O svatém Václavovi a o tom, že Duch svatý je reálný, jedině když je konkrétní

28. 9. 2026 / Boris Cvek

To základní, co nás v evangeliu stále oslovuje, jsou emoce. Jsou docela dobře srozumitelné dokonce i v Homérových eposech nebo v Gilgamešovi. Zároveň, jak ukazuje Barbara H. Rosenwein v knize o emocích v raném středověku (Emotional Communities in the Early Middle Ages, Cornell University Press 2006), je obtížné je teoreticky uchopit, třídit, a mohou být kulturně velmi odlišné.

Rosenwein začíná antikou, aby ukázala na třídění a výrazech pro emoce, že ve skutečnosti existuje překvapivá kontinuita mezi antikou a současností. Ostatně evangelium to potvrzuje. A Martha Nussbaum jde v souvislosti se emocemi (Upheavals of Thought, Cambridge University Press 2001) ještě dále: spojují nás dokonce se zvířaty.

Ale pojďme s Barbarou Rosenwein do raného středověku. O několik století před sv. Václava, do Itálie papeže Řehoře Velikého (540-604) a biskupa Řehoře z Tours (538-594). Rosenwein z jejich světa postupuje až do franských legend o životě svatých z konce 7. století. Jejím zájmem jsou tzv. emocionální komunity. Ukazuje, jak za různých podmínek různě vypadají emoce a jak i ty nám velmi cizí lze z kontextu snadno pochopit.

Extrémním příkladem, aspoň pro mě, je příklad, kterým Řehoř Veliký vede věřící k tomu, aby si hleděli života nebeského místo pozemského. Ukazuje na matku, která chtěla, aby její synové raději zemřeli s ní na mučidlech, aby s ní byli v nebi, než aby zůstali sami napospas pokušení odpadnout do víry. Samo o sobě to působí bezcitně fanaticky, jako by papež vyzýval lidi k umírání na mučidlech a nadřadil posmrtný život nad běžné mezilidské vztahy. Jenže Řehoř reagoval na umírání dětí v epidemii. Viděl Itálii jako týranou epidemiemi a církev jako zdroj útěchy. Obrací se na klérus mnišskými hodnotami, aby v této misi obstál, aby měl stále, striktně na mysli věčný život nade vše, nad soucit – ale paradoxně právě kvůli soucitu, kvůli soucitné misi uprostřed strašného umírání. Mor, musíme myslet na mor, abychom to pochopili. Život věčný není ani tady útěkem před pozemským životem, ale služba životu pozemskému, trpícím.

Tourský biskup, jmenovec a současník zmíněného papeže, byl ve zcela jiná situaci. Nejprve bych se ale zastavil u toho, zda a co mu můžeme věřit. Rosenwein klade důraz na to, že jakkoli mohou být jeho Dějiny Franků i jeho korespondence rétorickým cvičením, říkají rozhodně něco o tehdejším prožívání světa. Často máme tendenci se fixovat na otázku historické reality, ale emocionální život jednak je reálný, jednak je právě tím médiem univerzálního, naddobového poselství evangelia. Světec v legendě není světcem v tom, jak je oblečen, jak mluví, jak je dobový, ale v tom, že je svědectvím o prožívání. Ba mohli bychom to říci už bez obalu: o Duchu svatém. Jenže Ducha sv. nelze vnímat bez kontextu. Právě proto, že je reálný, že nejde jen o bezduchou, mrtvou kategorii, o nástroj propagandy. To jsme přece viděli už u papeže Řehoře velmi jasně.

Jak to bylo tedy s tím tourským biskupem a jeho emocionální komunitou? Tady vidíme extrémní rodinné emoce. Epidemie způsobují neutěšitelný žal a věčnost s pozemskostí jsou propojené obrazem Krista jako manžela. Jak si to vysvětlit? Zdá se, že takto: V merovejské společnosti, ve které žil biskup Řehoř, docházelo ke krvavým, brutálním válkám, v nichž rodinné vazby byly zásadním faktorem soudržnosti společnosti a jejích hodnot.

A když nakonec skočíme až do francké komunity konce 7. století, do legend svatých, vidíme úplný výbuch emocí dokonce i v posmrtném životě. Nejvíce na mě zapůsobilo ještě daleko nad emocionalitu pozdější Božské komedie jdoucí zoufalství duší v ráji (sic!) nad pravděpodobným zavržením jedné z jim blízkých duší – utiší je až to, když je jim řečeno archandělem Rafaelem, že existuje naděje. Převažující emocí v těchto textech ovšem je zášť, zejména spojená s démony a jejich skutky. Nejvíce situaci, zdá se mi, osvětluje pojetí králova hněvu. Takto přichází totiž právo. Jde o dobu zmatku, „nicnedělajících králů“, kdy obrovská emocionální intenzita volala po králově hněvu a angažovanosti.

Nyní se snad můžeme vrátit ke svatému Václavovi, ke svatosti a univerzálnosti. Není to tak, že je daleko, že je dobový, že je výrazem politické agendy. Nemáme ani důvod pohrdat legendami o světcích a životě svatých. Právě naopak: je dobře, že to jsou jen legendy. To živé není jejich litera. To živé není ani lebka ani jiný ostatek. To živé je říše emocí, která nás všechny spojuje napříč věky a ve které můžeme vidět působení Ducha svatého. Ale proč zrovna Václav, proč ten či onen světec? Protože ten život je reálný, jen když je konkrétní. Protože nemůžeme chápat sebe ani své bližní bez kontextu jejich emocionálního života. Protože Duch svatý je reálný a konkrétní.

Co se mi zdá také zásadní, je to, že takto se vyhneme idealizace, typicky účelové, politické, minulosti, aby nám zatemnila reálnou, konkrétní přítomnost. Naopak se můžeme v dějinách emocí zahlédnout ve své vlastní naléhavosti, v tom, že sami nežijeme v idyle, ale v reálných dějinách plných emocí, v obrovském emocionálním moři, v němž je s námi – zcela konkrétní – Duch svatý.