společnost nesmíme, nesmíme dokonce z etického morálního hlediska je to podle mě zločin, nesmíme se  vzdávat naděje na to, že naše děti a naše vnoučata udrží to, co jsem popsal, to znamená ten vysoký standard života a vysoký standard bezpečnosti, ve kterém žijeme, ale k tomu je potřeba učinit nějaké kroky, protože ta udržitelnost není garantovaná.

Ona není sama o sobě a to jediné  a nejzásadnější je, že my nesmíme ztrácet naději, že to tak bude p. Poukazuju na prokazatelnost takzvaných sebenaplňujících se proroctví, což je efekt, kdy vy  si vytyčíte nějaký cíl a za tím cílem jdete? Jo, je to prokázáno. Mimochodem jedním takovým legendárním psychologickým výzkumem, který se odehrál v šedesátých letech v Kalifornii, kdy   výzkumníci přišli do jedné školy a řekli, my vám otestujeme děti, jestli jsou dostatečně nadané, talentované a identifikujeme ty, které jsou, tak se stalo a oni řekli, tak tyhle děti jsou talentované, že jo, prostě to tu tuhle informaci vám předáváme, že odcházíme na shledanou. 

Jo, vrátili se po půl roce do té školy a zjistili, že ty děti, které identifikovali jako nadané a talentované, že mají mnohem lepší výsledky a pak došlo k té pointě a oni řekli, to vůbec není pravda, jsou úplně průměrné z hlediska měření talentu.  Sebenaplňující se proroctví, které dostali ti učitelé, protože říkali, my tady máme ten poklad, že jo, prostě jsou to naše talentované děti, tak došlo k tomu, že s nimi v tomhle smyslu pracovali.

Dovedli je k mnohem lepším výsledkům, protože věřili, věřili tomu, že jsou talentované. Jo, takže když my máme nějakou víru a víru třeba ve vlastní schopnosti, víru v budoucnost, víru a ochotu a naději v to, že budeme předávat tu společnost našim dětem a našim vnoučatům v nějakém udržitelném dobrém stavu, tak velmi pravděpodobně se nám to podaří, protože k tomu máme ty podmínky. 

Já říkám, my máme technologie, máme, to říkám v té knize, máme know how. Máme prostředky k tomu, abychom všechny krize tohohle světa zvládali mnohem lépe, než se to dařilo našim předkům v historii. 

Ale my to neděláme. Ještě navíc, a to si všimněte, takového defetismu ve společnosti a toho, že mnozí lidé, co ve starším, ale ve středním věku, říkají, dobře už bylo. 

To považuju za zločin. To mně přijde jako, že to je fakt zločin na té mladé generaci,  které říkáme, no víte, my jsme si  užili. 

Jo, my jsme si užili, že jo, prostě ten život, jo, který byl formován těma devadesátkama, který tady vzbudili znovu naději,  euforii, že jo, daly nám tu možnost žít svobodně,  na úrovni vyššího standardu. 

Ale vy už chudáci, vy to už budete mít špatný, jo, to mně přijde jako strašný. A jestli, že ten mobilizační efekt, o kterém se ptáte, ten je hrozně těžké  navodit nějak artificiálně, jo. Ti Baltové, ti Skandinávci ho mají z toho důvodu, že oni jsou na té periférii. Oni se vždycky museli starat sami o sebe a oni  tu nutkavost a tu potřebu cítí dnes, kdežto u nás, jak jsem popsal, nebo snažil jsem se popsat na tom hobitíně, je to velmi těžké, ale měli bychom se zmobilizovat, si myslím na základě té snahy předat svět mladým lidem ve stavu, kdy je udržitelně  možné ho rozvíjet. 

A tohle je mimochodem apel i na ty lidi, kteří dneska uvažují sobecky třeba na základě nějaké ostalgie svého vlastního života a   apelovat na ně. Ale přece nechcete, aby poté, co odejdete tady poslední zhasnul,  aby došlo k nějaké  apokalypse, nebo aby se ten svět zhroutil, to přece nemůžete. 

Jo, chápu, že tady vždycky bude nějaká část společnosti, které tady je to ukradený, jo, a je mi jich líto. Jo, prostě zjevně to mají nějaké svoje vlastní příčiny. Jo, ale jestliže tak budeme přemýšlet všichni, tak se dopouštíme zločinu na mladé generaci.

Já to mimochodem říkám těm mladým, protože já velmi často chodím do škol a bavím se s mladýma lidma. Jo, já jsem víc ve styku s mladýma lidma než se starejma, byť si myslím, že je užitečný mít ten okruh kamarádů mezi 18 a 80 či 90 třeba jo, tak jim to říkám, vy musíte tady s tímhle pracovat a vy si musíte být velmi aktivní, protože velký problém vás mladých lidí je, že vás je méně, tak jak tady spolu sedíme, tak reprezentujeme velmi silnou část populace, jo, bohužel, jo, prostě ani ne kvůli vám, ani ne kvůli kvůli mně, si myslím natolik, ale kvůli tomu, že my ve svém důchodovém věku převolíme ty mladý lidi nohama, jo, že k těm volbám chodí, tak nám úplně stačí,  takhle jako že tam naházíme ty svoje preference a oni nemají šanci, protože je jich hrozně málo, říkám, že vy musíte vstupovat do toho politického života aktivně, abyste tu agendu měli v rukou. Protože jedině tak jste schopni   formovat ten politický svět, o kterém budeme rozhodovat ve finále my, protože nás hodně.

Tomáš Pešek: Když hovoříte o víře a vizi v budoucnost, samozřejmě tahle snaha nebo tenhle fenomén je velmi poznamenán tím současným diskurzem, kdy jsme konfrontováni s relativizací skutečnosti, dokonce vznikl pojem alternativní  pravda, jo, což samo o sobě jako přesně. Ale jak   se máme tedy, anebo jak se mají lidé zorientovat, zejména tedy na sociálních sítích, ale není to jenom na sociálních sítích, je to v diskuzích v podstatě v hospodě nebo  v občanských diskuzích mezi tím, co je tedy pravda a co je v podstatě dezinformace, protože já si myslím, že částečné nebo částečné lži anebo zdeformované pravdy jsou  ty nejnebezpečnější, protože jsou velmi špatně rozeznatelné.

Bohumil Kartous: Tak ono i z hlediska dezinformací, protože z oblastí, které se dlouhodobě věnuju, tak ty nej... Nejefektivnější dezinformace jsou postaveny na faktech. To není tak, že jsou vylhané ze samotné podstaty. Jo, to, že došlo k roce1968 k invazi sovětských vojsk do Prahy nikdo nezpochybňuje, ale vy s tím faktem můžete pak kreativně nakládat tak, že začnete lidem vnucovat, že to rozhodli Ukrajinci a většinově to byli Ukrajinci, což je lež. Celá ta struktura fungovala z Moskvy. byla postavená na tom, na čem v současnosti stojí putinovské Rusko, to znamená ta určitá forma takového primitivního imperialismu. To je dobrá otázka. 

Ve finále po všech těch letech různých jako ohledávání toho,  jestli je to více otázkou kritického myšlení, anebo jestli je to více otázkou důvěry v instituci a podobně, zjistíte, že to je   hodnotová záležitost, že nemůžete mít. jsou přirozeně nároky na to, aby celek společnosti byl dostatečně orientován v nějakém historicko-kulturně společenském diskurzu. 

Čili ten obsahuje spoustur ůzných faktů a každý z nás narazí v určitém okamžiku na svůj limit. Co to bylo naposled? Já jsem byl teďka, já jezdím s mýma dětma a mám dva syny a vždycky každý rok jedeme na road trip a vždycky si vybereme nějaký směr a jedeme tam. Tentokrát jsme jeli do Bosny. a do Černé hory a jsme prostě jeli na tu část Balkánu, kde jsem předtím  nikdy nebyl. A stalo se tak, když jsme tam, když jsme tam byli, tak zemřel válečný zločinec Mladić. Jo, a   byli jsme, zrovna jsme byli v Sarajivu, v té době. 

A já jsem si uvědomil,  že   úplně vyprchala taková  ta lepší znalost těch detailů toho konfliktu. Já o něm samozřejmě mám nějaké dobré povědomí. Tak jsem si to začal ohledávat, navštívili jsme tam nějaké muzeum,  prostě leccos jsme tam viděli,  bavili jsme se s lidmi. 

Ale já jsem si uvědomil, že spousta lidí, zvlášť třeba mladých lidí, kteří v té době byli děti, nebo ještě vůbec nebyli na světě, tak o tom hrůzostrašném konfliktu, ve kterém odhadem zahynulo asi 100 000 lidí v těch postupných válkách, které teda mimochodem iniciovalo v drtivé většině Srbsko Republika srbská, tak o tom nemají vůbec žádnej ánung, jo, že   nevědí, o co šlo, jo, přitom to byl nejhorší konflikt od druhé světové války na území Evropy, jo, fakt strašně tragický a drastickej, jo.

A tak  si uvědomíte, jak jsou ty limity.   blízko ve  společnosti. Teď se dostávám k té odpovědi na tu otázku. Prostě ta vaše navigace je hodnotová, vy nutně potřebujete sesouladit svoje postoje na základě hodnot s těmi lidmi, kteří vám něco říkají o té věci, ale u kterých víte na základě nějakého třeba většího kontextu znalosti té osoby nebo té instituce, že? 

Tahle instituce a  tahle osoba jsou z toho demokratického spektra. Mluví mou řečí, mluví mou řečí, no mluví mou řečí. Je to v zásadě více hodnotová,  nejenom samozřejmě,  ty hodnoty musí být podepřeny vždycky  nějakou znalostí faktů. Jo, to není tak jednoduchý. Samozřejmě není to jenom prostě ta faktická nebo hodnotová z áležitost, ono je to vzájemně propojené, ale ta hodnotová  navigace je mnohem důležitější, takže když bych to měl aplikovat, tady mi někdo něco říká o útoku Ruska na Ukrajinu. Podívám se, kdo to je. Podívám se, z jaké pozice mluví, co říkal předtím, že jo, prostě jakou má stopu jo a teprve potom si na to udělám názor. 

Jo, mimochodem, já jsem ve spoustě věcí laik, velmi rád to vysvětluji na energetice, třeba já jsem v tomhle laik, jo, jsem možná trošku poučený, ale laik jo a já když si budu číst něco o budoucnosti, řekněme energetické sítě, o nějaké diverzifikaci zdrojů o tom, jestli tenhle zdroj má mít budoucnost, nebo ne, tak já si vždycky vyhledám, o koho jde. 

Jo, já musím mít jistotu, že ten člověk nemluví v zájmu někoho jiného, což se v té energetice děje,  měrou obrovskou. Já musím mít jistotu, že ten člověk není jenom nějaký PR agent někoho, že to je skutečný odborník. Jo, že má určitou míru nezávislosti. Jo, že může mít samozřejmě určitý pohled, který je dán jakože prostě tím, že více fandí a nevím slunci a větru a nebo více fandí jaderné energii, ale já potřebuju mít jistotu, že nemluví v žádném konkrétním zájmu, protože to strašně deformuje ten prostor a zrovna pro české  uživatele informačního prostoru, bylo dobré si uvědomit a znát takovou mapu toho informačního prostoru, vědět, co jsou ta vlivová centra, která třeba vlastní mediální domy.

Kdo jsou ti vlastníci těch mediálních domů? Což mně přijde, že je taková základní gramotnost života v současnosti a dostáváme se zpátky k tomu, co by měla dělat škola. Tak my víme, že to prostředí se významně změnilo, že vznikla ta nová dimenze a ta nová dimenze ovlivňuje naše fyzické žití. 

Teď mluvím o informačním prostředí, které se významně, ale významně koncentruje v tom digitálu. My nejsme schopni jako vzdělávací systém, respektive jako společnost vůbec přizpůsobit vzdělávání k tomu, abychom tu gramotnost těm lidem poskytli. Zase se vracím k tomu, že spousta těch dospělých našich generací tu gramotnost sama nemá. 

Jo, jako podívejte se do škol a zjistíte, že jako nemalá část nemalé procento těch učitelů jsou lidé, kteří jsou digitálně negramotní. Teď nedávno tady byla zase další  kauza, to jsou takové ty vrcholky ledovce, kdy paní učitelka v Havířově pouštěla dětem video Kremlem placeného propagandisty, které jim  ukazovala, jako že  to je takové hezké video, které vám ukazuje, jak funguje Rusko. 

Ta paní je negramotná, jo, ona vůbec nechápe pravděpodobně, to asi nebyla ani vůbec jako její jako zlá vůle, to nebyl úmysl. Ona právě vůbec nechápe, není schopná rozpoznat, že to je propagandistický blábol, jo, pouští to dětem, jo, ve škole, no tak. 

Pak jsou lidé, kteří jako aktivně třeba vím o některých, že jo, prostě v těch školách jako šíří  dezinformační narativy. Jo,  žijeme ve světě,  který v tomhle ohledu není v zásadě  sám schopen adaptovat se na té úrovni těch generací, které třímají moc nad společností a  si představujeme, že tenhle systém bude schopen připravit ty děti nebo ty mladé lidi. 

Už se nám nutně ty nůžky v té v té společnosti rozevírají, ať už. na bázi, chápání  určitých segmentů reality nebo obecné hodnotově ideologické polarizace. A zase to všechno souvisí s tím, co už tady padlo, s tím, jak vysoká míra koheze v těch společnostech je.

Já rád poukazuju na to, že populismus je přítomen v jakémkoliv demokratickém společenství v Evropě, ale ten populismus může být rozevřen takhle anebo takhle. Teďka doufám, že to je vidět na tu kameru. 

Protože třeba ten finský populismus ten s tím českým souvisí jenom z hlediska imigrace. Jo, ale jako zase na základě úplně jiných podmínek a na základě řešení úplně jiných problémů. 

Co se týká evropské integrace, co se týká pomoci Ukrajiny, co se týká klimatické změny, tak finští populisté jsou v naprostém rozporu s těmi českými, protože klimatická změna pro ně není jako jev, který by byl zanedbatelný nebo nebyl ovlivněný člověkem. To vůbec nepopírají. Jsou jednoznačně podporou Ukrajiny a jsou jednoznačně pro evropskou integraci. 

Srovnejte s českými populisty. Finský populismus je, řekněme, v tom, co je radikální, je taky na kraji toho, co je přijatelné u nás pro jakoukoliv politickou stranu. 

Ten český rozevírá to Overtonovo okno takhle, že do budoucna, se vracím ještě k roli školy, do budoucna rolí školy by mělo být maximálně se snažit učit děti žít spolu v určitém hodnotovém rámci, určitém vnímání reality. Využívat nástroje, které jsou dneska dostupné a které dokážou ne nahradit, ale řekněme zlepšit dokonce ten výkon vzdělávací, který ta škola má. 

Já jsem konzultantem jednoho  projektu, který přináší personalizované vzdělávání do škol a to nahradí   toho učitele velmi dobře, protože.lépe otestuje žáka, lépe ho motivuje nejlepší obsah,  dokáže se mu věnovat. 

To učitel  s 30 dětmi ve řídě neumí, ani kdyby byl génius, takhle nedokáže. Takže co by měla ta škola dělat? No učit ty děti žít spolu, abychom tu polarizaci takhle snižovali do budoucna. To je největší úkol školy, opakuju to pořád, opakuju to dokola, spousta lidí to chápe. Ale nikdo neví, jakým způsobem to v tom decentralizovaném a ještě navíc populisty extremisticky řízeném státě udělat

Tomáš Pešek: Vy jste mluvčím Českých elfů, jenom pro naše posluchače, elfové jsou entita z tolkienovského světa, kteří stojí vždy na straně dobra.

Bohumil Kartous: Jsme  neutrální, nebo snažíme se bejt, aspoň z toho Pána prstenů.

Tomáš Pešek: Co dělají Čeští elfové?

Bohumil Kartous:  Čeští elfové jsou občanská iniciativa. která vznikla v roce 2018 inspirací z pobaltských zemí. V pobaltských zemích se už v polovině minulé dekády začaly objevovat řízené dezinformační kampaně, které byly iniciovány ze strany Ruska. Rusko k tomu využívá svůj stále rostoucí a stále více profesionalizovaný aparát, který mu m -  shodou okolností včera jsme tady s redakcí Seznam zprávy, které dekonspirovaly určitou část tady tohohle aparátu,  příští týden o tom bude poměrně zajímavý výstup v podobě rozsáhlého článku a v  roce 2018 jsme se dali dohromady jako malá skupina lidí, kteří jsme chtěli začít monitorovat tu dezinformační scénu v Česku a   poukazovat na to, co je v pozadí, ať už je to vliv Ruska, nebo je to vliv tady domácích aktérů, kteří se   na tom podílejí. 

No a po těch osmi letech existence jsme skupina, která je mnohasetčlenná, má své řízení nás několik, kteří tu skupinu řídíme, jsme elfky a elfové. Mimochodem, nejsou to jenom elfové, jsme půl napůl  i z  hlediska třeba  toho našeho boardu, který tu činnost té skupiny řídí a snažíme se monitorovat dezinformační weby, sociální sítě a řezové emaily, což pořád tvoří asi největší spektrum těch dezinformačních kanálů a ukazovat, jak se mění trendy v oblasti dezinformací. 

Tak to je jen ta naše činnost. Jsme nezávislí a každý z nás to dělá zadarmo, takže se nás netýkají ani změny ve financování občanských aktivit. Já jsem o tom psal, když vyhrála ta současná vláda, že teda my jsme neustále označování ty cenzory placené Sorosem, že jo, tak jsem ironicky psal teda, že budeme muset odevzdat ty naše vrtulníky a luxusní auta a jít žebrotou. Jo, to jsem si dělal samozřejmě legraci, jo, protože my pokračujeme dál a je nám to v trochu jedno, protože ti lidé jsou přesvědčení o tom, že tahle práce, kterou dělají, tak významně přispívá ke snaze ochránit, zachránit demokracii v naší zemi, takže jejich motivace je úplně jiná.

Bohumil Kartous: Je to pravda jenom částečně, protože já jsem znám, moje identita je známá, jsem mluvčí Českých elfů za České elfy. Hovořím, předávám řadu informací, které Čeští elfové vytvářEJí, stejně tak můj kolega Vítek Kučík, který je druhým identifikovaným členem Českých elfů, jsme dva mluvčí, ta anonymita má své důvody. 

Já už jsem zvyklý na to, že mi přicházejí anonymní výhrůžky, nadávky, vulgarity, že se stávám dokonce předmětem různých trestních oznámení a podobně. Tak vzal jsem to na sebe, takže to jako takhle beru, ale snažíme se ochránit soukromí našich spolupracovníků a spolupracovnic, kteří, jak jsem říkal, bez jakéhokoliv nároku na odměnu už osm let pracují na tom, že sledují dezinformační scénu. A když se ptáte na kredit, na důvěryhodnost, můžete porovnat naše výstupy z dlouhodobého hlediska s tím, co říkají třeba ostatní, co říkají ostatní lidé, kteří se věnují tomu tématu. 

My jsme se stali   asi nejvíce etablovaným zdrojem nějakých poznatků o dezinformacích pro česká seriózní média. My jsme citováni v akademických publikacích na základě našich zjištění, takže to si myslím, že nám dává dostatečný kredit k tomu, abychom ukázali, že nejsme žádná vlivová operace, ale že jsme důvěryhodná iniciativa, která se snaží skutečně přispět k ochraně demokracie v tom, co v současnosti stát neřeší a za téhle vlády rozhodně řešit nebude, protože tahle vláda je do značné míry postavená na manipulacích s veřejnými. Takže budeme v tom pokračovat dál.

Tomáš Pešek: Dobře, já jsem si na závěr připravil rychlopásku krátkých otázek, poprosím o stručné odpovědi. Podle vašeho názoru. Zákaz sociálních sítí do šestnácti let ano, nebo ne?

Bohumil Kartous: V tomhle okamžiku ano, s tím, že když se začnou platformy velkých sociální sítí chovat odpovědně, tak je vždycky možné ten zákaz změnit, zrušit, modifikovat.

Tomáš Pešek: Frontální výuka na školách. Přežitek nebo legitimní nástroj?

Bohumil Kartous: Výuka na školách může probíhat různými způsoby a ta frontální část v tom má svůj smysl v určitých okamžicích a určitých momentech.

Tomáš Pešek: Bakalářská práce, důkaz schopností nebo mrtvý žánr?

Bohumil Kartous: Jak kde. My máme tu výhodu na všem, že můžeme pracovat s  reálným prostředím, ve kterém naši studenti existují, ale dokážu si představit, že na filologii nebo filozofii, jsem se bavil s kamarádem Václavem Němcem, který učí na filozofické fakultě, že se neobejdete bez psaného textu, bez psaní. Takže  hledání nových forem toho, jak přimět studenty k tomu, aby omezili používání chatbotů nebo ho přiznali a nebo hledání nových cest, jak ověřit jejich znalosti, jejich způsob uvažování třeba ústní zkouškou.

Tomáš Pešek: My jsme zvyklí a jsme, myslím ještě stále zvyklí, mít na stěnách učeben obrázky prezidentů. Kdybyste měl zvolit výrok nebo větu, která by měla povinně viset v každé české učebně nebo sborovně, co by to bylo?

Bohumil Kartous: Vrátil bych se k některému z výroků Masaryka, třeba o tom, že práce je láska. A o tom, že je důležité se nebát, nelhat a nekrást. Masaryk mi přišel v tomhle ohledu asi nejzásadnější ze všech prezidentů, které jsme historicky v Česku nebo v Československu měli vedle po něm asi Václav Havel.

Tomáš Pešek: Dejme tomu za 10 let bude rok 2036. Co by se muselo změnit, nebo co byste rád, aby se změnilo? Abyste nemusel psát knihu No future.

Bohumil Kartous: V  roce 2016 vyšla kniha  a my jsme k tomu měli dávno diskuzi a moderátor říkal, no vy jste se trefil   ve všem, akorát to přišlo o 10 let dřív. Musíme si uvědomit, jak  strašně rychlá je ta proměnná způsobená tou technologickou disrupcí a že tohle se nezmění. Musíme se snažit adaptovat se v tom světě, ve kterém jsme, ale já si nemyslím, že se nám to povede zcela. Mně by úplně stačilo, kdyby převážela ta naděje a víra nad tím, že chceme udržet perspektivy, tu svobodu, demokracii v téhle zemi i pro ty další generace. A já budu úplně spokojen. A to ostatní už je otázkou nějaké vnitřní demokratické plurality.

Tomáš Pešek:  Dobře, já vám děkuju za rozhovor. Naším dnešním hostem byl vysokoškolský pedagog, prorektor vysoké školy ekonomie managementu, mluvčí Českých elfů, spisovatel, autor knih No Future, Future On, zároveň politický aktivista, podporovatel Ukrajiny Bohumil Kartous. Já vám děkuju za rozhovor.

Bohumil Kartous: Já děkuju za skvělou příležitost si takhle popovídat o spoustě důležitých otázek současnosti a budoucnosti a přeju vám všechno dobré.

Tomáš Pešek:  A vám, milé divačky, milí diváci, vážení posluchači, děkuji za to, že jste dokoukali, doposlouchali další díl vašeho oblíbeného podcastu Zdroje tu jsou. Samozřejmě, pokud se vám naše vysílání líbí, nezapomeňte jej ohodnotit, olajkovat na sociálních sítích, případně přidat komentář, za každý jsme rádi a naše starší díly naleznete na všech podcastových aplikacích. Já se s vámi loučím a těším. Těším se na viděnou na slyšenou u dalšího dílu.

 

Vytisknout